ECLI:CZ:US:2013:3.US.2267.11.1
sp. zn. III. ÚS 2267/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti JUDr. Pavla Korty, správce konkurzní podstaty úpadce Šroub & Matka s. r. o., Opava, zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem v Karviné, K. Sliwky 126/18, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 10. 2010 č. j. 20 Cm 4/2007-107, a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 5. 2011 č. j. 10 Cmo 11/2011-147, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě zamítnul žalobu žalobců a) Miloslava Černína, b) Hany Šulcové a c) Stanislava Černína proti žalovanému JUDr. Pavlu Kortovi, správci konkurzní podstaty úpadce Šroub & Matka s. r. o. (stěžovateli), o 2 200 000 Kč, a žalobcům uložil povinnost zaplatit stěžovateli na nákladech řízení 12 817,80 Kč. O nákladech řízení soud rozhodl podle ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že odměnu za zastupování stěžovatele advokátem stanovil podle §8 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhlášky č. 484/2000 Sb.").
Vrchní soud v Olomouci též ústavní stížností napadeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobkyně b) je povinna zaplatit stěžovateli na nákladech řízení 14 815,80 Kč. Odvolací soud (mimo jiné) neshledal oprávněnou námitku stěžovatele, že výše odměny advokáta měla být stanovena dle §3 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., neboť v dané věci šlo o spor vyvolaný konkurzem, kdy žalobci se žalobou domáhali vyloučení věci (spoluvlastnického podílu na nemovitosti) z konkurzní podstaty a teprve v průběhu incidenčního sporu v důsledku zpeněžení věci změnili žalobu o vydání výtěžku zpeněžení "jako zaplacení částky 2 200 000 Kč".
V ústavní stížnosti stěžovatel s poukazem na porušení svého práva na spravedlivý proces a legitimní očekávání namítá, že napadená rozhodnutí ve výrocích o nákladech řízení odporují hmotnému právu a jsou nesprávná. V podrobnostech uvádí, že předmětem sporu bylo zaplacení 2 200 000 Kč a tudíž měla být odměna advokáta vypočtena dle §3 odst. 1 vyhláška č. 484/2000 Sb. z této peněžité částky; argumentaci soudu, že i po změně žaloby se jedná o spor vyvolaný konkurzem, považuje stěžovatel za zjevný exces, představující soudní libovůli.
Ve vyjádření k ústavní stížnosti se krajský i vrchní soud shodně odvolaly na dřívější závěry.
V replice na vyjádření soudů stěžovatel setrval na svých námitkách, obsažených v ústavní stížnosti.
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím vydaným v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jejich věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává primárně porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Je zřejmé, že toto právo stěžovateli nebylo upřeno potud, že se mu dostalo adekvátního postavení účastníka řízení, přičemž oba soudy svá rozhodnutí o nákladech řízení též srozumitelně a dostatečně odůvodnily. Z citovaného čl. 36 odst. 1 Listiny neplyne garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné (spravedlivé) pokládá.
Výjimkou jsou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy či zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (srov. sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku bylo v předchozím předestřeno; vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Jinými slovy, otázka náhrady nákladů řízení může dosáhnout ústavněprávní dimenze pouze ve výjimečných případech, a to především v těch, kdy úvaha soudu je důsledkem zřejmé libovůle, jeho rozhodnutí je zcela nedostatečně odůvodněno, případně kdy nákladový výrok není v souladu s celkovým průběhem řízení.
Takový deficit však v dané věci shledán nebyl.
Nelze dovodit výkladový exces, nepředvídatelnost vydaných rozhodnutí, případně absenci jejich logického a srozumitelného odůvodnění, což jediné - jak se podává z předchozího - by mohlo hrát roli při ústavněprávním přezkumu soudy podané interpretace rozhodného podústavního práva.
Stěžovatel toliko polemizuje s obecnými soudy na úrovni jimi užitého podústavního a podzákonného práva a proti jejich odůvodnění klade konstrukci vlastní, založenou na přesvědčení, že je "správnější", nicméně relevantně neuvádí, proč by interpretace, jíž oponuje, měla být "protiústavní", resp. proč by měl do tohoto sporu zasáhnout Ústavní soud.
Oba soudy se otázkou náhrady nákladů řízení zabývaly v míře a "rozumnosti", jež k zásahu Ústavního soudu, situovaného na základě vyložených (přísných) podmínek, očividně nenutí; jejich argumentace, již předestřely k obhajobě úsudku, že užití §8 vyhlášky č. 484/2000 Sb. je v dané věci namístě, má logickou základnu, je racionální a lze ji zastávat, což je pro ústavněprávní přezkum postačující.
Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod tudíž doložit nezdařilo; Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji usnesením mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. července 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu