ECLI:CZ:US:2013:3.US.364.13.1
sp. zn. III. ÚS 364/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce Jana Musila a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti V. M., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Honzíkem, advokátem, se sídlem AK v Plzni, Rooseveltova 16, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 25. října 2011 sp. zn. 1 T 149/2010, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. dubna 2012 sp. zn. 8 To 108/2012 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2012 sp. zn. 11 Tdo 1047/2012, takto:
Ústavní stížnost a návrh se odmítají.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou elektronicky dne 26. ledna 2013, po výzvě k odstranění vad podání ze dne 6. února 2013, co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, v platném znění (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení výše označených rozhodnutí.
2. Stěžovatel shledával porušení práva na spravedlivý proces z důvodů uvedených v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") tím, že byl nespravedlivě uznán vinným trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 trestního zákona a odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti týdnů, jehož výkon byl odložen na zkušební dobu jednoho roku, aniž by byly splněny zákonné podmínky. Trestné činnosti se měl stěžovatel dopustit tím, že ve svém bytě neoprávněně přechovával zbraň, přestože dle lékařského posudku byl shledán neschopen k držbě zbrojního oprávnění pro psychické důvody.
3. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel podrobně zopakoval množství skutkových námitek, jež uváděl již v původním řízení. Stěžovatel má za to, že v jeho trestní věci obecné soudy nevzaly v úvahu skutečnosti, které v řízení vyšly najevo a jejich rozhodnutí je nespravedlivé. Obecné soudy porušily shora označené ustanovení Listiny nemožností uplatnit stěžovatelem navrhované důkazy, a to zcela zásadního charakteru, na rozdíl od státního zastupitelství, jejichž návrhům bylo beze zbytku vyhověno. Dokazování v trestním řízení nebylo provedeno tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí (nebyl proveden důkaz revizním znaleckým posudkem znaleckým ústavem atd.). Stěžovatel považuje závěry provedených znaleckých posudků v příkrém, doslova antagonistickém rozporu, jsou rozporuplné a nepřezkoumatelné. Poukázal, že v jednom případě je schopen držení zbrojního průkazu a v druhém případě ne (MUDr. Marie Ježková, MUDr. Ludmila Beranová, MUDr. Jiří Švarc Ph.D.). Stěžovatel vyslovil přesvědčení, že všemi soudy bylo porušeno jeho právo na rovnost zbraní a poukázal na vzniklou újmu tím, že po dobu tři a půl měsíce byl bezdůvodně omezen na osobní svobodě v psychiatrickém ústavu. Závěry dokazování zpochybnil a tvrdil, že nebylo postaveno najisto, zda je trestně odpovědný či nikoliv, zda jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti v době spáchání trestného činu byly zachovány nebo omezeny, a to do jaké míry. Dále stěžovatel uvedl, že probíhalo řízení o zbavení způsobilosti k právním úkonům, v tomto případě bylo řízení zastaveno. Stěžovatel tvrdil, že měl právo držet zbraň a správní orgán bezdůvodně, v rozporu s těmito závěry, zamezil držení zbraně stěžovatelem.
4. Ústavní soud podotýká, že k podáním vyhotoveným osobně stěžovatelem nelze v řízení o ústavní stížnosti přihlédnout, neboť dle ustanovení §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu musí být účastníci řízení před Ústavním soudem zastoupeni advokátem v rozsahu stanoveném zvláštními předpisy.
5. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Jak Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, jeho úkolem je toliko ochrana ústavnosti (článek 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud tudíž není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů jako další superrevizní článek jejich soustavy. V projednávané věci se stěžovatel na Ústavní soud obrací především s podrobnou důkazní polemikou a fakticky tak staví Ústavní soud do role další, v pořadí již čtvrté přezkumné instance. Důvody pro zrušení napadených rozhodnutí by v takovém případě mohly být dány jen tehdy, pokud by Ústavní soud shledal očividný, extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a reálným obsahem provedených důkazů [srov. již rozhodnutí Ústavního soudu věci nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257), nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255), usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451), dostupná http://nalus.usoud.cz]. Kasace pravomocného odsuzujícího rozsudku trestního soudu připadá v úvahu rovněž tehdy, pokud obecný soud vůbec opomenul provést některý z důkazů, který by byl pro závěr o vině trestným činem podstatný [srov. např. rozhodnutí ve věci nález sp. zn. IV. ÚS 185/96 ze dne 29. 11. 1996 (N 131/6 SbNU 461), nález sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003 (N 130/31 SbNU 165), nález sp. zn. I. ÚS 413/02 ze dne 8. 1. 2003 (N 4/29 SbNU 25) a mnohá další]. V trestní věci stěžovatele však Ústavní soud pochybení takového rázu neshledal.
7. Projednávaná věc byla poměrně složitá, zejména s ohledem na značné problémy v komunikaci se stěžovatelem při zkoumání jeho duševního stavu. Orgány činné v trestním řízení však k náležitému objasnění věci vyvinuly odpovídající (tedy značné) úsilí, přičemž respektovaly zásadu presumpce neviny a princip rozhodování v pochybnostech ve prospěch (in dubio pro reo).
8. Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 25. října 2011 (1 T 149/2010) uznán vinným trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst.1 tr. zákona a odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti týdnů, jehož výkon byl odložen na zkušební dobu jednoho roku. Dále byl stěžovateli uložen trest propadnutí věci blíže označené samonabíjecí pistole. Trestné činnosti se měl stěžovatel dopustit tím, že ve svém bytě přechovával od 25. dubna 2009 do provedení domovní prohlídky dne 9. července 2009 uvedenou zbraň, přestože rozhodnutím Policie ČR Krajského ředitelství policie Západočeského kraje odboru služby pro zbraně a bezpečnostní materiál ze dne 12. února 2009 č. j. MRPM - 3140/ČJ-2008-IZ, v právní moci dne 25. dubna 2009, bylo rozhodnuto o odnětí zbrojního průkazu č. AK809483 sk. E, platného do 10. května 2009. Stěžovatel přestal splňovat podmínky zdravotní způsobilosti podle §20 odst. 3 zák. č. 119/2002 Sb., o zbraních a střelivu. Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 16. dubna 2012 (8 To 108/2012-338) odvolání stěžovatele dle ustanovení §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
9. Konkrétní skutkové námitky a tvrzení, jež stěžovatel v ústavní stížnosti opětovně uvedl, byly přesvědčivě vyvráceny již v podrobném odůvodnění odvolacího soudu (8 To 108/2012-338 str. 6, 7). Důkazní návrhy stěžovatele odvolací soud odmítl jako zčásti nadbytečné, zčásti irelevantní, ale důkladně se zabýval důkazním návrhem uplatněným obhájcem stěžovatele. Obhájce poukazoval na rozpory v důkazech vztahujících se k duševnímu stavu obžalovaného (způsobilost držet střelnou zbraň, příčetnost pachatele). Odvolací soud ve shodě se soudem nalézacím neshledal žádné vady znaleckého posudku, neměl pochybnosti o správnosti posudku ani, že by byl nejasný či neúplný. Odvolací soud konstatoval, že provedené důkazy byly vyhodnoceny postupem dle ustanovení §2 odst. 6 tr. řádu na podkladě zásady ústnosti a bezprostřednosti (výjimkou bylo nezákonné provedení domovní prohlídky bez přítomnosti nezúčastněné osoby). Odvolací soud potvrdil skutkové a právní závěry soudu prvního stupně. Dospěl k závěru, že byly prokázány nejen všechny požadované znaky skutkové podstaty trestného činu, ale i plná trestní odpovědnost stěžovatele, který v důsledku nepodstatně snížené schopnosti ovládací nemůže být považován za osobu se zmenšenou příčetností.
10. Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto z důvodů ustanovení §265i odst. 1, písm. b) tr. řádu, jelikož bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v tr. řádu. Pokud jde o dokazování a naplnění subjektivní stránky trestného činu, lze odkázat rovněž na logickou argumentaci obsaženou na str. 3 usnesení Nejvyššího soudu. Dovolací soud shledal, že se nejedná o případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Odkázal na přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí soudů, z nichž je zřejmé, z jakých důkazů vycházely a k jakým právním závěrům na jejich podkladě dospěly. Konstatoval, že z provedených důkazů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami soudů při hodnocení důkazů v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. řádu.
11. Ústavní soud konstatuje, že se všemi podstatnými námitkami stěžovatele uplatněnými v ústavní stížnosti se zákonným způsobem již vypořádal nalézací, odvolací a dovolací soud a své závěry v souladu s ustanoveními §125 odst. 1 a §134 odst. 2 tr. řádu odůvodnily. Ústavní soud proto nepovažuje za nezbytné se těmito námitkami znovu zabývat, s odůvodněními napadených rozhodnutí obecných soudů se ztotožňuje a na tato dále odkazuje.
12. Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy nerespektovaly ústavně zaručená práva a svobody stěžovatele. Obecné soudy postupovaly zákonem stanoveným způsobem, stěžovatel byl stíhán z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, jeho věc byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, stěžovateli bylo zaručeno jeho právo na obhajobu (po celou dobu trestního řízení byl zastoupen advokátem) a nebylo mu bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájil. Napadená rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy České republiky), z obecného pohledu je třeba si uvědomit, že právo na spravedlivý proces není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. To, že soud rozhodne způsobem, se kterým stěžovatel nesouhlasí, samo o sobě nemůže založit neústavnost takového postupu.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele, byl nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. května 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu