ECLI:CZ:US:2013:3.US.1600.13.1
sp. zn. III. ÚS 1600/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Dominika Urbana, zastoupeného Mgr. Lukášem Trefilem, advokátem se sídlem ve Svitavách, Soudní 1, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. února 2013 č. j. 19 Co 630/2012-165, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem, podaným elektronicky dne 17. 5. 2013, se Dominik Urban (dále jen "žalovaný", případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem konstatoval, že v záhlaví uvedeným rozsudkem vydaným v řízení o určení neúčinnosti kupní smlouvy byla porušena základní práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 a na spravedlivý proces dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a toto rozhodnutí zrušil.
II.
Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 12. 7. 2012 Okresní soud v Ústí nad Orlicí (dále jen "nalézací soud") určil, že kupní smlouva uzavřená dne 27. 11. 2007 mezi Petrem Urbanem jako prodávajícím a Dominikem Urbanem ohledně specifikovaných nemovitostí je vůči Československé obchodní bance, a. s., se sídlem v Praze 5 (dále jen "žalobkyně"), neúčinná, a rozhodl o nákladech řízení.
Dne 12. 2. 2013 Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalovaného rozsudek nalézacího soudu potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
III.
Stěžovatel v podstatné části ústavní stížnosti popsal dosavadní průběh řízení před obecnými soudy. V části III pak tvrdil, že postupem odvolacího soudu bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces. Byl toho názoru, že závěr odvolacího soudu o úmyslu prodávajícího Petra Urbana zkrátit věřitele neměl oporu v provedeném dokazování a byl extrémně rozporný se zjištěným skutkovým stavem. V řízení nebyl proveden žádný důkaz prokazující jeho vědomost o úmyslu dlužníka věřitele zkrátit.
Vyjádření odvolacího soudu k ústavní stížnosti vyžadováno nebylo.
IV.
Ústavní stížnost byla podána včas osobou řádně zastoupenou a k jejímu podání oprávněnou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Jde o návrh sice přípustný, ale z důvodů dále vyložených zjevně neopodstatněný.
Stěžovatel tvrdil, že řízení v jeho občanskoprávní věci nebylo spravedlivé, neboť jeho věc byla nesprávně právně posouzena.
Ústavní soud především připomíná, že základní právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 a násl. hlavy páté Listiny, jehož součástí je mj. i záruka spravedlivého a veřejného projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy a nepředstavuje záruku jakéhokoliv materiálního subjektivního práva, což ostatně vyplývá již ze samotného znění uvedených článků (srov. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 14. 5. 2002 o nepřijatelnosti ve věci Zehnalová a Zehnal proti České republice, stížnost č. 38621/97, část E, dostupné na http://www.echr.coe.int a v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č 4/2002, str. 191).
K tvrzení stěžovatele o nespravedlivosti řízení v důsledku nesprávného právního posouzení jeho věci Ústavní soud uvádí, že není povolán přezkoumávat, zda obecné soudy z provedených důkazů vyvodily správná či nesprávná skutková zjištění a následně i správnost z nich vyvozených právních - s výjimkou případů, což ale projednávaná věc není (stěžovatel byl však opačného názoru), kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit ústavně zaručená práva či svobody [srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149); nález ze dne 29. 8. 2006 sp. zn. I. ÚS 398/04 (N 154/42 SbNU 257)]. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)].
Ústavní soud závěrem připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákonů obecnými soudy je omezená a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)]; jeho rolí je zejména posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, což v případě stěžovatele z napadeného rozhodnutí nezjistil. V ústavní stížnosti stěžovatel pouze opakoval to, s čím se nalézací a odvolací soudy relevantním způsobem již vypořádaly ve svých rozhodnutích. Maje tato rozhodnutí za ústavněprávně bezchybná, může na jejich odůvodnění odkázat, a to především na ty části stěžovateli známého odůvodnění, ve kterých se odvolací soud zabývá (lze odkázat na s. 8 až 10 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) jeho zásadními námitkami, o které opírá své tvrzení o neústavnosti předmětného rozhodnutí.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. června 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu