ECLI:CZ:US:2013:3.US.3082.11.1
sp. zn. III. ÚS 3082/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. května 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. K., zastoupeného Mgr. Kateřinou Mayerovou Bitterovou, advokátkou se sídlem Baarova 1594/16, 415 01 Teplice, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. července 2011 č. j. 11 Td 38/2011-6, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 14. 10. 2011, se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen "Nejvyšší soud"), označeného v záhlaví tohoto usnesení.
Stěžovatel se domnívá, že napadeným rozhodnutím bylo dotčeno jeho ústavně garantované právo na zákonného soudce, zakotvené v článku 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomu mělo dojít tím, že trestní věc, vedená u Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře pod sp. zn. 9 T 1/2007, v níž stěžovatel figuruje jako obviněný, byla podle §25 tr. řádu pro řízení o opravných prostředcích odňata Vrchnímu soudu v Praze a byla přikázána k projednání a rozhodnutí Vrchnímu soudu v Olomouci.
Podle názoru stěžovatele nebyly pro odnětí věci a její přikázání jinému soudu splněny zákonné podmínky. Stěžovatel nesouhlasí s argumentací Nejvyššího soudu, že důvodem pro vydání napadeného rozhodnutí by měl být fakt, že u Vrchního soudu v Praze působí jako soudce JUDr. Zdeněk Sovák, který má údajně přátelské vztahy s jedním ze spoluobviněných. Stěžovatel vyslovuje přesvědčení, že takový důvod nepostačuje k naplnění zákonných podmínek pro aplikaci ust. §25 tr. řádu. Soudce Sovák v této konkrétní věci neměl vykonávat žádné úkony, se stěžovatelem ho nespojuje žádný osobní vztah.
Stěžovatel poukazuje též na to, že přikázání věci k projednání Vrchnímu soudu v Olomouci na něj bude mít nepříznivý dopad, protože k němu bude muset dojíždět ze vzdáleného bydliště.
Napadené rozhodnutí je podle stěžovatelova názoru v rozporu s názory, vyslovenými v předchozí judikatuře Ústavního soudu (konkrétně poukazuje na judikáty sp. zn. I. ÚS 1922/09 a I. ÚS 109/11) a v odborné právnické literatuře.
II.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
III.
Z obsahu ústavní stížnosti, z obsahu napadeného usnesení a z obsahu spisů Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2742/11 a sp. zn. I. ÚS 3146/11 se zjišťuje:
Stěžovatel je jedním ze spoluobviněných v trestní věci proti obviněnému J. B. a spol., vedené v první instanci u Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře pod sp. zn. 9 T 1/2007 pro trestný čin účasti na zločinném spolčení podle §163a odst. 1 a pro další trestné činy podle tehdy platného trestního zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Proti rozsudku nalézacího soudu ze dne 6. 4. 2010 bylo podáno odvolání, o němž by při pravidelném chodu řízení byl příslušný rozhodovat Vrchní soud v Praze.
Na návrh Krajského soudu v Českých Budějovicích rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 7. 2011 č. j. 11 Td 38/2011-6, napadeným touto ústavní stížností, že podle §25 tr. řádu se pro řízení o opravných prostředcích tato věc odnímá Vrchnímu soudu v Praze a přikazuje se k projednání a rozhodnutí Vrchnímu soudu v Olomouci.
Nejvyšší soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že "v trestní věci J. B. a spol. je věcně a místně příslušný k projednání opravných prostředků proti rozhodnutím Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, Vrchní soud v Praze, přičemž tomuto soudu byla ze závažných důvodů v souladu s §25 trestního řádu usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 11 Td 68/2006, v návaznosti na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2006, sp. zn. 11 Td 3/2006, věc odňata s ohledem na možnou podjatost soudců tohoto soudu a tento názor zastává Nejvyšší soud i nadále, to znamená i v tomto a každém dalším případě, kdy by ve věci měl rozhodovat Vrchní soud v Praze jako soud druhého stupně, pokud se důvody uvedené v rozhodnutí ze dne 23. 2. 2006 nezmění. V současné době je JUDr. Zdeněk Sovák, na jehož dřívější úzké kontakty s obviněnými v dané věci bylo poukazováno, stále soudcem Vrchního soudu v Praze, tedy důvody vyjádřené ve výše citovaných rozhodnutích trvají. Nejvyšší soud tedy výrokem tohoto usnesení rozhodl o odnětí a přikázání celé trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře pro řízení o opravných prostředcích, a to i o těch, které budou v budoucnu teprve případně podány."
IV.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Především je třeba poukázat na skutečnost, že v téže trestní věci a proti témuž usnesení Nejvyššího soudu podaly ústavní stížnost další osoby, konkrétně V.V. (sp. zn. I. ÚS 2742/11) a D. T. (sp. zn. I. ÚS 3146/11). Všechny tyto ústavní stížnosti byly Ústavním soudem odmítnuty pro zjevnou neopodstatněnost. Právní argumentace a skutkové okolnosti v těchto korespondujících věcech jsou zcela analogické, jako v nynější věci L. K. a Ústavní soud nespatřuje žádný důvod k tomu, aby se od závěrů zmíněných usnesení odchyloval, a z důvodů stručnosti na ně v podrobnostech odkazuje.
Nutno zdůraznit, že při jakémkoli rozhodování o odnětí věci soudu a o jejím přikázání jinému soudu je vždy třeba vycházet z konkrétních okolností daného případu, v dané situaci se tedy zabývat vazbami osob obviněných či jinak figurujících v trestním řízení k soudcům předmětného soudu (srovnej usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 266/03). V daném případě Nejvyšší soud dospěl k závěru, že by nepůsobilo věrohodně, aby soud, na jehož trestním úseku JUDr. Zdeněk Sovák působí, v této trestní věci jakkoliv rozhodoval, též na základě daného způsobu a četnosti, s jakou je citovaný soudce zmiňován v důkazech shromážděných v přípravném řízení, a to především v přepisech telefonních odposlechů, v přinejmenším podezřelých souvislostech. Dle Ústavního soudu je navíc v posuzovaném případě potřebné se možné podjatosti soudců zvláště vyvarovat, neboť trestná činnost obviněných měla probíhat na soudní půdě v souvislosti se soudní činností. Zcela bez významu pak není ani fakt, že Vrchní soud v Olomouci, jemuž byla věc přikázána, již dříve v dané trestní věci rozhodoval o jiném opravném prostředku a to na základě příkazu, vyplývajícího z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 11 Td 68/2006; je bezpochyby vhodné, aby rozhodování v analogických záležitostech bylo sjednoceno.
Ústavní soud opětovně připomíná, že ústavní imperativ, dle něhož "nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci" (čl. 38 odst. 1 Listiny), je dle konstantní judikatury Ústavního soudu ochranou především proti libovůli či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc. Takovýto stav Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu