ECLI:CZ:US:2013:3.US.2350.12.1
sp. zn. III. ÚS 2350/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. května 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Psychiatrická léčebna, IČ: 00160105, se sídlem Húskova 1123/2, 618 32 Brno, zastoupené JUDr. Ing. Lukášem Prudilem, Ph.D., advokátem AK se sídlem Bašty 8, 602 00 Brno, proti rozsudkům Městského soudu v Brně ze dne 21. května 2012 č. j. 233 EC 91/2011-27, ze dne 26. dubna 2012 č. j. 229 EC 317/2011-33, ze dne 25. dubna 2012 č. j. 238 EC 131/2010-41, ze dne 23. května 2012 č. j. 221 EC 24/2011-37, proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 29. května 2012 č. j. 8 EC 260/2011-30, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. dubna 2012 sp. zn. 37 Co 517/2011, proti rozsudkům Okresního soudu Brno - venkov ze dne 17. května 2012 č. j. 11 EC 540/2011-36, č. j. 11 EC 537/2011-35, č. j. 11 EC 599/2011-37, za účasti 1) Krajského soudu v Brně, 2) Městského soudu v Brně, 3) Okresního soudu Brno - venkov a 4) Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 22. června 2012, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudků Městského soudu v Brně ze dne 21. května 2012 č. j. 233 EC 91/2011-27, ze dne 26. dubna 2012 č. j. 229 EC 317/2011-33, ze dne 25. dubna 2012 č. j. 238 EC 131/2010-41, ze dne 23. května 2012 č. j. 221 EC 24/2011-37, rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 29. května 2012 č. j. 8 EC 260/2011-30, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. dubna 2012 sp. zn. 37 Co 517/2011, jakož i rozsudků Okresního soudu Brno - venkov ze dne 17. května 2012 č. j. 11 EC 540/2011-36, č. j. 11 EC 537/2011-35, č. j. 11 EC 599/2011-37, a to pro porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že obecné soudy nepostupovaly podle příslušných procesních pravidel a při interpretaci jednoduchého práva ignorovaly princip právní jistoty a nechránily její legitimní očekávání; tím se dopustily zásahu do jejích výše specifikovaných ústavně zaručených práv.
Stěžovatelka, která v občanskoprávních sporech před obecnými soudy vystupovala jako žalobkyně, uvádí, že je provozovatelkou zdravotnického zařízení, které poskytuje ambulantní i ústavní péči, a které je zřizováno Ministerstvem zdravotnictví a je příspěvkovou organizací státu. V souvislosti s poskytováním výše uvedených služeb vznikají stěžovatelce náklady, na jejichž úhradu má nárok podle příslušných právních předpisů. V některých shora uvedených případech šlo o neuhrazené regulační poplatky za ústavní péči, v jiných o úhradu nákladů spojených s pobytem na záchytné stanici provozované stěžovatelkou. Tyto nároky nebyly v řízení před obecnými soudy sporné. Spornou otázkou, s níž se stěžovatelka obrací na Ústavní soud, je rozhodování obecných soudů o nákladech řízení, které byly stěžovatelce přisouzeny v nižší výši, než jak o nich navrhovala rozhodnout.
Všem výše specifikovaným rozhodnutím, uvádí stěžovatelka, je společné, že v nich bylo rozhodnuto o nákladech řízení ve sporech o peněžité plnění menší hodnoty tak, že soudy nevyhověly žalobkyni, tj. stěžovatelce, a stanovily povinnost k náhradě nákladů řízení podle ust. §142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") ve spojení s ust. §151 odst. 2 o. s. ř., přičemž ve všech rozhodnutích obecné soudy odkazují na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3923/11.
Podle názoru stěžovatelky je současná situace rozhodování soudů o nákladech řízení značně problematická, neboť je krajně nepředvídatelné, podle jakých kritérií bude ten či onen soud postupovat. Skutečnost, že stěžovatelka je v těchto věcech zastoupena advokátem, je nejen logická, ale kvalifikovaná obrana práva nemůže být stěžovatelce nikterak na újmu.
Stěžovatelka je toho názoru, že její situace se liší od skutkových okolností popisovaných v nálezu sp. zn. I. ÚS 3923/11, na nějž soudy odkazují, a to natolik zásadně, že tento není v jejím případě použitelný. Pokud jde o další okolnosti, tj., že se v uvedených případech jednalo o úkony spíše administrativního charakteru (o tzv. formulářové žaloby), stěžovatelka poukazuje na to, že jednak vymáhání pohledávek není výdělečnou činností stěžovatelky, jak bylo podáno shora, ale plněním její zákonné povinnosti. Často bylo v řízeních potřeba učinit více než úkon spočívající v sepsání žalobního návrhu.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ačkoli stěžovatelka podanou ústavní stížností napadá výše uvedená rozhodnutí obecných soudů v celém jejich rozsahu, z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že brojí výlučně proti výrokům týkajícím se nákladů řízení a namítá, že obecné soudy na stěžovatelčin případ aplikovaly ust. §142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. §151 odst. 2 o. s. ř. nesprávně.
Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako všechna další rozhodnutí zde citovaná).
Současně však je třeba mít na zřeteli, že pokud jde o konkrétní výši náhrady, není úkolem Ústavního soudu jednat jako odvolací soud nebo jako soud třetí či čtvrté instance ve vztahu k rozhodnutím obecných soudů. Interpretovat a aplikovat relevantní pravidla procesní a hmotněprávní povahy je úlohou obecných soudů. Navíc jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu. Ústavní soud je ovšem oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovovalo obecným požadavkům procesní spravedlivosti, obsaženým v hlavě páté Listiny, resp. v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Konkrétněji řečeno, pokud občanský soudní řád ponechává otázky nákladů řízení, včetně posouzení jejich účelnosti, úvaze obecných soudů, a ty v jednotlivých případech přihlížejí ke konkrétním okolnostem případu a své úvahy dostatečně odůvodní, nelze jejich postup z hlediska základních práv a svobod považovat za svévolný ani nepřiměřený.
Při vztáhnutí výše uvedených obecných principů na projednávaný případ dospěl Ústavní soud k závěru, že postup obecných soudů, vedoucí k vydání napadených náhradově nákladových výroků, nelze označit za svévolný či nepřiměřený. Obecné soudy dospěly z konkrétních skutečností k závěru, že v projednávaných věcech žalobkyní vynaložené náklady na právní zastoupení advokátem nebyly ve smyslu ust. §142 odst. 1 o. s. ř. potřebné k účelnému uplatňování práva a toto své rozhodnutí dostatečně odůvodnily v souladu s požadavky spravedlivého procesu, které lze vztáhnout i na rozhodování o nákladech řízení. Z odůvodnění napadených soudních rozhodnutí vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
Tvrzení stěžovatelky o porušení základního práva na právní pomoc dle čl. 37 Listiny Ústavní soud shledal prima facie zjevně neopodstatněným. V řízení vedoucím k vydání napadených rozhodnutí byla stěžovatelka zastoupena advokátem, a proto také nemůže důvodně ani tvrdit, že bylo porušeno její právo na právní pomoc (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2777/11). Porušeno nemohlo být ani vlastnické právo stěžovatelky ve smyslu čl. 11 Listiny.
K námitce stěžovatelky Ústavní soud dále uvádí, že ve věcech, které jsou předmětem podané ústavní stížnosti, obecné soudy rozhodly zcela v intencích nálezu Ústavního soudu ze dne 29. března 2012 sp. zn. I. ÚS 3923/11.
Ústavní soud ověřil, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud nezjistil ústavně nekonformní interpretaci aplikovaných procesních ustanovení, náhrady nákladů řízení se týkajících. Svá rozhodnutí obecné soudy řádným a zcela přezkoumatelným způsobem odůvodnily.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu