ECLI:CZ:US:2013:3.US.1597.13.1
sp. zn. III. ÚS 1597/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Slaniny, zastoupeného JUDr. Ing. Vladimírem Nedvědem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Kostelní náměstí 233/1, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. srpna 2011 č. j. 3 Cmo 60/2011-181 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. května 2010 č. j. 13 Cm 110/2005-145, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem, podaným k poštovní přepravě dne 16. 5. 2013, se Jiří Slanina (dále jen "žalobce", případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem konstatoval, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími obecných soudů, vydanými v řízení o zaplacení částky 724 750 Kč s příslušenstvím, bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a tato rozhodnutí zrušil.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 11. 5. 2011 Městský soud v Praze (dále jen "nalézací soud") žalobu proti EKOS PRAHA, a. s., se sídlem v Praze 10 (dále jen "žalovaná"), zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
Dne 3. 8. 2011 Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobce rozsudek nalézacího soudu ze dne 11. 5. 2011 ve výroku I potvrdil, ve výroku II změnil tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení ve stanovené lhůtě částku 43 280 Kč k rukám advokátky, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Dne 26. 2. 2013 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 3. 8. 2011 jako nepřípustné odmítl (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II).
III.
Stěžovatel v podstatné části ústavní stížnosti zrekapituloval průběh řízení před obecnými soudy a (v části IV) tvrdil, že rozsudkem odvolacího soudu byl zkrácen na právu na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť jeho věc nesprávně právně posoudil, pokud své rozhodnutí nezaložil na otázce, zda se jednalo o jednu či dvě ceny, což bylo "zásadní z hlediska výše nedoplatku i z hlediska dokazování".
Vyjádření odvolacího soudu k ústavní stížnosti vyžadováno nebylo.
IV.
Ústavní stížnost byla podána včas osobou řádně zastoupenou a k jejímu podání oprávněnou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Jde o návrh sice přípustný, ale z důvodů dále vyložených zjevně neopodstatněný.
Podstatou ústavní stížnosti bylo tvrzení stěžovatele, že nesprávným právním posouzením jeho civilní věci nalézacím a zejména odvolacím soudem bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces.
Ústavní soud především připomíná, že základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 a násl. hlavy páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jehož součástí je mj. i záruka spravedlivého a veřejného projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy a nepředstavuje záruku jakéhokoliv materiálního subjektivního práva, což ostatně vyplývá již ze samotného znění uvedených článků (srov. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 14. 5. 2002 o nepřijatelnosti ve věci Zehnalová a Zehnal proti České republice, stížnost č. 38621/97, část E, dostupné na http://www.echr.coe.int a v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č 4/2002, str. 191).
K tvrzení stěžovatele porušení základního práva na spravedlivý proces nesprávným právním posouzením jeho věci Ústavní soud uvádí, že není povolán přezkoumávat, zda obecné soudy z provedených důkazů vyvodily správná či nesprávná skutková zjištění a následně i správnost z nich vyvozených právních závěrů - s výjimkou případů, což ale projednávaná věc není (stěžovatel byl však opačného názoru), kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit ústavně zaručená práva či svobody [srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149); nález ze dne 29. 8. 2006 sp. zn. I. ÚS 398/04 (N 154/42 SbNU 257)]. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)].
Ústavní soud tak shrnuje, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace obyčejného práva obecnými soudy je omezená a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)]; jeho rolí je zejména posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, což v případě stěžovatele nezjistil. V ústavní stížnosti stěžovatel pouze opakoval to, s čím se obecné soudy relevantním způsobem již vypořádaly ve svých rozhodnutích. Maje tato rozhodnutí za ústavněprávně bezchybná, může na jejich odůvodnění odkázat, a to především na ty části stěžovateli známého odůvodnění, ve kterých se odvolací soud zabývá (list č. 4 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) důvody, pro které přisvědčil názoru nalézacího soudu ohledně výpočtu dohodnuté odměny ve vztahu k započtení DPH. Jde o výklad obyčejného práva a vůle smluvních stran (s aspektem označovaným jako tzv. estoppel), což je věc, jejíž přehodnocování Ústavnímu soudu nenáleží.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. června 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu