ECLI:CZ:US:2013:3.US.676.11.1
sp. zn. III. ÚS 676/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Přemysla Míta, 2. Jany Bártové a 3. Pavly Imrichovičové, zastoupených Mgr. Janou Syrovátkovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Nad Lesíkem 2269, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 1. 2011 č. j. 3 Ao 7/2010-73, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají, aby Ústavní soud pro porušení čl. 11, čl. 36 odst. 1, 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") zrušil v záhlaví označené rozhodnutí vydané v řízení o zrušení opatření obecné povahy.
Z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného procesního spisu se podává následující.
Návrhem podaným k Nejvyššímu správnímu soudu se stěžovatelé domáhali zrušení opatření obecné povahy č. 1/2010, kterým se stanoví územní opatření o stavební uzávěře, vydaného Zastupitelstvem obce Slapy dne 19. 5. 2010, s odůvodněním, že v procesu jeho přijímání byli nesplněním podmínek pro zveřejnění návrhu vyloučeni z účasti v řízení, že obec Slapy (odpůrce v řízení) překročila meze své pravomoci, neboť vydala opatření obecné povahy, ačkoliv pro jeho vydání nebyly splněny zákonné podmínky dle §97 zákona č. 183/2006 Sb., stavebního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "stavebního zákona") a konečně, že vydáním tohoto opatření bylo závažným způsobem zasaženo do jejich vlastnických práv.
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 19. 1. 2011 č. j. 3 Ao 7/2010-73, návrh stěžovatelů zamítl. K námitce vadného procesního postupu při přijímání opatření obecné povahy (třetí bod jeho přezkumného algoritmu) soud uvedl, že odpůrce při zveřejnění návrhu územního opatření o stavební uzávěře postupoval podle §20 stavebního zákona, který má povahu lex specialis a stanoví pravidla při zveřejňování písemností odlišně od §172 správního řádu, přičemž požadavky §20 odst. 2 stavebního řádu splnil, jestliže "účelnost zveřejnění mapové části ... nelze považovat za prokázanou za situace, kdy textová část vymezila území pokryté opatřením zcela jednoznačně" (stěžovatelům tak nic nebránilo v podání námitek proti návrhu, a pokud je neuplatnili, nelze důsledky přičítat odpůrci). K námitce že opatření obecné povahy překračuje rámec vytčený zákonem pro vydání opatření o stavební uzávěře (čtvrtý bod algoritmu) Nejvyšší správní soud uvedl, že před vydáním opatření bylo schváleno Zadání územního plánu obce Slapy, které "definuje cíl, k němuž bude v daném území směřovat návrh územního plánu obce", a s tímto cílem bylo nutno napadené opatření z hlediska jeho zákonnosti poměřovat (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2008 sp. zn. 1 Ao 2/2008); bylo-li "při takto definovaném zadání vydáno územní opatření o stavební uzávěře, které zakázalo povolování a provádění jakýchkoliv nových staveb a jen omezené povolování a provádění změn v účelu užívání staveb a změn dokončených staveb či staveb před jejich dokončením", o jeho rozporu s ustanovením §97 odst. 1 stavebního zákona podle soudu uvažovat nelze. Je tudíž zřejmé, že "stavební činnost ve vymezeném území by mohla ztížit nebo dokonce znemožnit budoucí využití území podle připravované územně plánovací dokumentace" a současně, že je "vzhledem k zamýšlenému prověřování využití území ... stavební činnost zakázána či omezena v nezbytném rozsahu, přičemž k zajištění stanoveného cíle by nedostačovala stavební uzávěra předchozí". Důvod pro závěr o nepřezkoumatelnosti vydaného opatření přitom neshledal Nejvyšší správní soud ani v tom, že v napadeném opatření nejsou "co nejpodrobněji" konkretizovány důvody nezbytnosti přijetí opatření o stavební uzávěře, resp. že tyto důvody jsou formulovány "víceméně obecně", neboť tato vada (ve svém důsledku) nevedla ke zkrácení procesních a následně ani hmotných práv stěžovatelů.
K otázce posouzení přiměřenosti právní regulace (pátý bod algoritmu) dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že je "svým rozsahem a formou přiměřená, neboť územní opatření o stavební uzávěře nijak nadmíru nezasahuje právní sféru navrhovatelů, svojí povahou není diskriminační, neboť se bez výjimky vztahuje v katastrálním území obce na všechny stejně, není rovněž aktem libovůle a nelze je nikterak označit ani za extrémně věcně nesprávné". V podrobnostech poté uvedl, že jeho úkolem je "v rámci testu proporcionality postihovat víceméně pouze extrémní případy věcně nesprávných opatření, která jsou jen formálně v souladu se zákonem, nikoliv však případy, kdy v rámci zákona je možné vícero řešení daného problému a soud pouze dospěje k závěru, že lepší by bylo jiné řešení než v dané věci příslušným orgánem přijaté". Z hlediska takto vytčených zásad posoudil i napadené opatření, přičemž zejména přihlédl k tomu, že stěžovatelé v průběhu správního ani soudního řízení blíže nespecifikovali, v čem konkrétně zásah do svých vlastnických práv spatřují (omezili se toliko na obecné tvrzení, že "v důsledku přijatého opatření nemohou realizovat své ekonomické zájmy"), dále k dočasnému charakteru územního opatření o stavební uzávěře, jakož i k tomu, že "právě pro lokalitu Ždáň stanovilo zadání územního plánu k prověření konkrétní úkoly ohledně zástavby i přístupových komunikací, takže určitá forma prevence nové výstavby byla nutná", přičemž "opatření o stavební uzávěře je pak nejběžnějším prostředkem k realizaci takového cíle". Na tomto základě proto Nejvyšší správní soud uzavřel, že o významnější intenzitě omezení stěžovatelů se zde "hovořit nedá".
Stěžovatelé v ústavní stížnosti s napadeným rozhodnutím nesouhlasí a namítají, že bez řádné opory v zákoně bylo vydáno opatření obecné povahy, kterým odpůrce výrazně poškodil jejich vlastnická práva, neboť k jejich (a dalším) pozemkům vyhlásil stavební uzávěru, ačkoli takový postup nebyl žádným ani veřejným zájmem podložen. Nejvyššímu správnímu soudu vytýkají, že v řízení, kterým se domáhali ochrany svých práv, dostatečně jejich práva (a to ani procesní) nešetřil, jestliže jim neumožnil seznámit se s vyjádřením odpůrce, čímž porušil i princip rovnosti účastníků řízení. Rozhodnutí soudu pak podle stěžovatelů odporuje "zákonu a dosavadní rozhodovací praxi", jelikož jím soud nezrušil opatření obecné povahy, které "neprochází algoritmem jeho přezkumu" v bodech 4 a 5, ačkoliv pro jeho vydání nebyly splněny zákonné podmínky a představuje zcela nepřiměřený zásah do jejich (i dalších vlastníků pozemků) práv, neboť není podložen veřejným zájmem.
Nejvyšší správní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal - k námitce porušení procesních práv postupem správního orgánu a nesplnění zákonných podmínek pro vydání opatření obecné povahy - na odůvodnění napadeného rozsudku. Stěžovatelé podle jeho názoru zvolili postup, jenž neodpovídá logice a posloupnosti na sebe navazujících řízení, jakož i principu subsidiarity, neboť lze jen obtížně v "následném" řízení tvrdit, že se v předcházejících řízeních příslušné orgány s určitými skutečnostmi nevypořádaly, pokud jim tyto skutečnosti nebyly ke zvážení vůbec předestřeny. K tvrzenému porušení procesních práv stěžovatelů v soudním řízení Nejvyšší správní soud uvedl, že vyjádření odpůrce k návrhu a spisová dokumentace byly soudu doručeny pět dní před koncem lhůty pro rozhodnutí podle §101d odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění do 31. 12. 2011 (dále jen s. ř. s.), čímž byl postaven před rozhodnutí, zda (za této situace) zaslat stěžovatelům vyjádření odpůrce a stanovit jim lhůtu pro repliku (a tedy oddálit tím své rozhodnutí o další týdny), anebo o věci v co nejkratším termínu rozhodnout; v této souvislosti připomenul, že oproti nalézacímu řízení v občanskoprávním řízení je správní soudnictví založeno na principu přezkumném, přičemž "vše podstatné" je pro přezkum zahrnuto ve dvou základních písemnostech, napadeném aktu veřejné správy a v návrhu, jenž proti němu směřuje. Vyjádření odpůrce k podanému návrhu tak nemůže na obsahu jeho správního aktu nic změnit a nemůže ani jakkoliv kompenzovat případné nedostatky, a smysl dalších replik a duplik je pak tím spíše omezen za situace, kdy rozsah přezkumné činnosti soudu je určen stížními důvody uvedenými v návrhu či žalobě. Jelikož v nyní posuzované věci byly veškeré relevantní podklady pro rozhodnutí již shromážděny, upřednostnil Nejvyšší správní soud zájem na dodržení zákonné lhůty pro rozhodnutí namísto (formálního) šetření procesních práv navrhovatelů, jejichž uplatnění by nemohlo mít pro rozhodnutí než zanedbatelný význam.
Stěžovatelé v replice setrvali na svých tvrzeních v ústavní stížnosti.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
V usnesení ze dne 23. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 219/04 (stejně jako později, kupříkladu v usnesení sp. zn. II. ÚS 1187/07 či v usnesení sp. zn. III. ÚS 2191/07) Ústavní soud připomenul, že stav, kdy byl "za neexistence Ústavou předpokládaného Nejvyššího správního soudu sám nucen ve věcech, které jsou projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekci právních názorů, která by jinak příslušela tomuto soudu ... faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominul", a proto i v této oblasti platí, že "Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem".
V dané věci je ústavní stížností napaden rozsudek, jímž Nejvyšší správní soud rozhodl o návrhu stěžovatelů na zrušení tzv. opatření obecné povahy, a to ve zvláštním řízení upraveném v ustanovení §101a až §101d s. ř. s. (ve znění platném do 31. 12. 2011). K této formě správního aktu a jejímu přezkumu se Ústavní soud v minulosti již vícekrát vyjádřil, a zejména na nález ze dne 19. 11. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 14/07, případně ze dne 17. 3. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2239/07 a ze dne 21. 1. 2010 sp. zn. III. ÚS 456/09 lze i zde plně odkázat (dostupné na http://nalus.usoud.cz). Dovozenému "smíšenému" charakteru správního aktu, jejž nelze identifikovat ani se správním rozhodnutím ani s právním předpisem, pak koresponduje do 31. 12. 2011 i zvláštní režim jeho přezkumu "přímo" Nejvyšším správním soudem (§101c s. ř. s.), jehož základní rysy tento soud - v podobě algoritmu "pěti kroků" - vymezil v rozsudku ze dne 27. 9. 2005 č. j. 1 Ao 1/2005-98, a posléze v navazujících souvislostech upřesnil rozsudkem rozšířeného senátu ze dne 21. 7. 2009 č. j. 1 Ao1/2009-120.
Ačkoli územní opatření o stavební uzávěře - jakožto opatření obecné povahy - je z povahy věci způsobilé zasáhnout do vlastnického práva (čl. 11 Listiny) jím dotčených subjektů, případně práv dalších, může se v řízení o ústavní stížnosti stěžovatel dovolávat jeho porušení jen prostřednictvím argumentu, že tomuto právu neposkytl adekvátní ochranu Nejvyšší správní soud v rozhodnutí vydaném podle ustanovení §101d s. ř. s. (od 1. 1. 2012 též i soud krajský). Samozřejmým důsledkem toho je, že (primárně) relevantním prostorem posouzení ústavní stížnosti je ústavněprávní přezkum řízení (a jeho výsledku) vedeného před Nejvyšším správním soudem z hledisek principů tzv. spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
Pak se uplatní standardní vymezení zásad takového hodnocení, jak je Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře proklamuje.
V této souvislosti Ústavní soud pravidelně konstatuje, že směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení (zde soudním řízení správním), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna; jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud a Nejvyšší správní soud.
Není-li však, jak bylo řečeno, kategorie správnosti finálním referenčním hlediskem ústavně právního přezkumu, pak se jeho kontext - jde-li o nedostatek spravedlivého procesu - nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních předpisů je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. nepředstavuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní. To je vzhledem k obsahu posuzované ústavní stížnosti rozhodující, neboť argument dotčením ústavně zaručených práv (vlastnit majetek, rovnost účastníků) je zde prosaditelný až teprve jakožto důsledek - případných - ústavněprávně kvalifikovaných vad soudního řízení, přičemž ty mohou být založeny jak v rovině hmotněprávního posouzení věci, tak v podobě vad procesních, pakliže byly svojí povahou způsobilé ovlivnit jeho výsledek.
Tak tomu v nyní posuzované věci není.
Z obsahu napadeného rozhodnutí se podává, že Nejvyšší správní soud použil pro posuzování souladu napadeného opatření obecné povahy se zákonem algoritmus vytčený v jeho - již zmíněném - rozsudku sp. zn. 1 Ao 1/2005), jehož jednotlivé na sebe navazující kroky vychází z §101d odst. 1, 2 s. ř. s. (pozn. ve znění platném do 31. 12. 2011).
Nyní ústavní stížností uplatněné námitky pak svým obsahem korespondují právě kritériu zákonnosti procesního postupu správního orgánu při vydávání opatření obecné povahy, jakož i těm materiálním kritériím, jež jsou představovány hledisky možného rozporu opatření obecné povahy (nebo jeho části) se zákonem (hmotným právem), jakož i hledisky proporcionality, resp. přiměřenosti právní regulace.
Co do námitek nezákonnosti procesního postupu v procesu vydávání opatření obecné povahy (zde při doručování návrhu opatření postupem dle §20 stavebního zákona) a možného nesouladu opatření obecné povahy se zákonem, založených tvrzením o rozporu opatření o stavební uzávěře s požadavkem ustanovení §97 odst. 1 stavebního zákona, postačí odkázat na napadené rozhodnutí; Nejvyšší správní soud se s oběma námitkami věcně adekvátně vypořádal, a jeho rozhodnutí nese v této části i znaky všeobecné (v kontextu celkového vyznění) přiléhavosti. Z pohledu ústavněprávního přezkumu (viz jeho vymezení výše) je pak podstatné, že je nelze mít ani za překvapivé ani za výraz výkladové svévole, natožpak za výklad "excesivní", a se zřetelem k tomu, že Nejvyšší správní soud dovozené závěry rovněž srozumitelně a přesvědčivě odůvodnil, je i vyloučeno jej kritizovat tvrzením, že jsou založeny na rozhodovací "libovůli".
Ústavní soud proto již jen připomíná, že je mu znám názor Nejvyššího správního soudu k otázce doručování opatření obecné povahy, jež rozšířený senát tohoto soudu vyslovil (po vydání napadeného rozhodnutí) ve svém rozhodnutí ze dne 6. 3. 2012 sp. zn. 9 Ao 7/2011. Nyní posuzovaný názor Nejvyššího správního soudu k doručování návrhu opatření obecné povahy správním orgánem postupem dle §20 stavebního zákona je však (v této věci) v rovině ústavněprávní akceptovatelný potud, že z něj - ve spojení s konkrétními okolnostmi věci - nelze (pro tento případ) usuzovat, že by stěžovatelé byli v důsledku zvoleného způsobu doručování zasaženi ve svých právech tím, že by jim bylo znemožněno podat regulérní námitky proti návrhu opatření obecné povahy, jakož se (předtím) s tímto návrhem v plném rozsahu seznámit. Je tomu tak zejména proto, že stěžovatelé byli již dříve prokazatelně obeznámeni s plánovanou činností správního orgánu v oblasti územního plánování v dané lokalitě (viz jejich návrh Nejvyššímu správnímu soudu ve věci sp. zn. 1 Ao 2/2008) a i nyní se jim dostalo v potřebném rozsahu přiměřené informace o obsahu návrhu opatření obecné povahy (byť v neúplné formě), jakož i o tom, že proti němu mohou brojit uplatněním vlastních námitek.
K námitce, že stavební uzávěra jako opatření obecné povahy představuje zcela nepřiměřený zásah do práv stěžovatelů, který není podložen veřejným zájmem, předestřenou současně s tvrzením, že se s ní Nejvyšší správní soud nedostatečně vypořádal, resp. uvedl, že stěžovatelé v návrhu soudu nesdělili, v čem konkrétně jsou jejich vlastnická práva dotčena, se Ústavní soud vyjadřuje úsudkem, že ji opodstatněnou neshledává.
Již v nálezu sp. zn. III. ÚS 456/09 ze dne 21. 1. 2010 Ústavní soud poznamenal, že "přirozeným prvkem řízení podle §101a a násl. s. ř. s. (ve znění do 31. 12. 2011) - vzhledem k celkové konstrukci jeho úpravy, reflektující typovou skutkovou základnu návrhu a přítomnost logicky silného individuálního (soukromého) zájmu navrhovatele - je procesní aktivita primárně samotného navrhovatele, které odpovídá, že i jemu je namístě přiměřeně připínat soudnímu řízení tradiční povinnost tvrzení, případně i důkazní. Navrhovatelovým tvrzením o porušení jeho konkrétního práva a o tomu relevantních skutkových okolnostech se tak zásadně vymezuje předmět řízení, a nelze naopak na soud klást požadavek vlastního (dalšího, jen jím iniciovaného) úsilí k zjištění (vyhledání, resp. vyšetření), zda jsou zde práva jiná, jež mohou být opatřením obecné povahy dotčena, a na jakém skutkovém základě tak tomu může být".
Též v této souvislosti vyslovený názor Nejvyššího správního soudu v rozsudku sp. zn. 1 Ao 1/2009 - podle nějž z ustanovení §101d odst. 1 s. ř. s. neplyne, že "přezkum opatření obecné povahy není v širším rámci determinován obsahem návrhu", že naopak jako každý soudní spor je obsahově předurčen aktivitou účastníků a až z ní vyplývajícími postupy soudu, přičemž ten "může nad rámec vymezený účastníky vyvinout aktivitu, která se mu jeví rozumná a vhodná k dosažení cíle řízení..., avšak není myslitelné, aby toto posouzení provedl ze všech představitelných hledisek, neboť ta se mimo jiné odvíjejí i od skutkových okolností tvrzených či zjišťovaných a právních úvah prováděných na základě toho, co programem sporu učinili účastníci" - je ústavněprávně plně akceptovatelný, a je přiléhavé dodat, že ostatně koresponduje úvahám, na nichž založil svoji metodiku přezkumu ve srovnatelných poměrech i Ústavní soud ve věci sp. zn. Pl. ÚS 19/08 (srov. bod 75 nálezu ze dne 26. 11. 2008).
Jen na okraj se připomíná, že s účinností od 1. 1. 2012 je správní soud při rozhodování o návrhu na zrušení opatření obecné povahy již výslovně vázán toliko rozsahem a důvody návrhu (§101d odst. 1 s. ř. s.).
Se zřetelem k zásadě "vigilantibus iura", na kterou Ústavní soud zhusta odkazuje, není tedy ústavněprávně relevantním pochybením, pakliže se Nejvyšší správní soud v dané věci soustředil k těm námitkám ("právním důvodům"), které navrhovatelé v řízení před ním vskutku uplatnili.
Tak tomu bylo i při posouzení kritéria proporcionality (pátý krok algoritmu), zahrnujícího jak obecnou přiměřenost právní regulace, tak i posouzení, zda následek opatření obecné povahy je úměrný sledovanému cíli. Z procesního spisu je zjevné, že stěžovatelé ve vztahu k těmto hlediskům vskutku žádná konkrétní tvrzení nevznesli, resp. ani neuvedli, v čem jednotlivě opatření obecné povahy představuje existující či hrozící zásah do jejich vlastnických práv; Nejvyššímu správnímu soudu lze tedy přisvědčit i v tom, že stěžovatelé tak v konkrétní podobě učinili až nyní v ústavní stížnosti.
Uvádějí-li stěžovatelé, že své námitky odpovídajícím způsobem naopak uplatnili, resp. že odpovídají jejich tvrzením, učiněným v návrhu předchozím (v řízení sp. zn. 1 Ao 2/2008), a tehdy je soud shledal dostatečnými, je nutné připomenout, že v tomto řízení přezkoumávané opatření obecné povahy neuspělo již ve třetím kroku algoritmu, a dalšími výhradami navrhovatelů, jmenovitě souladem opatření obecné povahy s hmotným právem a přiměřeností právní regulace, již nebylo třeba se zabývat.
Ohledně námitky stěžovatelů, vtělené nyní do ústavní stížnosti, že opatřením obecné povahy zabránilo zastupitelstvo obce realizovat záměry, jež jim umožňoval územní plán z roku 1959 - vybudovat na části pozemků ekonomicky využitelné stavby v rámci rekreačních služeb - je zjevné, že není jednoznačně identifikovatelná s těmi, které stěžovatelé uplatnili v soudním řízení (vztah těchto výhrad k pátému kroku algoritmu soudního přezkumu), což je pro její "osud" v řízení před Ústavním soudem rozhodující, jestliže ji tedy stěžovatelé uplatnili v této podobě teprve nyní, v ústavní stížnosti, aniž tak učinili v řízení předchozím, před správním soudem; taková námitka totiž tím není způsobilá věcného posouzení.
Je tomu - ze standardní judikatury Ústavního soudu - proto, že ústavní stížnost se vyznačuje tím, že je k "obyčejným" procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním a nastupuje coby přípustná až tehdy, když prostředky stanovené obecným právem byly vyčerpány (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu); to pak znamená netoliko, že stěžovatel musí zásadně využít všech jemu dostupných opravných prostředků, které mu jsou k ochraně jeho práva k dispozici, nýbrž i to, že v nich musí uplatnit právě ty námitky (aby otevřel obecným, resp. správním soudům prostor pro jejich posouzení), které míní předložit posléze Ústavnímu soudu, a ten se pak mohl vyjádřit k ústavnosti řešení, jež soudy ve vztahu k nim přijaly.
Co do námitky nezprostředkovaného vyjádření odpůrce k návrhu stěžovatelů stojí za zaznamenání, že ani stěžovatelé netvrdí, že by obsahovalo nové (pro výsledek řízení směrodatné) skutkové nebo právní argumenty [k tomu srov. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 18. 2. 1997 ve věci Nideröst-Huber v. Švýcarsko, stížnost č. 18990/91, §24, ze dne 3. 3. 2000 ve věci Krčmář a ostatní v. Česká republika, stížnost č. 35376/97, §40, ze dne 21. 6. 2005 ve věci Milatová v. Česká republika, stížnost č. 61811/00, §65, ze dne 26. 10. 2006 ve věci Mareš v. Česká republika, stížnost č. 1414/03, §29]; jinými slovy stěžovatelé v ústavní stížnosti nijak nespecifikují, jakou procesní obranu by ve vztahu k vyjádření odpůrce uplatnili a jaké jiné právní či skutkové argumenty by soudu předestřeli, kdyby jim byl obsah vyjádření znám.
Shrnutím řečeného tudíž nelze než dospět k závěru, že podmínky, za kterých odpůrcem a Nejvyšším správním soudem provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou; nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových nebo procesních standardů tohoto soudu ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. května 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu