ECLI:CZ:US:2013:4.US.1407.12.1
sp. zn. IV. ÚS 1407/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného JUDr. Dagmar Křesťanovou, advokátkou Advokátní kanceláře se sídlem v Brně, Masarykova 31, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2012 č. j. 27 Co 491/2011-243 a proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 23. května 2011 č. j. 11 P 29/2011-198, ve věci péče o nezletilou N. V., za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. l a čl. 11 Listiny, zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Jak se podává z ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu, rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 23. května 2011 č. j. 11 P 29/2011-198 bylo rozhodnuto o zvýšení výživného na částku 6.500,- Kč měsíčně, kterou je stěžovatel povinen přispívat na výživu své dcery N. s účinností od 1. 9. 2010. Zároveň byla stěžovateli stanovena povinnost splácet dlužné výživné za dobu od 1. 9. 2010 do 31. 5. 2011 spolu s běžným výživným a byla změněna úprava jarního a letního prázdninového styku stěžovatele s dcerou. Krajský soud v Praze k odvolání stěžovatele změnil rozsudek prvoinstančního soudu rozsudkem ze dne 26. ledna 2012 č. j. 27 Co 491/2011-243 tak, že stanovil za dobu od 1. 9. 2010 výši vyživovací povinnosti pro nezletilou dceru od 1. 9. 2010 na částku 6.000,- Kč měsíčně a stanovil splácení dlužného výživného za období od 1. 9. 2010 do 31. 1. 2012 v měsíčních splátkách. Dále změnil výrok o styku stěžovatele s nezletilou.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že závěry soudů v obou napadených rozsudcích nemají oporu v provedeném dokazování. Obecné soudy v úvahách o nákladech na nezletilou dceru vycházely pouze ze skutkových tvrzení matky nezletilé v rámci jejího výslechu a neprovedly v tomto směru další dokazování. Soud prvního stupně tak neprokázal zvýšení nákladů na nezletilou, které by byly spojeny s jejím přechodem do vyššího ročníku mateřské školy. Rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatel vytýká, že soud nesprávně dovodil, že o výživném nezletilé bylo naposledy rozhodováno 15. 10. 2007, přičemž o výživném bylo rozhodováno v rámci soudního přezkumu rovněž 10. 7. 2009 a 22. 9. 2010. Celkově pak obecné soudy podle názoru stěžovatele bagatelizovaly ve svých rozhodnutích majetkové poměry a příjmy matky nezletilé a jejího manžela a na druhé straně dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním spočívajícím v nadhodnocení jeho příjmů, nákladů a majetkových poměrů. Dospěly tak k právním závěrům, které neodpovídají skutkových zjištěním, své skutkové ani právní závěry soudy dostatečným způsobem neodůvodnily a stěžovatel je přesvědčen, že jimi učiněné právní závěry jsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. V závěru ústavní stížnosti proto stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
II.
4. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu Praha-západ sp. zn. 11 P 29/2011.
5. Jak Ústavní soud ustáleně zdůrazňuje ve svých rozhodnutích, jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy, není soudem nadřízeným obecným soudům a nemůže na sebe přebírat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Ústavní soud se proto nezabývá eventuálním porušením běžných práv chráněných jednoduchým právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená vybočení z mezí daných rámcem ústavně zaručených práv nebo svobod [§82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
6. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatel polemizuje především s postupem dokazování a skutkovými závěry obecných soudů. Těžiště stěžovatelovy polemiky se závěry obecných soudů, zvláště se závěry soudu odvolacího, spočívá v oblasti provádění a hodnocení důkazů o rozsahu nákladů vynakládaných na nezletilou a o příjmových a majetkových poměrech rodičů, kdy učiněné právní závěry jsou podle stěžovatelova názoru v extrémním rozporu s provedeným dokazováním.
7. K těmto stěžovatelovým námitkám Ústavní soud uvádí, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou v zásadě záležitostí obecných soudů. Jak Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. V případě, kdy obecné soudy respektují kautely určující minimální míru racionality a konzistence skutkové a právní argumentace, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud se s takovým hodnocením Ústavní soud sám neztotožňoval [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
8. Jak Ústavní soud ověřil z napadených rozhodnutí a připojeného spisového materiálu, bylo v posuzované věci nalézacím soudem provedeno podrobné dokazování, které bylo odvolacím soudem dále doplněno. Ze spisu pak Ústavní soud zjistil, že stěžovatel sám provedení dalších důkazů v rámci odvolacího řízení ani nenavrhoval. Je věcí soudu, zda považuje skutková tvrzení matky stran nákladů na nezletilou dceru za přesvědčivá a v tomto ohledu již neshledává za nezbytné provádět další dokazování. Taktéž další stěžovatelova námitka k nesprávně uvedenému poslednímu rozhodování o výživném dne 15. 10. 2007 není případná. Z odůvodnění napadených rozsudků je zřejmé, že soudy rozhodnutí ze dne 10. 7. 2009 a 22. 9. 2010 neopomenuly. Rozhodnutí z 15. 10. 2007 správně uvedly jako do té doby poslední úpravu výše vyživovací povinnosti stěžovatele k nezletilé (viz č. l. 248), jak to ostatně uvádí i stěžovatel na str. 2 ústavní stížnosti. Dalšími stěžovatelem uváděnými rozhodnutími obecných soudů ze dne 10. 7. 2009 a 22. 9. 2010 pak k úpravě výše vyživovací povinnosti stěžovatele nedošlo.
9. K výše uvedenému Ústavní soud dodává, že zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, v §85 odst. 2 a §96 odst. 1 zakotvuje povinnost rodičů přispívat na výživu dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů. Nejde tedy o pouhé zohlednění skutečně dosahovaných příjmů, ale je vždy nutno posoudit majetkové poměry povinného komplexně (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 624/04, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Proto je při rozhodování o výživném vždy nutné zohlednit nejen fakticky dosahované příjmy povinného, ale i celkovou hodnotu jeho movitého a nemovitého majetku a životní úroveň [srov. nálezy sp. zn. II. ÚS 671/09 ze dne 30. 6. 2010 (N 131/57 SbNU 603) a sp. zn. II. ÚS 1619/07 ze dne 1. 2. 2008 (N 27/48 SbNU 377)].
10. Ústavní soud konstatuje, že se obecné soudy dostatečně zabývaly zjišťováním výdělkových i majetkových poměrů obou rodičů i potřebami nezletilé dcery. Právní závěry soudů nelze v posuzované věci považovat za nesouladné s provedenými důkazy, neboť z odůvodnění napadených rozsudků obecných soudů je možno identifikovat rámec, ve kterém se jejich volná úvaha pohybovala. Z napadených rozhodnutí zjevně vyplývá, že oba soudy hodnotily a dostatečně reflektovaly majetkové poměry stěžovatele i matky nezletilé, přičemž vzaly v úvahu i další vyživovací povinnost matky k nezletilému synu Markovi a zhodnotily i osobní péči matky o nezletilou. Obecné soudy tak v odůvodnění svých rozhodnutí náležitým způsobem vysvětlily, jakými úvahami se při hodnocení důkazů a učiněných právních závěrech řídily při stanovení výše výživného. Jejich argumentaci, tak jak je rozvedena v napadených rozhodnutích (č. l. 203-204, 248-250), považuje Ústavní soud za logickou a srozumitelnou a učiněné právní závěry neshledal nepřiměřené či extrémní ve vztahu ke skutkovým zjištěním, což by jedině mohlo odůvodnit jeho zásah. Stěžovatel pro svůj nesouhlas se závěry obecných soudů neuvádí prakticky žádné relevantní ústavněprávní argumenty, které by přisvědčovaly jím tvrzenému zásahu do jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Nesouhlas stěžovatele s právním názorem obecných soudů nezakládá sám o sobě důvod k ústavní stížnosti.
11. Při zvážení všech tvrzení stěžovatele Ústavní soud s ohledem na výše uvedené neshledal v poměru k napadeným rozhodnutím obecných soudů nic, co by svědčilo pro jeho zásah, a proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. května 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu