ECLI:CZ:US:2013:3.US.1442.11.1
sp. zn. III. ÚS 1442/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Město Louny se sídlem v Lounech, Mírové náměstí 35, zastoupeného JUDr. Evou Vyskočilovou, advokátkou se sídlem v Lounech, Beneše z Loun 50, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 2. 2011 č. j. 9 Co 737/2010-32, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, a to ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok I b).
Okresní soud v Lounech rozsudkem ze dne 4. 5. 2010 č. j. 12 C 153/2009-13 uložil žalované Janě Ferkové povinnost vyklidit specifikovaný byt a zaplatit žalobci Městu Louny (dále jen "stěžovatel") na nákladech řízení 8 920 Kč.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudek okresního soudu 1. potvrdil ve výroku o uložení povinnosti vyklidit byt (výrok I a), 2. změnil ve výroku o nákladech řízení tak, že žalovaná je povinna zaplatit stěžovateli na nákladech řízení 1 000 Kč (výrok I b), a 3. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. K měnícímu výroku odvolací soud s odkazem na ustanovení §38 zákona o obcích uvedl, že "kvalifikovaná starost o majetek obce je naplněním jednoho z veřejných zájmů, k jehož zabezpečení si obec musí vytvořit materiální a personální předpoklady", přičemž "u velkých okresních měst lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit své rozhodnutí, práva a zájmy". S poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2984/09 proto neshledal účelně vynaloženými ty náklady, jež stěžovatel vynaložil na své zastoupení advokátem.
Oproti tomu stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že si odvolací soud pro měnící rozhodnutí o nákladech řízení "neobstaral žádné podklady" a opřel se toliko o "své vnitřní přesvědčení a ničím nepodložený předpoklad". Podle stěžovatele si soud nesprávně vyložil v rozhodnutí citovaný nález Ústavního soudu, který však nelze aplikovat na "poměry každé obce" a rovněž není spravedlivé, aby bylo Město Louny přirovnáváno k "velkému okresnímu městu", neboť jím není, nemá vytvořeno právní oddělení a "nedisponuje právníky z řad zaměstnanců"; postup, kdy veřejnoprávní subjekt, který není ústředním orgánem státní správy ani statutárním městem přenese ochranu svých práv v konkrétní právní věci na soukromý subjekt, je proto podle jeho názoru účelný, a to i ve smyslu účelnosti tím vynaložených nákladů.
Krajský soud v Ústí nad Labem ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na zdůvodnění napadeného rozhodnutí s tím, že předmětem řízení byla věc po právní a skutkové stránce nijak složitá; setrval tudíž na svém závěru, že právní zastoupení stěžovatele nebylo důvodným, účelným ani hospodárným. Pro úplnost doplnil, že ve věci bylo možné s ohledem na mimořádně tíživou sociální situaci žalované zvažovat aplikaci §150 o. s. ř.
Vedlejší účastnice Jana Ferková se k ústavní stížnosti nevyjádřila.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Jmenovitě k otázce náhrady nákladů řízení, o niž jde v dané věci, se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku představují situace, kdy se rozhodnutí obecného soudu vyznačuje "kvalifikovanými vadami" (excesem, nepředvídatelností, libovůlí, absencí rozumného odůvodnění apod.) značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Tyto podmínky pro zásah Ústavního soudu stěžovatelově ústavní stížnosti nesvědčí. Ústavněprávně relevantní vadu totiž nepředstavuje úsudek, z nějž vycházel odvolací soud, že náklady advokátního zastoupení nebyly náklady účelně vynaloženými. Nejenže je věcně obhajitelný, nýbrž - a to především - platí, že posuzování větší či menší míry způsobilosti zaměstnanců obce (ve vztahu k její "velikosti") k zastupování v bytové věci, před Ústavní soud nepatří. Odvolací soud své závěry adekvátně odůvodnil, lze je zastávat, a to je v daném kontextu - přezkumu toliko nákladového rozhodnutí - postačující.
Ústavní stížnost stěžovatelky je tudíž návrhem zjevně neopodstatněným, který Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, v senátu a mimo ústní jednání usnesením odmítl. Akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti pak sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu