ECLI:CZ:US:2013:3.US.1708.13.1
sp. zn. III. ÚS 1708/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného Mgr. Karlem Ležatkou, advokátem se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Sokolská 22, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. října 2011 č. j. 1 Co 145/2011-240 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. prosince 2008 č. j. 37 C 72/2006-146, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Dne 28. května 2013 byl Ústavnímu soudu doručen návrh ve smyslu ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, kterými byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na určení skutečnosti, že stěžovatel byl neoprávněně evidován jako osoba spolupracující se Státní bezpečností.
2. Touto určovací žalobou se stěžovatel domáhal u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ochrany svých osobnostních práv, neboť byl toho názoru, že lustrační osvědčení vydaná o jeho osobě Ministerstvem vnitra uváděla nepravdivé skutečnosti o jeho údajné spolupráci se Státní bezpečností. Městský soud došel k závěru, že žádná část sporného svazku nebyla na stěžovatele fingována, a proto žalobu jako nedůvodnou zamítl. Vycházel přitom z výpovědí několika svědků, pracovníků Státní bezpečnosti, kteří vesměs všichni potvrdili pravdivost obsahu svazku, dále z písmoznaleckého posudku, který ani nepotvrdil a ani nevyloučil pravost stěžovatelova podpisu na listině ve sporném svazku, a z rozsahu svazku, který by se jen těžko podařilo naplnit bez stěžovatelovy spolupráce. V neposlední řadě pak městský soud zohlednil i skutečnost, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě shledán vinným z trestného činu poškozování cizích práv ve smyslu ustanovení §209 odst. 1 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, kterého se měl stěžovatel dopustit tím, že ačkoliv mu bylo doručeno pozitivní lustrační osvědčení, potvrzující jeho spolupráci se Státní bezpečností, předložil sekretariátu České strany sociálně demokratické lustrační osvědčení zfalšované, aby splnil podmínky po zařazení na stranickou kandidátku do blížících se voleb. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") následně rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. O stěžovatelem podaném dovolání rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. února 2013 č. j. 30 Cdo 3415/2012-272 tak, že jej pro nepřípustnost odmítl, neboť stěžovatel dle názoru soudu v dovolání nevymezil žádné otázky zásadního právního významu ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2012.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel obecným soudům vytýká, že svá rozhodnutí opřely o jedinou a s předmětem řízení nesouvisející skutečnost, a sice spáchání trestného činu poškozování cizích práv výše popsaným skutkem. Fakt, že byl stěžovatel shledán vinným a potrestán za zaslání nepravého lustračního osvědčení, nelze brát jako důkaz pravdivosti svazku Státní bezpečnosti, který tato o stěžovatelově údajné spolupráci vedla. Pokud obecné soudy v předmětném trestním řízení spatřují důkaz o neoprávněnosti stěžovatelem podané žaloby na ochranu osobnosti, dopouští se nesprávného hodnocení důkazů. Obě napadená rozhodnutí jsou navíc nepřezkoumatelná, neboť z nich není patrné, jakými úvahami se soudy řídily a z jakého důvodu soudy neprovedly stěžovatelem navržené důkazy. Tím došlo k neoprávněnému zásahu do stěžovatelova ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a z toho důvodu stěžovatel Ústavnímu soudu navrhl, aby napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
4. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. To, že Ústavní soud se již vypořádal s námitkami stěžovatele vůči rozhodnutím obecných soudů v trestním řízení, ve kterém byl uznán vinným z trestného činu poškozování cizích práv ve smyslu ustanovení §209 odst. 1 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, kterého se měl stěžovatel dopustit tím, že ačkoliv mu bylo doručeno pozitivní lustrační osvědčení, potvrzující jeho spolupráci se Státní bezpečností, předložil sekretariátu České strany sociálně demokratické lustrační osvědčení zfalšované, aby splnil podmínky po zařazení na stranickou kandidátku do blížících se voleb (sub 2), nelze považovat za překážku rei iudicatae ve smyslu §35 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nejen proto, že se jedná o usnesení, a nikoli o nález. To však neznamená, že Ústavní soud bude moci přehlížet, že v této otázce, významné pro výsledek nyní proběhnuvšího občanskoprávního řízení, již rozhodoval usnesením ze dne 28. 3. 2011 sp. zn. IV. ÚS 3243/10. To platí i pro zmíněná rozhodnutí obecných soudů, která nejsou rozhodnutími těchto soudů, ale rozhodnutími, která jsou přičítána státu jako celku.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Jádro ústavní stížnosti představují námitky proti výsledku hodnocení důkazů provedeného oběma obecnými soudy. K této stěžovatelově argumentaci Ústavní soud uvádí, že není povolán přezkoumávat, zda obecné soudy z provedených důkazů vyvodily správná či nesprávná skutková zjištění, ani správnost z nich vyvozených právních závěrů, s výjimkou případů, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly dosáhnout takové intenzity, vylučující spravedlivé rozhodnutí ve věci [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149) nebo nález Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2006 sp. zn. I. ÚS 398/04 (N 154/42 SbNU 257)]. Tomu pak odpovídá i skutečnost, že úkolem Ústavního soudu není "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat toto hodnocení svým vlastním [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)]. Ústavní soud by byl nucen zasáhnout v tomto směru do rozhodovací činnosti obecných soudů toliko v případech, že by v řízení zjištěný skutkový stav neměl dostatečnou a racionální základnu, anebo pokud by odvozené právní závěry byly v "extrémním nesouladu" se skutkovými zjištěními, popř. bylo-li by důkazní řízení zatíženo libovůlí obecných soudů. K tomu však v projednávaném případě nedošlo.
7. V posuzovaném řízení bylo provedeno rozsáhlé relevantní dokazování, z něhož pak obecné soudy logicky odvodily své právní závěry o (ne)důvodnosti podané žaloby, která - jak je třeba znovu připomenout - byla žalobou na určení, že žalobce byl neoprávněně evidován jako osoba uvedená v §2 odst. 1 písm. a) nebo b) zákona č. 451/1991 Sb. Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud podotýká, že dle jeho názoru může zmíněné trestní řízení sloužit jako podklad pro rozhodnutí v občanském soudním řízení, jehož předmětem jsou osobnostní práva pachatele trestného činu souvisejícího s předmětem civilního řízení. Takový podklad může mimo jiné hrát významnou roli při posouzení souladu či nesouladu stěžovatelovy žaloby s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. To platí již proto, že ústavní konformita předmětného trestního řízení byla Ústavním soudem již posouzena (sub 4). Nicméně vzhledem k tomu, že trestní řízení nepředstavovalo jediný podklad napadených rozhodnutí, nemohl by pak ani opačný závěr dosáhnout bez dalšího intenzity neoprávněného zásahu do stěžovatelových procesních ústavních práv.
8. Ústavní stížnost neslouží k tomu, aby byl znovu doplňován a přehodnocován skutkový stav. Ke kasaci napadených rozhodnutí by Ústavní soud mohl přistoupit jen v případě, že by pochybení obecných soudů bylo evidentní a svým způsobem extrémní. Tomu však nesvědčí argumentace obsažená v ústavní stížnosti, odůvodnění napadených rozhodnutí, ani obsah příslušného spisu městského soudu, který si Ústavní soud pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti vyžádal. K námitce nevyhovění některým stěžovatelovým důkazním návrhům Ústavní soud odkazuje na svou ustálenou judikaturu, dle níž není neprovedení všech navrhovaných důkazů porušením čl. 36 Listiny, objasní-li obecné soudy provedením ostatních důkazů skutkové okolnosti případu v ústavně přijatelné míře. Jak plyne z podání stěžovatele v průběhu řízení před obecnými soudy (na č. l. 174 a 224 vyžádaného soudního spisu sp. zn. 37 C 72/2006), jednalo se o požadavek výslechu bývalého ministra vnitra Ivana Langra, polského kardinála Macharského a manželky stěžovatele. Důsledky neprovedení těchto navržených důkazů stěžovatel v ústavní stížnosti nijak nespecifikuje, ani v obecně vznesených důkazních návrzích nijak neupřesňuje, jakým způsobem by navrhované důkazy reálně mohly vyvrátit závěry učiněné obecnými soudy. Není pak úkolem Ústavního soudu to za něj činit, nýbrž posoudit, zda v předchozím řízení nešlo o tzv. opomenuté důkazy, které by byly způsobilé učinit závěr, že obecné soudy neobjasnily skutkový základ věci v dostatečné míře. To však v projednávané věci nelze tvrdit. Požadavkům provedení řádného důkazního řízení obecné soudy dostály, neboť z provedených důkazů zjistily skutkový stav v míře potřebné pro spravedlivé rozhodnutí, a nelze přisvědčit stěžovatelovu závěru, že by další provedené dokazování mělo na závěrech obecných soudů něco zásadního změnit. Přehlédnout nelze v tomto směru ani skutečnost, že stěžovatel po významnou dobu řízení před obecnými soudy vědomě ztěžoval důkazní řízení, proti němuž teď sám brojí (srov. např. s. 5 napadeného rozhodnutí městského soudu a s. 3 napadeného rozsudku vrchního soudu).
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. července 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu