ECLI:CZ:US:2013:3.US.1345.13.1
sp. zn. III. ÚS 1345/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky B. H., zastoupené Mgr. Romanou Petrovou, advokátkou se sídlem v Ostravě - Moravská Ostrava, Sokolská tř. 1204/8, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. ledna 2013 sp. zn. 13 Co 497/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení čl. 1, čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, zrušil v záhlaví označené rozhodnutí odvolacího soudu, vydané v řízení o styku otce s nezletilým dítětem, jehož byla účastníkem.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že odvolací soud radikálně změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, zcela pominul zájem dítěte a nově upravil styk nezletilého s otcem s víkendovým přespáním, aniž by vzal v úvahu, že nezletilý odmítá u otce přespávat. Stěžovatelka vyslovila přesvědčení, že v napadeném rozsudku chybí relevantní skutková zjištění a z nich vyvozené skutkové a právní závěry, nezbytné pro vydání rozhodnutí, a považuje jej za svévolné a vybočující z mezí ústavnosti. Rozsudek není řádně a transparentně odůvodněn. Odvolací soud rozhodnutí založil na tom, že nezl. T. je silně fixován na matku, potřebuje se identifikovat s mužským vzorem a matka má sníženou výchovnou způsobilost. Stěžovatelka tvrdila, že se sama rozhodnutím soudu vždy řídila, umožňovala styk nezl. s otcem a nikdy se před nezletilým nevyjadřovala o otci v negativním slova smyslu a dělala vše v zájmu nezl. T. Stěžovatelka poukázala na to, že odvolací soud nepřihlédl ani k návrhům opatrovníka na četnější jednodenní styk a nerespektoval závěry psychologického vyšetření. Dle tvrzení stěžovatelky napadené rozhodnutí nesplňuje požadavek řádného odůvodnění, což je jedním ze základních atributů spravedlivého procesu, dále argumentovala judikaturou Ústavního soudu (sp. zn. III. ÚS 94/97, II. ÚS 405/03, IV. ÚS 1554/08, III. ÚS 1481/08) a navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
II.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
To je relevantní i v dané věci, jestliže se námitky stěžovatelky - hodnocené v ústavněprávní rovině - spojují výlučně s kritikou, že se jí nedostalo spravedlivého procesu, a to tvrzením, že odvolací soud svévolně aplikoval podústavní právo.
Kolizi s principy "spravedlivého procesu" v rovině právního posouzení věci přitom představují nikoli "běžné" nesprávnosti, nýbrž až situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžují vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí, nepředvídatelností a interpretační libovůlí.
Odvolací soud očividně nepřehlížel, že neposuzuje (jen) rozsah styku nezletilého s otcem jako takový, ale - a to v první řadě - existenci podmínky změny rozhodných poměrů, jakož i její způsobilost původně stanovený rozsah styku ovlivnit (§27 odst. 1, 2 zákona o rodině). Východiskem pro závěr, že tato podmínka je splněna, se nestaly - oproti mínění stěžovatelky - toliko izolovaně samotné konflikty mezi rodiči nezletilého, ale jejich následek, totiž ustavení takových (nových) poměrů mezi rodiči dítěte, jež možnosti bezporuchového styku dítěte s otcem znemožňovaly (což vyvolalo stav, kolidující se zájmem dítěte).
Rozhodná existence změny poměrů je totiž založitelná nejen na přítomnosti skutečností zcela nových, nýbrž i na kvalitativní změně těch, jež již existovaly dříve. Jinak řečeno, i konkrétní, pro styk nezletilého s druhým rodičem, rušivá okolnost rozdílného výkladu jeho rozsahu rodiči (a jejich reálného chování), se stane rozhodným způsobem významnou tehdy, trvá-li relevantní dobu, čímž posílí jak "kvalitu" nových poměrů, tak i jejich - v subjektivních poměrech rodičů - nezměnitelnost.
Dospěl-li odvolací soud k tomu, že jsou dány okolnosti odůvodňující závěr o změně poměrů ve smyslu rozhodných ustanovení zákona, nelze mu z výše naznačených hledisek ústavního přezkumu ničeho vytýkat. Obecné soudy dospěly k závěru, že v daném případě je soudní úprava styku namístě, i když styk otce s nezl. T. v určitém rozsahu probíhá, neboť komunikace mezi rodiči je v tomto ohledu velmi problematická. Odvolací soud vyslovil přesvědčení, že je v zájmu nezl. T., aby jeho vztah s otcem byl nejen udržován, ale i rozvíjen, a s ohledem na věk nezl. T. stanovil styk častější, a to víkendový styk, ale i v průběhu pracovního týdne. Negativní nastavení rodičů představuje pro nezl. psychickou tenzi, proto je na matce, aby nezl. synovi vysvětlila celou situaci a na styk s otcem i přes noc jej psychicky připravila. Odvolací soud konstatoval, že z výchovného hlediska je nežádoucí, aby pětileté dítě rozhodovalo o vývoji nastalé situace a bylo pro své rodiče autoritou. Osoba otce je pro nezl. T. známá, neboť je s ním od narození v pravidelném kontaktu, proto neobstojí tvrzení stěžovatelky, že styk s ním je pro něj traumatizující.
Konečné hodnocení zájmů nezletilého dítěte přísluší opatrovnickému soudu, který také musí korigovat případné představy a názory dítěte o tom, co je pro něj v konkrétní věci vhodné a co nikoli. K názoru nezletilého soud přihlíží úměrně jeho věku, rozumové a citové vyspělosti, přičemž ani z čl. 12 Úmluvy o právech dítěte nelze dovodit, že by názor dítěte, o kterém je v soudním řízení rozhodováno, byl pro soud zavazující. V opačném případě by totiž bylo jakékoliv soudní řízení nadbytečné, neboť by postačovalo zjistit názor nezletilého a z něho vycházet (viz též usnesení sp. zn. II. ÚS 1818/07, či sp. zn. III. ÚS 2150/07, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Právem dítěte proto je i právo udržovat pravidelné osobní kontakty s oběma rodiči, pokud jsou v zájmu dítěte (čl. 9 odst. 3 Úmluvy o právech dítěte, čl. 4 Úmluvy o styku s dětmi); podmínka zájmu dítěte (resp. nejlepšího zájmu dítěte) je pak podle ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva hlediskem stěžejním při hodnocení povinnosti státních orgánů použít všech vhodných forem donucovacích prostředků za účelem navázání (a udržení) styku mezi rodičem a dítětem (srov. výše cit. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. ledna 2000 Ignaccolo-Zenide proti Rumunsku, č. 31679/96). Není důvod pochybovat, že obecné soudy z těchto principů vycházely.
Ústavní soud závěrem konstatuje, že ústavní stížností napadené rozhodnutí nelze považovat za projev libovůle s následky porušení čl. 1, čl. 90 Ústavy České republiky čl. 36 odst. 1, čl. 38 Listiny nebo čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo. K závěru soudu je však třeba dodat, že změní-li se poměry účastníků, lze znovu podat návrh opatrovnickému soudu o úpravu styku s nezletilým T.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji v senátu usnesením (bez jednání) odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu