ECLI:CZ:US:2013:4.US.1941.13.1
sp. zn. IV. ÚS 1941/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. července 2013 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Michala Bindera, t. č. Vazební věznice Hradec Králové, zastoupeného JUDr. Štěpánem Maškem, advokátem se sídlem Jablonec nad Nisou, Komenského 939/1a, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 5. 2013 č. j. 11 To 62/2013-729, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, neboť tvrdí, že jeho vydáním došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 8 odst. 2 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 1 a 4 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z obsahu přiložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel je trestně stíhán pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy dle §283 odst. 1 a 3 písm. c) trestního zákoníku. Napadeným usnesením Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") ze dne 15. 4. 2013 č. j. 52 T 3/2013-715, kterým byl stěžovatel propuštěn z vazby za současného přijetí písemného slibu dle §73 odst. 1 písm. b) trestního řádu a stanovení dohledu probačního úředníka nad ním dle §73 odst. 1 písm. c) trestního řádu při vyslovení vazebních důvodů uvedených v §67 písm. a, c) trestního řádu. Vrchní soud nově rozhodl tak, že dle §72 odst. 3 trestního řádu se stěžovatel ponechává ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a) c) trestního řádu a že se písemný slib stěžovatele a jeho návrh na nahrazení vazby dohledem probačního úředníka nepřijímá.
Stěžovatel napadenému usnesení vytýká, že bylo přijato v rozporu se zákonem v neveřejném zasedání a bez jeho slyšení. Tvrdí, že pokud jeho obhájce požádal o konání vazebního zasedání v případě zásadní změny rozhodnutí soudu prvního stupně v jeho neprospěch, mělo být vazební zasedání konáno. Stěžovatel v této souvislosti odkazuje na nález sp. zn. I. ÚS 1129/13, ve kterém Ústavní soud vyhověl jeho ústavní stížnosti a zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky Liberec z toho důvodu, že napadené rozhodnutí bylo přijato v neveřejném vazebním zasedání bez slyšení stěžovatele a stěžovateli nebyla ani doručena stížnost státního zástupce proti rozhodnutí okresního soudu, na kterou tedy nemohl vůbec reagovat.
Stěžovatel dále uvádí, že podle důvodové zprávy k trestnímu řádu v platném znění, jímž byla do našeho právního řádu "vtělena" úprava vazebního zasedání, byly základním impulsem k tomuto kroku četné nálezy Ústavního soudu týkající se práva obviněného na osobní slyšení při vazebním rozhodování. Předchozí úprava byla prý po celá desetiletí mimořádně kusá a nedostatečná, a to zejména v komparaci s tím, k jak intenzivním zásahům do osobní svobody jednotlivce vazbou dochází. I když důvodová zpráva uvádí, že zakotvení vazebního zasedání má reagovat na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 45/04 ze dne 22. 3. 2005 [N 60/36 SbNU 647; 239/2005 Sb.], je zjevné, že nenachází dostatečně své naplnění v praxi.
Závěrem stěžovatel tvrdí, že jeho vazební stíhání není důvodné a polemizuje s konkrétními okolnostmi, které vrchní soud vzal při posuzování důvodnosti jeho vazby do úvahy.
S ohledem na přední postavení osobní svobody (do níž bylo napadenými rozhodnutími aktuálně zasaženo) v katalogu základních práv a svobod, projednal Ústavní soud stížnost v souladu s vlastní ustálenou rozhodovací činností přednostně mimo pořadí.
Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a nikoliv další instancí v systému obecného soudnictví; není v jeho pravomoci vykonávat průběžný dozor nad zákonností postupu soudů v trestních věcech. Ve věcech týkajících se omezení osobní svobody vazebním stíháním Ústavní soud především vyžaduje restriktivní postup a náležité odůvodnění rozhodnutí o vazbě s poukazem na zákonem požadovanou existenci konkrétních skutečností, jež vazbu odůvodňují. Je ovšem především věcí trestního soudu, aby při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudil nezbytnost dalšího trvání vazby. Ústavní soud rovněž klade důraz na posouzení (zvážení), zda je vazba nezbytným opatřením pro dosažení účelu trestního řízení a zda nelze tohoto účelu dosáhnout i jinak. Rozhodování o vazbě může být ze své podstaty vedeno toliko v rovině určité pravděpodobnosti (nikoliv jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Přesto však je třeba, aby závěry soudu o nezbytnosti (dalšího) vazebního stíhání logicky plynuly z dosud zjištěného skutkového stavu (srov. sp. zn. III. ÚS 188/99, N 156/16 SbNU 157; sp. zn. I. ÚS 470/05, N 104/41 SbNU 315; aj.).
Podstata stěžovatelovy argumentace spočívá především v tvrzení, že vrchní soud pochybil, neboť přijal napadené usnesení v jeho vazební věci bez konání vazebního zasedání. Z obsahu napadeného usnesení Ústavní soud zjistil, že vrchní soud v odůvodnění svého usnesení objasnil, z jakých důvodů rozhodoval v neveřejném zasedání. Uvedl, že pro konání vazebního zasedání neshledal podmínky uvedené v §73d odst. 3 trestního řádu, neboť stěžovatel byl k vazbě v posledních šesti týdnech slyšen a stížnostní soud jeho osobní slyšení nepokládal za nutné, a to ani přes žádost, kterou stěžovatel uvedl prostřednictvím svého obhájce. Veškeré argumenty totiž stěžovatel zopakoval ve vyjádření ke stížnosti a podle závěru vrchního soudu nejde o nové nebo dosud neuváděné okolnosti, případně takové okolnosti, které by mohly vést ke změně rozhodnutí. Z uvedeného vyplývá, že vrchní soud odůvodnil rozhodování v posuzované věci bez konání vazebního zasedání s odkazem na příslušné ustanovení trestního řádu, které upravuje daný postup. Takové rozhodnutí vrchního soudu nelze tedy považovat za rozhodnutí, které je projevem libovůle a je v rozporu s principy práva na spravedlivý proces.
Pokud se jedná o odkaz stěžovatele na nález sp. zn. I. ÚS 1129/13, neshledal Ústavní soud tento odkaz pro daný případ relevantní, neboť uvedený nález se týkal odlišné situace. V případě projednávaném pod sp. zn. I. ÚS 1129/13 nebyla totiž stížnost státní zástupkyně proti rozhodnutí soudu prvního stupně o propuštění stěžovatele z vazby na svobodu stěžovateli nebo jeho obhájci jakkoli komunikována a ani doručena. Stěžovatel tedy neměl žádnou možnost k tvrzení státní zástupkyně se vyjádřit a vzhledem k tomu v dané věci Ústavní soud neshledal aplikaci důvodů obsažených v ustanovení §73d odst. 3 trestního řádu ústavně souladnou.
K námitkám stěžovatele, týkajícím se odůvodnění vazebních důvodů, Ústavní soud konstatuje, že vrchní soud podložil svá rozhodnutí zcela konkrétními důvody, které jsou ústavně akceptovatelné. Ústavní soud nadto připomíná, že na základě jeho konstantní judikatury k naplnění zákonného důvodu vzetí do vazby a tím i k ústavněprávně souladnému odůvodnění může stačit v závislosti na individuální okolnosti konkrétního případu i určitá objektivní konstelace, která zahrnuje nejen osobu pachatele ale i všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, včetně stadia vyšetřování (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 62/96, II. ÚS 124/97, IV. ÚS 137/2000 či III. ÚS 566/03).
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2013
JUDr. Michaela Židlická
předsedkyně senátu Ústavního soudu