ECLI:CZ:US:2013:3.US.4089.12.1
sp. zn. III. ÚS 4089/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vladimíra Kůrky, soudce Jana Musila a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti K. P., zastoupeného JUDr. Stanislavem Blažkem, advokátem se sídlem Havířov - Město, Moskevská 24a/1440, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2012 č. j. 3 Tdo 646/2012-28, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. ledna 2012 sp. zn. 5 To 6/2012 a rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 31. října 2011 sp. zn. 8 T 154/2010, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 24. října 2012, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Rozsudkem Okresního soudu v Karviné (dále též "soud prvního stupně") ze dne 31. října 2011 č. j. 8 T 154/2010-487 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu dle §250 odst. 1 a odst. 3 písm. a), b) trestního zákona, ve znění účinném do 31. prosince 2009, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Trestného činu se měl dopustit (zkráceně řečeno) tím, že se jako člen organizované zločinecké skupiny společně s R. H. a R. K. podílel na tom, že byly od společnosti SGB Hünnebeck CZ s.r.o. podvodně vylákány lešenářské prvky zn. Sprint v hodnotě 1 249 297 Kč, které byly posléze neoprávněně prodány společnosti KUMAN spol. s r. o. za celkovou částku 943 324 Kč. Poněvadž bylo zapůjčené lešení později vráceno poškozené společnosti SGB Hünnebeck CZ s.r.o., byla společnosti KUMAN spol. s r. o. způsobena škoda ve výši 943 324 Kč.
3. Odvolání stěžovatele proti tomuto rozhodnutí bylo zamítnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "odvolací soud") ze dne 26. ledna 2012 č. j. 5 To 6/2012-525, k odvolání státního zástupce však tento soud zrušil výrok o trestu stěžovatele a odsoudil ho k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Usnesením ze dne 30. května 2012 č. j. 3 Tdo 646/2012-28 odmítl Nejvyšší soud dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, neboť bylo podáno z jiných než zákonem vymezených důvodů (§265b trestního řádu).
4. Stěžovatel se domáhá zrušení všech tří uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že těmito rozhodnutími nebyly odstraněny pochybnosti o jeho údajné trestné činnosti a rozhodně mu nebyla prokázána jakákoliv činnost jako člena organizované skupiny. Jeho účast na celé záležitosti byla soudy hodnocena příliš tvrdě, soudy neodstranily rozpory ve výpovědích obžalovaných H. a K. a nezabývaly se ani obhajobou stěžovatele. Jednal totiž v dobré víře, že má plnou moc k jednání o prodeji lešení, která byla vystavena skutečně jeho vlastníkem. Poté, co obdržel od zástupce firmy KUMAN spol. s r. o. hotovost představující kupní cenu předmětu prodeje, ji předal obžalovanému R. H., od něhož nedostal ani slíbenou provizi. Byl pouze zprostředkovatelem celé transakce; s obžalovaným R. K. navíc nikdy žádným způsobem nejednal, a tedy ani nemohl jednat v rámci organizované skupiny. K odsouzení stěžovatele došlo podle jeho názoru v důsledku nesprávného hodnocení důkazů, jež bylo provedeno na základě neúplného dokazování a rozporných a nepřesvědčivých výpovědí spoluobviněného K., který své výpovědi několikrát změnil. Závěrem uvedl, že řízení nebylo vedeno v souladu s ustanoveními trestního práva hmotného i procesního, přičemž uvedené nedostatky vedly k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i zásady in dubio pro reo.
II.
Vlastní posouzení
5. Ústavní soud v první řadě konstatuje, že ještě před zahájením tohoto řízení podal stěžovatel proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu ústavní stížnost i dovolání. Z tohoto důvodu Ústavní soud tuto ústavní stížnost usnesením ze dne 23. července 2012 sp. zn. III. ÚS 1249/12 odmítl jako nepřípustnou, k čemuž dodal, že bude-li podané dovolání vyhodnoceno Nejvyšším soudem jako podané z jiných než přípustných dovolacích důvodů, bude tím dodatečně zpochybněn implicitní předpoklad přípustnosti dovolání, pročež Ústavní soud projedná i nově podanou ústavní stížnost proti těmto rozhodnutím, bude-li podána v zákonné lhůtě po rozhodnutí dovolacího soudu. Poněvadž je tato podmínka v dané věci splněna, bylo třeba ústavní stížnost považovat za včas podanou a přípustnou ve vztahu ke všem napadeným rozhodnutím.
6. Pokud jde o věcné posouzení ústavní stížnosti, poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele a obsahem spisu vedeného u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 8 T 154/2010, který si za účelem tohoto řízení vyžádal, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti polemizuje se skutkovými zjištěními obecných soudů ohledně jeho účasti na předmětné trestné činnosti a domáhá se jejich přehodnocení, k čemuž však Ústavní soud v řízení o ústavních stížnostech zásadně není příslušný. Postup a rozhodnutí obecných soudů totiž není oprávněn přezkoumávat z pozice jejich další instance, nýbrž jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který tak může činit toliko z toho hlediska, zda v jejich důsledku nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Tím je vymezen i prostor, v jakém mu přísluší zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů.
8. Dokazování před obecnými soudy v trestním řízení může být důvodem kasačního zásahu Ústavního soudu zejména tehdy, pokud neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 trestního řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny (viz čl. 40 odst. 2 Listiny, §2 odst. 2, 4 a 5 trestního řádu). Obecné soudy jsou povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Stejně tak musí odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene [srov. např. nález ze dne 30. listopadu 2000 sp. zn. III. ÚS 463/2000 (N 181/20 SbNU 267) nebo nález ze dne 19. března 2009 sp. zn. III. ÚS 1104/08 (N 65/52 SbNU 635)].
9. V obecné rovině lze uvést, že nesprávná realizace důkazního řízení může mít za následek porušení základních práv a svobod v případech, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená není získána co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučena z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového stavu [např. nález ze dne 14. května 1999 sp. zn. IV. ÚS 135/99 (N 74/14 SbNU 121) nebo nález ze dne 14. července 2010 sp. zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207)], dále v případech tzv. opomenutých důkazů, kdy byl návrh účastníka řízení na provedení konkrétního důkazu bez adekvátního odůvodnění zamítnut (eventuálně zcela opomenut), nebo kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí (ať již negativně či pozitivně) zohledněny při ustálení jejího skutkového základu [např. nález ze dne 29. listopadu 1996 sp. zn. IV. ÚS 185/96 (N 131/6 SbNU 461) nebo usnesení ze dne 23. září 2005 sp. zn. III. ÚS 359/05 (U 22/38 SbNU 579)], nebo případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [např. nález ze dne 20. června 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257) nebo nález ze dne 15. srpna 2008 sp. zn. III. ÚS 1076/08 (N 144/50 SbNU 269)].
10. Z hlediska stěžovatelem uplatněných námitek je podstatné, že v dané věci provedl podrobný rozbor důkazní situace jak soud prvního stupně (str. 14 a 15 odůvodnění rozsudku), tak posléze k (obdobným) námitkám stěžovatele odvolací soud (str. 5 a 6 odůvodnění rozsudku). Oba přitom přesvědčivě vysvětlily důvody, pro které měly za prokázané, že se stěžovatel dopustil předmětné trestné činnosti jako člen organizované skupiny. Rovněž je třeba uvést, že odvolací soud ve svém rozsudku zhodnotil i věrohodnost výpovědi spoluobžalovaného K., jakož i to, že tato výpověď byla pouze jedním z důkazů, na jejichž základě dospěly soudy ke svým skutkovým závěrům. Jinak lze konstatovat, že obecné soudy věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost, k čemuž v podrobnostech postačí odkázat na relevantní části odůvodnění jejich rozhodnutí. Ústavní soud nakonec podotýká, že neshledal ani jiný důvod, pro který by napadená rozhodnutí neobstála z hlediska práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, pročež mu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
11. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že stejným způsobem rozhodl usnesením ze dne 19. prosince 2012 sp. zn. III. ÚS 4025/12 o ústavní stížnosti odsouzeného R. H., který se domáhal zrušení týchž rozhodnutí, jež jsou uvedena v záhlaví tohoto usnesení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. února 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu