ECLI:CZ:US:2013:3.US.2637.12.1
sp. zn. III. ÚS 2637/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 28. května 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Michala Urbančíka, zastoupeného Mgr. Markétou Tylečkovou, advokátkou AK se sídlem Svornosti 2, 736 01 Havířov - Město, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. března 2012 č. j. 10 Co 209/2012-25, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 11. července 2012, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. března 2012 č. j. 10 Co 209/2012-25, a to pro porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. března 2012 č. j. 10 Co 209/2012-25 bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 21. července 2011 č. j. 50 EXE 2290/2011-10, kterým okresní soud nařídil exekuci na majetek povinného (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") podle vykonatelného rozhodčího nálezu vydaného rozhodcem JUDr. Denisem Mitrovičem dne 13. března 2011 sp. zn. 07 R 21/2010 k uspokojení pohledávky oprávněné CCS FINANCE CZ s. r. o. ve výši 10.000,- Kč s příslušenstvím, pro náklady předcházejícího řízení ve výši 19.320,- Kč a pro náklady exekuce a provedením exekuce pověřil soudního exekutora Mgr. Jana Svobodu, Exekutorský úřad Olomouc.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že v době doručování rozhodčího nálezu nebyl ve svém bydlišti přítomen. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že mu byl rozhodčí nález zaslán na adresu trvalého pobytu a řádně doručen tzv. fikcí a nesouhlasí ani s jeho konstatováním, že námitky, které zpochybňují účinky doručení, nelze uplatňovat v exekučním řízení, ale pouze v řízení nalézacím, a to postupem dle ust. §50d občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.").
Stěžovatel uvádí, že tím, že se krajský soud odmítl zabývat jeho námitkou formální nevykonatelnosti exekučního titulu, došlo k odepření spravedlnosti a soudní ochrany. Stěžovatel je toho názoru, že krajský soud byl veden vadnou aplikací procesního práva. Odkaz krajského soudu na ust. §50d o. s. ř. (podle něhož soud k návrhu účastníka řízení rozhodne o neúčinnosti doručení, pokud se nemohl z omluvitelného důvodu se zasílanou písemností seznámit), je dle názoru stěžovatele nepřípadný, a to z důvodu, že exekučním titulem není v jeho případě soudní rozhodnutí, ale rozhodčí nález. Stěžovatel připouští, že ve smyslu zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rozhodčím řízení"), se má rozhodce řídit i občanským soudním řádem. Rozhodce však má dle občanského soudního řádu postupovat pouze "přiměřeně" a pouze tehdy, pokud zákon o rozhodčím řízení "nestanoví jinak" (§30 zákona o rozhodčím řízení).
Právě ust. §23 zákona o rozhodčím řízení dle názoru stěžovatele "stanoví jinak". Zakládá pravidlo, že vydáním rozhodčího nálezu rozhodčí řízení končí. Pokud má vydáním rozhodčího nálezu rozhodovací činnost rozhodce končit, není možno se na rozhodce obracet s návrhem na vydání rozhodnutí (např. o neúčinnosti doručení písemnosti). Pokud bylo do občanského soudního řádu novelou (účinnou od 1. července 2009) zakotveno nové znění ust. §50d, spočívající v úpravě rozhodování o neúčinnost doručení, nebylo v této souvislosti ust. §23 zákona o rozhodčím řízení či jiná jeho ustanovení dotčeno a nedošlo "k prodloužení" oprávnění rozhodce závazně zasahovat do poměrů účastníků či některého z nich.
Stěžovatel je přesvědčen, že krajský soud postupoval svévolně, co se samotného způsobu vedení odvolacího řízení týče. Stěžovatel uvádí, že ačkoli avizoval, že hodlá své odvolání doplnit, neposkytl mu soud k tomuto žádný prostor, např. ho nevyzval k opravě vad jeho podání za účelem konkretizace tvrzení a označení důkazů.
Stěžovatel dále namítá, že zatímco podání (odvolání) stěžovatele bylo soudem oprávněné doručeno a ta měla možnost se k němu vyjádřit, stěžovateli jako povinnému nebylo podání oprávněné doručeno a stěžovatel tak neměl možnost se k němu vyjádřit nebo se s ním seznámit. Uvedené považuje stěžovatel za nerovný přístup soudu k účastníkům řízení.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Krajský soud v Ostravě v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že exekuční titul byl povinnému doručen v souladu s ust. §46b a §49 o. s. ř., přičemž povinný ani nezpochybnil platnost doručenky (průkazu o doručení zásilky obsahující exekuční titul); odvolací soud dále uvedl, že námitky zpochybňující účinnost doručení lze uplatnit pouze v řízení nalézacím (postupem dle ust. §50d o. s. ř.).
V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že mu byl rozhodčí nález řádně doručen tzv. fikcí a nesouhlasí ani s jeho konstatováním, že námitky, které zpochybňují účinky doručení, nelze uplatňovat v exekučním řízení, ale pouze v řízení nalézacím postupem dle ust. §50d o. s. ř.
V minulosti již Ústavní soud akceptoval praxi, dle níž exekuční soud v rámci rozhodování o nařízení exekuce je povinen zkoumat, zda je exekuční titul vykonatelný a zda byl tedy povinnému i řádně doručen (viz usnesení ze dne 29. 8. 2002 sp. zn. 20 Cdo 1020/99, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. 4, ročník 2002, poř. č. 25). Zároveň však akceptoval závěr, že soud již není v exekučním řízení povolán, aby se zabýval okolnostmi, které mohly způsobit vadu řízení, jež vydání exekučního titulu předcházelo (sp. zn. II. ÚS 39/10, sp. zn. II. ÚS 4283/12, sp. zn. I. ÚS 2745/12, dostupné na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná).
V dané věci stěžovatel vytýká exekučnímu soudu, že se dostatečně nezabýval otázkou, zda jsou splněny předpoklady pro nařízení exekuce, zejména pak soud nedostatečně zkoumal otázku, zda byl rozhodčí nález stěžovateli řádně doručen. Cestou ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí vydanému v exekučním řízení se tak stěžovatel snaží napravit pochybení, které vzniklo v řízení předchozím (rozhodčím). Takový postup ovšem není možný, neboť řízení nalézací (v tomto případě rozhodčí řízení dle zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů) je řízením odlišným od řízení exekučního, proto nelze v řízení exekučním uplatňovat námitky, které bylo nebo eventuálně ještě je možno uplatnit v řízení nalézacím. V řízení o nařízení exekuce je exekuční soud ve vztahu k exekučnímu titulu (tedy v daném případě k rozhodčímu nálezu) oprávněn zkoumat pouze existenci řádného návrhu na nařízení exekuce a doložení vykonatelného titulu. Jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, ten se výše uvedenými skutečnostmi zabýval a existenci vykonatelného titulu potvrdil. Pokud se stěžovatel domnívá, že rozhodčí řízení, resp. rozhodčí nález, vykazuje vady, měl procesní prostředky obrany, které nabízí zákon o rozhodčím řízení, popř. občanský soudní řád. Pokud stěžovatel konkrétně tvrdí, že mu zásilka nebyla řádně doručena, lze za prostředek jeho obrany považovat návrh na rozhodnutí o neúčinnosti doručení. V exekučním řízení již tuto otázku nelze řešit.
Stěžovatel tedy ve věci vydaného rozhodčího nálezu měl možnost uplatnit procesní prostředky k obraně svého práva, a pokud tyto možnosti, dané mu právním řádem, plně a zákonu odpovídajícím způsobem nevyužil, nelze je takto přičítat k tíži soudu. Ústavní soud pak nemá za tohoto stavu věci důvod napadené rozhodnutí zrušit (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 3549/10, sp. zn. I. ÚS 187/13).
K zásahu do práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny, dle Ústavního soudu dochází zejména tehdy, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V souzené věci však k takovému zásahu nedošlo. Z napadeného usnesení Krajského soudu v Ostravě naopak vyplývá, že obecný soud se v rámci odvolacího řízení zabýval splněním předpokladů pro nařízení exekuce, tedy zejména existencí exekučního titulu a jeho vykonatelností. Postupu odvolacího soudu tak nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že krajskému soudu sdělil, že své podání hodlá doplnit, přičemž odvolací soud mu k tomu neposkytl žádný prostor a nedal mu ani možnost vyjádřit se k vyjádření oprávněné k podanému odvolání. V ústavní stížnosti však stěžovatel žádnou další argumentaci, kterou hodlal ve svém odvolání dále uplatnit, neuvádí a neuvádí ani, jakou argumentaci hodlal uplatnit ve vztahu k vyjádření oprávněné k podanému odvolání.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu