ECLI:CZ:US:2013:3.US.468.13.1
sp. zn. III. ÚS 468/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Musila a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti Mgr. Petra Krause, zastoupeného JUDr. Petrem Balcarem, advokátem se sídlem Praha 1, Panská 6, proti usnesení Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality ze dne 19. 6. 2012 č. j. OKFK-52-564/TČ-2008-11 a proti usnesení Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 30. 11. 2012 č. j. 5 NTZ 16/2012-63, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušil v záhlaví označená rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení.
Shora uvedeným usnesením Útvar odhalování korupce a finanční kriminality Policie České republiky zahájil trestní stíhání stěžovatele (a dalších spoluobviněných) pro trestný čin zneužití informace a postavení v obchodním styku dle ustanovení §255 odst. 2 a 4 tr. zákoníku, spáchaný ve formě organizátorství dle ustanovení §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku; stížnost stěžovatele (a dalších spoluobviněných) proti tomuto usnesení byla ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího státního zastupitelství zamítnuta.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadené usnesení o zahájení trestního stíhání nesplňuje požadavky stanovené v ustanovení §160 odst. 1 tr. řádu, neboť z něj není patrné, jakým způsobem měl inkriminovanou operaci organizovat, kdy a koho měl za účelem páchání této činnosti řídit, případně jak a kdy měl tuto činnost naplánovat; v důsledku toho je mu upřena možnost na dané obviněné adekvátně reagovat a efektivně se bránit, neboť předmětný skutek není v usnesení o zahájení trestního stíhání řádně vymezen. Stěžovatel dále polemizuje s kvalifikací daného skutku jako pokračujícího trestného činu a odmítá právní názor Nejvyššího státního zastupitelství, že nová právní úprava (tr. zákoník) je pro stěžovatele prizmatem horní hranice hrozícího trestu odnětí svobody příznivější než předchozí (tr. zákon), přestože podle ní by zcela zanikla jeho trestní odpovědnost z důvodu promlčení. V neposlední řadě poukazuje na simultánně probíhající trestní řízení pro tentýž skutek ve Švýcarské konfederaci (tedy v rámci téhož Schengenského prostoru), jehož existence mu výrazně znesnadňuje možnost efektivně hájit svá práva (např. dodržování krátkých prekluzivních lhůt); stěžovatel přitom pro daný souběh trestních stíhání mj. i z hlediska zásady ne bis in idem ve spojení s ustanovením čl. 54 Schengenské prováděcí úmluvy neshledává legitimní důvod, a probíhající trestní stíhání proto považuje za nepřípustné.
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího článku 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody.
Z hlediska ústavněprávního přezkumu napadených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je třeba zdůraznit, že zasahování do jejich rozhodování v přípravném řízení Ústavní soud považuje, s výjimkou situací zcela mimořádných, kupříkladu je-li současně dotčena osobní svoboda jednotlivce (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 46/96 a IV. ÚS 582/99), za - všeobecně - nepřípustné, případně nežádoucí (srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95, usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99, I. ÚS 486/01, IV. ÚS 213/03, IV. ÚS 262/03 a další). Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení je pojímána restriktivně, s omezením jen na ta vybočení z hranic podústavního práva, jež jsou povahy extrémní. Jinak řečeno, "kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit" (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05).
Zdrženlivost v zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud prolomil jen pro zcela mimořádné situace, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování (srov. nález sp. zn. III. ÚS 511/02); i zde však Ústavní soud vyložil, že mu nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ve smyslu jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. "Mimořádnost" odůvodňující zásah Ústavního soudu lze spatřovat kupříkladu v takovém odůvodnění rozhodných usnesení, jímž byly rozhodovací důvody vyloženy "obecným a povšechným způsobem", jímž na konkretizované a nikoli bezvýznamné námitky bylo reagováno "apodiktickým a v podstatě nic neříkajícím závěrem", dle něhož byl napadený postup "shledán zcela oprávněným", aniž by bylo možno na rozhodovací důvody alespoň usuzovat.
V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v procesních postupech orgánů činných v trestním řízení porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.
Stěžovatel pomíjí, že není smyslem usnesení o zahájení trestního stíhání vyřešit všechny sporné otázky skutkové a právní, které se jím otevírají; rozdílný názor orgánů činných v trestním řízení o trestněprávním hodnocení vymezeného skutku vybočení z mezí čl. 8 odst. 2, resp. čl. 36 odst. 1 Listiny sám o sobě nezakládá, a to rovněž proto, že napadeným rozhodnutím (a jemu předcházejícím usnesením policejního orgánu) není předjímán výsledek řízení ve věci samé. Důvodnost obvinění obsaženého v usnesení o zahájení trestního stíhání je předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu v této souvislosti přísluší se otázkou ochrany základních práv a svobod zabývat zásadně až po jeho ukončení a vyčerpání všech procesních prostředků podle trestního řádu (srov. sp. zn. III. ÚS 539/98).
Stěžovatel přitom důvody, jež by měly ospravedlňovat kasační zásah Ústavního soudu již v tomto stádiu trestního stíhání, v ústavní stížnosti relevantně neuvádí.
Je - ohledně popisu a právního posouzení skutku, pro nějž je stěžovatel stíhán - připomenout, co Ústavní soud již opakovaně zdůraznil, že na usnesení policejního orgánu nelze mít v počátečním stadiu trestního řízení přepjaté nároky. Z hlediska ústavních garancí práva na obhajobu je podstatná identifikace skutku tak, aby nemohl být zaměněn s jiným (§160 odst. 1 věta druhá tr. řádu), tedy aby byl obviněný seznámen s tím, co je mu kladeno za vinu. Formulaci zachycující skutek v jeho základních obrysech tak, jako je tomu v daném případě, proto nelze mít za nepřijatelně nedostatečnou. K zahájení trestního stíhání postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že obviněný spáchal skutek způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení o zahájení trestního stíhání, a odtud se odvíjí adekvátní úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí; trestná činnost, jak Ústavní soud často uvádí, "nemusí (a ani nemůže) být v tomto stadiu prokázána a posléze ve skutkové větě popsána natolik spolehlivě v míře, jako je tomu např. u podané obžaloby (§176 tr. řádu)". Ústavněprávní roviny tudíž nedosahuje spor o větší či menší míru úplnosti popisu skutku, resp. výstižnosti jeho určení, stejně jako opodstatněnosti závěru o důvodnosti trestního stíhání, a obdobné platí i ohledně stěžovatelem prezentované polemiky, zda se v dané věci jedná o pokračující trestný čin či nikoli, jakož i o tom, která trestněprávní úprava je pro něho příznivější (co do promlčení, započala-li jeho doba běžet nejdříve v květnu roku 2002, nabízí se úsudek, že k němu nedošlo ani dle ustanovení §67 odst. 1 písm. b) tr. zákona).
Pro daný stav je tedy postačující konstatování, že dosavadní postup orgánů činných v trestním řízení netrpí zjevným excesem (srov. mutatis mutandis nálezy sp. zn. Pl. ÚS 19/93 a IV. ÚS 158/2000).
Případná konečně není ani stěžovatelova argumentace odkazující na ustanovení čl. 54 Schengenské prováděcí úmluvy. Podle ní sice platí, že "osoba, nad kterou byl vynesen pravomocný rozsudek jednou smluvní stranou, nesmí být pro tytéž činy stíhána jinou smluvní stranou, jestliže byla odsouzena a trest byl vykonán nebo je právně vykonáván, anebo podle zákonů příslušné smluvní strany týkající se ukládání trestů nemůže být dále vykonáván", v dané věci však dřívější odsouzení pro tentýž skutek (ve Švýcarské konfederaci) tvrzeno není.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod. V daném stádiu se přitom nejedná o řízení kontradiktorní.
Z výše řečeného se podává, že tak je tomu i ve věci stěžovatele.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu bez jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu