ECLI:CZ:US:2013:3.US.748.13.1
sp. zn. III. ÚS 748/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce Jana Musila a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti J. L., t. č. ve Věznici Kuřim, zastoupeného JUDr. Tomášem Štípkem, advokátem se sídlem Stodolní 741/15, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. června 2012 sp. zn. 8 Tdo 683/2012, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. února 2011 sp. zn. 2 To 3/2011 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. srpna 2010 sp. zn. 54 T 3/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), podána řádně a včas, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, jimiž mělo dojít k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod garantovaných čl. 112 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Stěžovatel tvrdil, že zejména bylo porušeno právo na spravedlivý proces, včetně práva na obhajobu a právo na osobní svobodu, dle čl. 36 odst. 1 a čl. 8 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i práv garantovaných v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel tvrdil, že se z jeho strany ohledně posuzovaného skutku jednalo o standardní podnikání, přičemž byl nespravedlivě odsouzen za trestný čin podvodu, přestože nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu, tedy zavinění ve formě úmyslu přímého nebo nepřímého. Obecné soudy se podle jeho tvrzení dopustily libovůle při rozhodování, když, na základě dedukce z vnějších projevů dalších účastníků těchto obchodů, dospěly k závěru, že byly naplněny subjektivní stránky trestného činu.
Stěžovatel vytýkal napadeným rozhodnutím i řízení, jež předcházelo jejich vydání, že jsou v rozporu se zákonem, neboť obecné soudy omezily právo stěžovatele na obhajobu. Neměl možnost v trestním řízení prokázat, že se nedopustil trestného činu. Soudy nevyhověly jeho důkazním návrhům výslechem svědků (Jany Kosařové, Ashota Stepanyana), tím vycházely ze stavu, kdy absentovaly důkazy obhajoby.
Stěžovatel tvrdil, že mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest ve výměře 6 let a 4 měsíců nepodmíněně se zařazením do věznice s ostrahou, přestože dosud byl bezúhonným; proto mu měl být uložen trest při samé spodní hranici trestní sazby. Dále stěžovatel nesouhlasil s rozhodnutím Nejvyššího soudu, který jeho dovolání odmítl a nezabýval se trestní věcí jako takovou, pouze hodnotil hlavní prioritu, zda byl naplněn dovolací důvod. Nejvyšší soud neodstranil ústavně právní závadný stav, který byl porušen obecnými soudy nižších stupňů, a tím zasáhl do ústavně zaručených práv a svobod.
Vzhledem k tomu, že stěžovateli je znám obsah napadených rozhodnutí, nepovažoval Ústavní soud za potřebné rekapitulovat průběh trestního řízení.
II.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995, N 5/3 SbNU 17 sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123).
Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69), a co do ústavněprávní relevance pochybení v kognitivním procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu (zejména jde o případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu). Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.
Přes odkazovaná ustanovení Listiny a Úmluvy je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel polemizuje s Nejvyšším soudem, Vrchním soudem v Olomouci, též s Krajským soudem v Ostravě uplatněním námitek, jež obecným soudům již dříve adresoval, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že formulované závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se odvolací soud ve věci stěžovatele dopustil pochybení způsobilých založit (až) nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda představují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1, čl. 8 odst. 1, 2 a násl. Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Maje na zřeteli výše uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není.
Ústavní soud nemůže přisvědčit tvrzením stěžovatele o porušení práva na obhajobu. Důkazní návrh stěžovatele na nový výslech svědků byl zamítnut s odůvodněním, že svědci již byli vyslechnuti, a není zjevné, proč mají být znovu jejich výpovědi opakovány. Výpověď svědkyně Jany Kosařové byla v hlavním líčení dne 15. 4. 2010 přečtena (omluvena ze zdravotních důvodů) a stěžovatel nevyužil svého práva dle ustanovení 214 tr. řádu se k ní vyjádřit (č. l. 2142). Odvolací soud odůvodnil, z jakého důvodu dospěl k závěru, proč považuje výslech navrženého svědka Ashota Stepanyana (str. 11-12) jako naprosto účelový a vyložil, proč důkazním návrhům nelze vyhovět.
Ohledně stěžovatelových námitek a úvah, že jednání stěžovatele nenaplnilo subjektivní stránku trestné činnosti, neboť se řídil pokyny spoluobžalovaného Venuse, lze odkázat na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (str. 10). Orgány činné v trestním řízení vycházely při dovození subjektivní stránky trestného činu z celé řady důkazů nasvědčujících tomu, že je zde dána i subjektivní stránka projednávané trestné činnosti. Hodnocení provedených důkazů tvoří celou řadu logicky uspořádaných argumentů, z nichž jsou dovozeny skutkové závěry a odpovídají požadavkům uvedeným v ustanovení §125 odst. 1 tr. řádu.
Námitkou stěžovatele o uložení nepřiměřeně přísného trestu se také již zabývaly obecné soudy. Shledaly absenci polehčujících okolností, přihlédly k vůdčí organizátorské roli stěžovatele a skutečnosti, že částečně byla trestná činnost páchána ve zkušební době odsouzení k podmíněně odloženému trestu odnětí svobody (rozsudek Okresního soudu v Opavě sp. zn. 19 T 48/2006). Nelze obecným soudům vytýkat, že při ukládání trestu stěžovateli přihlédly k tomu, že v opise rejstříku trestů měl tři záznamy o odsouzení pro majetkovou trestnou činnost.
Lze tedy shrnout, že výše předestřené podmínky, za kterých Vrchním soudem v Olomouci (resp. obecnými soudy) uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 13. června 2012 sp. zn. 8 Tdo 683/2012 odmítl dovolání stěžovatele dle §265i písm. b) tr. ř. Dovolací soud konstatoval, že jakékoliv skutkové námitky nezakládají žádný důvod dovolání dle §265b tr. ř., proto ve vztahu k nim neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí mimo jiné tzv. opomenuté důkazy, nezákonné důkazy, nebo se jedná o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.
Ústavní soud konstatuje, že výhrady stěžovatele k posouzení průběhu trestního řízení nejsou ničím jiným než pokračující polemikou s obecnými soudy. Na základě řečeného nezbývá, než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých vedení procesu obecnými soudy, resp. jimi uplatněný výklad a aplikace práva, překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení, ani od pravidel ústavnosti judikovaných Ústavním soudem. Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze opakuje výhrady, které uplatnil již v předchozích stadiích řízení, a - nepřípustně - očekává, že rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; bylo však již shora zaznamenáno, že postavení čtvrté opravné instance mu nepřísluší.
Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo. Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. května 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu