ECLI:CZ:US:2013:3.US.861.13.1
sp. zn. III. ÚS 861/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce Jana Musila a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele T. K., toho času ve vazební věznici, zastoupeného JUDr. Josefem Kulhavým, advokátem, Legerova 44, 120 00, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 57 T 3/2012-3128 ze dne 21. prosince 2012 a proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 To 6/2013 ze dne 14. února 2013, za účasti Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhal zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť jimi měly být porušeny čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod. K porušení garantovaných práv a svobod mělo dojít tím, že jej soudy při rozhodování o žádosti obviněného o propuštění z vazby osobně nevyslechly, že byl sice nepravomocně odsouzen k trestu odnětí svobody v délce osmi let, což je hranice rozhodná pro naplnění ustanovení §67 písm. a) trestního řádu, ale vazebně je stíhán již 23 měsíců, takže by se uvedená hranice měla o tuto dobu snížit, v důsledku čehož by zmíněný vazební důvod naplněn nebyl. Brojil i proti tomu, že soudy nepřistoupily na jeho nabídku kauce ve výši 2 mil. Kč. Proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze pak namítal, že bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání, nebyla mu dána možnost se vyjádřit, zda se chce, či nechce zúčastnit vazebního zasedání, jež se mělo konat, neboť mezi posledním vazebním zasedáním a okamžikem rozhodování o jeho žádosti uplynula doba 4 měsíců, přičemž obviněný by měl být podle ustanovení §73d odst. 3 písm. b) trestního řádu slyšen při rozhodování o vazbě, nestalo-li se tak v posledních 6 týdnech.
II.
2. Z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel byl vzat na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 37 Nt 33/2011 ze dne 20. 4. 2011 do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a), písm. b) trestního řádu s účinností od 19. 4. 2011 v 06:00 hod. Následně bylo rozhodováno o trvání vazby a o žádostech stěžovatele o propuštění z vazby. Dne 19. 3. 2012 byla podána obžaloba, o níž bylo dne 19. 11. 2012 rozhodnuto odsuzujícím rozsudkem; stěžovatel byl (nepravomocně) uznán vinným ze spáchání několika trestných činů, mimo jiné podvodu se způsobenou celkovou škodou ve výši cca. 82 mil. Kč. Naposledy bylo o vazbě stěžovatele rozhodováno 7. 9. 2012 k jeho žádosti o propuštění z vazby.
3. Z informace o průběhu řízení sp. zn. 57 T 3/2012 vedeném před Městským soudem v Praze pak vyplynulo, že ve věci bylo nařízeno jednání na dny 4., 6. a 7. 9. 2012, dále 3. a 16. 10. 2012 a konečně 15. a 19. 11. 2012. Dne 19. 12. 2012 pak soud obdržel další žádost stěžovatele o propuštění z vazby, o níž rozhodl jak nalézací, tak stížnostní soud v neveřejném zasedání rozhodnutími, jež jsou touto stížností napadena.
III.
4. Ústavní soud považuje za nutné připomenout ze své ustálené judikatury, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv běžné zákonnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud není přednostně povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Ve své ustálené rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně vyjadřuje princip sebeomezení, který v případě posuzování ústavnosti omezení osobní svobody vazebně stíhaných umožňuje zásah Ústavního soudu pouze tehdy, když jsou závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo když rozhodnutí není odůvodněno poukazem na konkrétní skutečnosti (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 161/04 ze dne 13. 5. 2005, dostupné in http://nalus.usoud.cz). Ústavnímu soudu nepřísluší pozice další instance v systému obecného soudnictví. Sama skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
5. Dle konstantní judikatury Ústavního soudu je věcí obecných soudů posuzovat, zda vazba je opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah (a rozhodnutí jimi podložených) se Ústavní soud cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené (a nedostatečně zjištěné) důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 18/96 ze dne 26. 9. 1996 (N 88/6 SbNU 145) dostupné in http://nalus.usoud.cz].
6. Ústavní soud také opakovaně konstatoval, že rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného; vazba je zajišťovacím institutem, který slouží k dosažení účelu trestního řízení a každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje řízení, který lze jen odhadovat [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 603/07 ze dne 7. 6. 2007 (N 95/45 SbNU 353) a usnesení sp. zn. sp. zn. I. ÚS 2705/07 ze dne 21. 11. 2007, vše dostupné in http://nalus.usoud.cz)]. Tento závěr vyplývá jak z teorie trestního práva, tak z dikce příslušných ustanovení trestního řádu.
7. Výklad konkrétních skutečností odůvodňujících vazbu ve smyslu §67 trestního řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda zjištěné okolnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, zda má znaky trestného činu, zda jsou zřejmé důvody k podezření, že daný trestný čin spáchal obviněný, zda existuje důvodná obava, že se obviněný zachová způsobem uvedeným v §67 trestního řádu a zda účelu vazby není možno dosáhnout jinak.
8. Ústavnímu soudu v této fázi trestního řízení zásadně nepřísluší přehodnocovat závěry orgánů činných v trestním řízení co do důvodnosti trestního stíhání stěžovatele. V této souvislosti Ústavní soud připomíná i uznávanou literaturu, z níž lze dovodit, že rozhoduje-li obecný soud o vazbě, důvodnost trestního stíhání sice zvažuje, nicméně jen do té míry, aby zjistil právě a jen "onu důvodnost", nikoli například proto, aby dával závazné pokyny v přípravném řízení trestním atp.; proto i odůvodnění jeho rozhodnutí se týká zejména existence vazebních důvodů (srov. k tomu přiměřeně Pavel Šámal a kolektiv Trestní řád, 6. vydání, Praha: C. H. Beck 2008, s. 466 a násl.). Předmětem přezkumu Ústavním soudem tedy může být toliko otázka, zda se obecné soudy ústavněkonformním způsobem vypořádaly se základní zákonnou podmínkou vzetí stěžovatele do vazby a jejího trvání, tj. tím, zda dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu a jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný (§67 trestního řádu).
9. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Podle přesvědčení Ústavního soudu napadená rozhodnutí z hlediska požadavků kladených na obsah takovýchto rozhodnutí zejména §134 odst. 2 trestního řádu obstojí, a to v nezbytném rozsahu stran odůvodnění rozhodnutí trvání důvodů vazebního stíhání stěžovatele [§67 písm. a) trestního řádu].
11. Soudy nepochybily, jestliže shledávají existenci důvodu vazby stanoveného §67 písm. a) trestního řádu. Fakt, že byl stěžovatel nepravomocně odsouzen k trestu odnětí svobody v délce 8 let, nijak neimplikuje, že by o výši trestu nemohlo být později rozhodnuto jinak. Stejně tak nelze dovozovat, že dosavadní doba vykonané vazby má vliv na kritérium hrozby vysokým trestem; tato hrozba bez ohledu na dobu vazby stále trvá. Tyto dvě právní skutečnosti (délka vazby a trest) naleznou svého průniku až v rámci usnesení, zpravidla přijímaném zároveň s nařízením výkonu trestu, kdy se vazba započítá podle stavu ke dni nařízení výkonu trestu, a to od doby, kdy osobní svoboda stěžovatele byla omezena.
12. K námitce absence osobního slyšení Ústavní soud uvádí, že jeho samotný nedostatek nemůže založit porušení základních práv stěžovatele za situace, kdy se stěžovateli dostalo prostoru brojit proti dalšímu trvání vazby v rámci hlavního líčení (dne 15. a 19. 11. 2012). Pro posouzení ústavnosti vazebního rozhodnutí soudu má totiž zásadní vliv skutečnost, že stěžovatel měl v rozhodném období bezprostřední přístup k soudu, kde mohl sám nebo prostřednictvím svého obhájce učinit jakýkoli návrh týkající se vazby, např. upozornit na zánik vazebních důvodů. Intervaly osobního slyšení obviněného mají své opodstatnění, ale i racionální meze. I při garanci striktního formálního procesu má obviněný možnost své chování přizpůsobit zákonným limitům a v čase vhodným uplatňováním návrhů, žádostí, ale i opravných prostředků, dosáhnout pro sebe optimálního výsledku. Jiný přístup s sebou přináší riziko, že očekávání obviněného, aby byl ke každému svému návrhu osobně slyšen, zůstanou nenaplněna. Ústavní soud však podotýká, že právo na osobní slyšení by i přes uvedené vzniklo tehdy, jestliže by v mezidobí došlo k objektivní podstatné změně okolností; tato okolnost však zjištěna nebyla a ani stěžovatel ji nijak nezmínil.
13. K poslední námitce stěžovatele je nutno uvést tolik, že soudy při posuzování využití náhrady vazby jiným institutem, vzaly v úvahu zejména povahu trestné činnosti, pro kterou je stěžovatel stíhán, a jeho osobu, jakož i možnost dosažení účelu vazby některou z těchto náhrad - soudy tuto úvahu rozvedly ve svých rozhodnutích, zdůraznily, že za uvedených konkrétních okolností vůbec nepřichází v úvahu ani působení (dohled) probačního úředníka na obviněného, ani slib obviněného, že bude vést řádný život. Z hlediska ochrany osobní svobody stěžovatele, jež je zaručena ústavním pořádkem, je rozhodující, že se soudy námitkami a návrhy stěžovatele zabývaly, a výrok, na jehož základě byl dočasně osobní svobody zbaven, je náležitě odůvodněn; nelze totiž ztrácet ze zřetele, že instituty nahrazující vazbu, jsou instituty fakultativními, a jejich využití je zcela na úvaze soudu.
IV.
14. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu