ECLI:CZ:US:2013:3.US.434.13.1
sp. zn. III. ÚS 434/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. května 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Ing. Ivo Exela, zastoupeného JUDr. Vladimírem Řičicou, advokátem se sídlem Voráčovská 14, 147 00 Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. ledna 2012 č. j. 29 Cdo 4457/2011-3619, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. června 2011 č. j. 3 Ko 26/2010-3550 a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. srpna 2010 č. j. 26 (28) K 282/94-3532, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností napadá stěžovatel v záhlaví tohoto usnesení označená rozhodnutí pro údajné porušení článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článků 6 a 46 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Porušení výše uvedeného článku Listiny a Úmluvy spatřuje stěžovatel v postupu obecných soudů, které mu neumožnily se ústně vyjádřit na veřejném jednání soudu k vyhlášení konkursu na majetek stěžovatele - úpadce.
S odvoláním na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále též "ESLP") ze dne 5. 7. 2005 ve věci Exel proti České republice (stížnost č. 48962/99) stěžovatel tvrdí, že konstatováním porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy vznikl České republice, ve smyslu článku 46 Úmluvy, právní závazek řídit se závěry rozsudku ESLP ve věci Castillo Algar proti Španělsku (stížnost č. 28194/95), tedy závazek pro nápravu zjištěného porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy "v co nejširší možné míře obnovit předchozí stav".
Stěžovatel oponuje právnímu závěru dovolacího soudu, že ani Evropským soudem pro lidská práva zjištěné porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy (k němuž došlo v první fázi konkursního řízení) neumožňuje zrušit konkurs podle ustanovení §44 odst. 1 písm. a) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen "ZKV") a zdůrazňuje nadřazenost výše označeného rozsudku nad všemi vnitrostátními právními předpisy České republiky, včetně Ústavy ČR. Stěžovatel dovozuje, že ani judikatura českých soudů ohledně ustanovení §44 odst. 1 ZKV nemůže být překážkou pro zrušení již ukončeného konkursního řízení, pokud při jeho prohlášení bylo porušeno právo na spravedlivý proces a jiná možnost nápravy není možná.
II.
Z obsahu spisu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 434/13 a obsahu spisů, týkajících se předchozích řízení téhož stěžovatele před Ústavním soudem, vedených pod spisovými značkami I. ÚS 261/96, IV. ÚS 343/98, IV. ÚS 401/98, IV. ÚS 76/99, II. ÚS 92/99, III. ÚS 182/99, I. ÚS 204/99, III. ÚS 655/99, III. ÚS 673/02, IV. ÚS 2724/08, II. ÚS 2775/08 a II. ÚS 114/13, z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. ledna 2012 č. j. 29 Cdo 4457/2011-3619, z rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 5. 7. 2005 ve věci Exel proti České republice (stížnost č. 48962/99) a z Rezoluce Výboru ministrů ResDH(2006)71 ze dne 20. 12. 2006, se zjišťuje:
Stěžovatel jako podnikatel - fyzická osoba se podílel na privatizaci majetku zbrojařského podniku - tehdejšího státního podniku Vlárské strojírny ve Slavičíně. O prodeji tohoto podniku rozhodla Vláda České republiky svým usnesením č. 58 ze dne 10. 2. 1993 a pověřila provedením transakce Fond národního majetku (dále jen "Fond"). Kupní smlouva mezi stěžovatelem a Fondem byla podepsána dne 26. 3. 1993, o převodu části majetku rozhodl ministr průmyslu a obchodu ke dni 1. 4. 1993.
Po převodu majetku na stěžovatele vznikl mezi Fondem a stěžovatelem spor ohledně nezaplacení sjednané kupní ceny. Dne 10. listopadu 1994 podal Fond u obchodního soudu návrh na prohlášení konkursu na stěžovatele. Skutečnost, že se stěžovatel nachází v platební neschopnosti, Fond dokládal tím, že mu stěžovatel ve sjednané lhůtě nezaplatil kupní cenu a že uzavřel několik úvěrových smluv s českými bankami, a jmenoval další dva stěžovatelovy věřitele - Finanční úřad ve Valašských Kloboukách a Komerční banku.
Usnesením Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 6. října 1995 č. j. 28 K 282/94-187 byl prohlášen konkurs na stěžovatelův majetek a byl jmenován konkursní správce. Prvoinstanční rozhodnutí bylo potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 7. 1996 sp. zn. 4 Ko 298/95.
Po provedeném konkursním řízení Krajský soud v Brně (dále jen "konkursní soud") schválil usnesením ze dne 18. 8. 2010 pod č. j. 26 (28) K 282/94-3532 konečnou zprávu o zpeněžení majetku podstaty a o vyúčtování odměny a výdajů správce konkursní podstaty a odměny správců konkursní podstaty.
Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 1. 6. 2011 č. j. 3 Ko 26/2010-3550 rozhodnutí konkursního soudu potvrdil; v odůvodnění přitom stručně shrnul dosavadní průběh řízení a závěry rozsudku ESLP ze dne 5. 7. 2005 a zdůraznil, že konkurs na majetek úpadce byl prohlášen pravomocným rozhodnutím soudu, které nebylo nikdy zrušeno.
Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 26. ledna 2012 č. j. 29 Cdo 4457/2011-3619 stěžovatelovo dovolání proti rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci zamítl podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. (v tehdy platném znění).
Proti třem posledně uvedeným rozhodnutím Krajského soudu v Brně, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu ČR směřuje nyní projednávaná ústavní stížnost.
III.
Ústavní soud konstatuje, že celý průběh privatizace majetku bývalého státního podniku Vlárské strojírny a následný průběh konkursního řízení na majetek úpadce -stěžovatele byl doprovázen desítkami právních sporů, o nichž opakovaně rozhodovaly obecné soudy, včetně Nejvyššího soudu ČR. Také Ústavní soud rozhodoval o opakovaných ústavních stížnostech pana Ing. Ivo Exela v řízeních vedených pod spisovými značkami I. ÚS 261/96, IV. ÚS 343/98, IV. ÚS 401/98, IV. ÚS 76/99, II. ÚS 92/99, III. ÚS 182/99, I. ÚS 204/99, III. ÚS 655/99, III. ÚS 673/02, IV. ÚS 2724/08, II. ÚS 2775/08 a II. ÚS 114/13. Zmíněné ústavní stížnosti byly vesměs pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuty nebo zamítnuty. Průběh a výsledek těchto řízení je stěžovateli nepochybně znám a bylo by nadbytečné jej znovu reprodukovat.
V těchto řízeních se posuzovala řada sporných otázek jak hmotněprávních (obsah smluv o převodu majetku, splácení kupní ceny, předlužení a jiné podmínky pro vyhlášení konkursu apod.), tak procesněprávních (námitky podjatosti soudu apod.).
Stěžovatel po vyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy napadl některá zmíněná rozhodnutí českých soudů stížností k Evropskému soudu pro lidská práva (stížnost č. 48962/99), v níž tvrdil, že v občanskoprávním řízení bylo porušeno jeho právo na ochranu majetku a že jeho záležitost zároveň nebyla projednána veřejně před nezávislým a nestranným soudem. Podstata jeho námitek byla namířena proti rozhodnutí o vyhlášení konkursu - stěžovatel tvrdil, že konkurs neměl být vyhlášen, neboť nebyly naplněny podmínky pro zahájení konkursního řízení a konkursní soud a soud druhé instance vydaly svá rozhodnutí bez nařízení ústního jednání, takže on sám nemohl vznést protiargumentaci a uplatnit důkazní návrhy.
Evropský soud pro lidská práva ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 5. 7. 2005, v němž vyslovil, že došlo k porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy z důvodu nenařízení veřejného jednání před obchodním soudem a vrchním soudem (bod 59). Soud zároveň konstatoval, že "jediná část stížnosti, jejíž meritorní stránkou se zabýval, je námitka týkající se nekonání veřejného jednání před nezávislým a nestranným soudem ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy. V tomto ohledu Soud nemůže odhadovat, jak by občanskoprávní řízení dopadlo, pokud by se před národními soudy veřejné jednání konalo. Soud nespatřuje příčinnou souvislost mezi materiální škodou, na níž poukazuje stěžovatel, a konstatovaným porušením článku 6 Úmluvy. Požadavek na náhradu materiální škody je tedy třeba zamítnout" (bod. 63). "Soud je toho názoru, že konstatované porušení Úmluvy představuje dostatečné zadostiučinění za případnou morální újmu utrpěnou stěžovatelem" (bod. 63).
IV.
Ústavní soud přezkoumal v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel vychází z mylného předpokladu, že k porušení jeho základních práv došlo tím, že napadená rozhodnutí obecných soudů o schválení konečné zprávy o zpeněžení majetku konkursní podstaty a vyúčtování odměny a výdajů správce konkursní podstaty nereagovala adekvátně na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva. Domnívá se, že těmito napadenými rozhodnutími mělo na základě rozsudku ESLP dojít ke zrušení konkursu na stěžovatelův majetek, vyhlášeného usnesením Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 6. října 1995 č. j. 28 K 282/94-191.
Taková stěžovatelova představa o výsledku sporu je však nerealizovatelná v té fázi konkursního řízení, v níž byla ústavní stížností napadená rozhodnutí vydána. Předmětem těchto rozhodnutí obecných soudů bylo schválení konečné zprávy o zpeněžení majetku konkursní podstaty a vyúčtování odměny a výdajů správce konkursní podstaty. Při rozhodování o těchto otázkách, posuzovaných v samém závěru konkursního řízení v letech 2010 až 2012, neměly obecné soudy vůbec žádný procesní prostor k tomu, aby se znovu vrátily o 15 let zpět na samý počátek řízení a posuzovaly rozhodnutí o nařízení konkursu. Tvrzené procesní pochybení konkursního, resp. vrchního soudu, spočívající v nekonání veřejného jednání při nařizování konkursu, nebylo možno v této finální fázi konkursního řízení nijak zohlednit a vyvodit z něj kasační zásah vůči rozhodnutí o nařízení konkursu. Takový postup nebyl možný tím spíše, že v důsledku nařízeného a proběhnuvšího konkursu byly konstituovány zcela nové majetkové poměry, jejichž navrácení do původního stavu je reálně i právně nemožné, protože by šlo o nepřípustný retroaktivní zásah do nabytých práv jiných subjektů.
Obecné soudy jakožto státní orgány jsou oprávněny činit jen to, co jim zákon výslovně dovoluje (čl. 2 odst. 2 Listiny). V postupu obecných soudů v této závěrečné fázi konkursního řízení nelze spatřovat nic, co by bylo v rozporu s ústavními předpisy.
Ústavní soud bere v potaz, že Ústava ČR mu svěřuje v článku 87 odst. 1 písm. i) pravomoc rozhodovat "o opatřeních nezbytných k provedení rozhodnutí mezinárodního soudu, které je pro Českou republiku závazné, pokud je nelze provést jinak", že Evropský soud pro lidská práva je třeba považovat za mezinárodní soud ve smyslu tohoto článku Ústavy ČR a ve smyslu ust. §117 zákona o Ústavním soudu, přičemž podle článku 46 odst. 1 Úmluvy jsou rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva pro Českou republiku závazná.
Ze žádného z těchto předpisů však nelze vyvodit nic, co by Ústavní soud v daném případě zavazovalo k povinnosti zrušit napadená rozhodnutí obecných soudů. Tato konkrétní finální rozhodnutí nemají žádnou souvislost s konstatovaným porušením Úmluvy. Lze znovu připomenout, že ESLP sám ve zmiňovaném rozsudku konstatoval, že "nespatřuje příčinnou souvislost mezi materiální škodou, na niž poukazuje stěžovatel a konstatovaným porušením článku 6 Úmluvy" (bod 63 rozsudku).
Je také nutno konstatovat, že nástroje, které zákon Ústavním soudu poskytuje v rámci řízení o opatřeních nezbytných k provedení rozhodnutí mezinárodního soudu (§117 až §119b zákona Ústavním soudu), jsou taxativně vyjmenované a není mezi nimi žádný, jež by mu umožnil reagovat na rozhodnutí mezinárodního soudu tak, že zruší rozhodnutí obecných soudů, vydaná v konkursním řízení.
Ústavní soud v souvislosti s námitkami stěžovatele konstatuje, že s ohledem na pravomoci svěřené mu Ústavou a zákonem o Ústavním soudu není povolán k tomu, aby na podkladě této ústavní stížnosti přezkoumával vytýkané vady rozhodnutí obecných soudů, vydaných na počátku konkursního řízení, kterými se zabýval ESLP. Ústavní soud se může zabývat toliko rozhodnutími napadenými v projednávané ústavní stížnosti, která se týkají ukončení konkursního řízení. V těchto rozhodnutích Ústavní soud neshledal žádná protiústavní pochybení a žádný důvod k jejich zrušení.
Ústavní soud, vázán petitem ústavní stížnosti, tak nemá k dispozici žádný procesní prostředek k tomu, aby vadu konkursního řízení, konstatovanou ESLP, zpětně zhojil, neboť jeho kasační pravomoc je podmíněna posledním procesním prostředkem ve věci, resp. rozhodnutím o něm.
Ústavní soud nenese přímou odpovědnost za realizaci rozhodnutí ESLP, tuto odpovědnost nese stát. Závazek státu "řídit se konečným rozsudkem Soudu", vyplývající z článku 46 odst. 1 Úmluvy", lze nepochybně realizovat různými způsoby; zrušení soudních rozhodnutí, trpících vytýkanými vadami, je pouze jednou z eventualit, přicházejících v úvahu. V této souvislosti je možné připomenout, že dotyčná procesní vada byla zčásti zhojena zadostiučiněním, jehož se stěžovateli dostalo ze strany ESLP.
Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu