ECLI:CZ:US:2013:4.US.2514.10.1
sp. zn. IV. ÚS 2514/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Trefila, zastoupeného doc. JUDr. Martinem Kopeckým, CSc., advokátem, se sídlem Revoluční 24, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 4880/2008-127 ze dne 16. června 2010, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem organizační složky Vyšehradská 424/16, 128 00 Praha, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se ve včas zaslané ústavní stížnosti domáhal zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým mělo být porušeno právo na spravedlivý proces a na ochranu vlastnictví zaručené čl. 36 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Toto porušení stěžovatel spatřoval v té skutečnosti, že Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné, neboť neshledal, že se jedná o otázku zásadního právního významu. Podle stěžovatele bylo povinností Nejvyššího soudu projednat dovolání jako přípustné dle ustanovení §237 odst. 2 písm. b) ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dále stěžovatel namítal porušení ochrany vlastnického práva garantované čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod tím, že soudem bylo nadbytečně požadováno prokázání vlastnického práva k věcem, které soudní exekutor vzal od stěžovatele do úschovy a následně stěžovateli protiprávně nevrátil.
2. Z vyžádaného soudního spisu a ústavní stížnosti vyplynulo, že na majetek stěžovatele byla nařízena exekuce. Exekutor sepsal soupis movitých věcí v bytě stěžovatele a zároveň v místě dále zmíněné obchodní společnosti s tím, že ohledně některých z nich se nekonal dražební rok (šlo o televizor a sedací soupravu); důvodem k tomuto postupu exekutora byla vylučovací žaloba podaná obchodní společností TREFIL - zakládání staveb, spol. s r.o. Ačkoli o této žalobě nebylo meritorně rozhodnuto, exekutor nejprve obě položky z původního soupisu vyloučil a posléze je sepsal jako majetek právě této obchodní společnosti, na níž byla též vedena exekuce; obě položky byly poté vydraženy a prodány vydražiteli. Stěžovatel v žalobě proti státu o náhradu škody způsobenou nesprávným úředním postupem namítal, že exekutor vůbec neměl tyto položky dražit, neboť v době, kdy tak činil, tak obchodní společnost už právně neexistovala, neboť byla několik měsíců před tím vymazána z obchodního rejstříku. V tom sice nalézací soud shledal pochybení exekutora, což však samo o sobě nestačilo ke vzniku škody žalobci, neboť ten neprokázal, i přes výzvu učiněnou soudem, že by mu k oběma položkám svědčilo právo vlastnické; proto nalézací soud žalobu zamítl. Odvolací soud se se závěry nalézacího soudu ztotožnil a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dovolací soud pak ve věci - v rámci žalobcem formulované dovolací otázky - neshledal zásadní právní význam a dovolání jako nepřípustné odmítl.
3. K výzvě Ústavního soudu Nejvyšší soud zhodnotil, že sice ústavní stížností napadené usnesení je stručné, ale splňuje všechny náležitosti kladené na ně zákonem a judikaturou Ústavního soudu. Závěrem navrhl ústavní stížnost odmítnout.
4. Vedlejší účastník, byv Ústavním soudem vyzván, se k věci vůbec nevyjádřil.
5. Stěžovatel v rámci repliky na vyjádření Nejvyššího soudu zopakoval své námitky uvedené v ústavní stížnosti a setrval na svém petitorním žádání.
II.
6. Ústavní soud předesílá, že jeho úkolem je výlučně ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Přestože je součástí soudní moci, pojednané v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, a není jim proto ani nadřízen. Ústavní soud zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti podústavního práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem tohoto práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá "porušení základního práva a svobody." (viz nález sp. zn. III. ÚS 269/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 235)".
7. Relevantní deficit stanovených záruk spravedlivého procesu může obecně nastat tehdy, dojde-li kupř. k závažným porušením kogentních ustanovení zákona upravujících řízení před soudy, bezdůvodnému odchýlení od konstantní judikatury, excesivnímu pominutí úhelných prvků hmotného práva, apod. K takovému závěru Ústavní soud však nedošel.
8. Na prvém místě je zapotřebí uvést, že stěžovatel napadl toliko usnesení dovolacího soudu, jímž Nejvyšší soud zhodnotil, že dovoláním napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Nezbývá než připomenout, že Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, tedy zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu či nikoli, ale je oprávněn přezkoumat pouze to, zda uvedený soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. V tomto smyslu stěžovatel ani žádné výhrady k rozhodnutí dovolacího soudu neuvedl a jak Ústavní soud zjistil, dovolání bylo zákonu odpovídajícím způsobem projednáno, přičemž v odůvodnění rozhodnutí byl uveden odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým již bylo o stěžovatelem označené otázce zásadního právního významu rozhodováno (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 425/05 ze dne 4. 1. 2006, usnesení sp. zn. I. ÚS 319/03 ze dne 21. 10. 2004, usnesení sp. zn. II. ÚS 644/04 ze dne 18. 5. 2005, vše dostupné in http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud dospěl k závěru, že postupem Nejvyššího soudu nedošlo v daném případě k porušení práva na spravedlivý proces.
9. Námitky, které stěžovatel vznesl a které by Ústavní soud mohl přezkoumat, kdyby byla napadena rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu, se týkaly správnosti závěrů těchto soudů, zda je možné, aby exekutor o vlastnickém právu k věci pojaté do exekuce rozhodoval "ad hoc". Jen jako obiter dictum proto Ústavní soud může uvést, že obecně nesdílí názor, aby v rámci excindační žaloby bylo nutné pro vyloučení specifických věcí z exekuce - kupř. vzhledem k jejich povaze, určení a stáří - prokazovat vlastnické právo "nade vší pochybnost". V souzeném případě není tento principiální přístup uplatnitelný bez dalšího, neboť skutkové okolnosti byly jedinečné: v bytě "vlastníka" měla sídlo i obchodní společnost, a proto bylo nutné setrvat na požadavku, aby oba subjekty (především stěžovatel) disponoval takovými důkazy, kterými by své tvrzené vlastnictví k věci prokázal. Jestliže tomuto požadavku, který je zapotřebí označit jako za souladný s principem proporcionality, nedostál, pak nezbývá, než plně podpořit závěry, o něž opřel nalézací soud svůj meritorní výrok. Přisvědčit by nebylo možné ani námitce stěžovatele, že exekutor v dražbě prodal majetek neexistujícího subjektu: z takového úkonu nelze dovodit, že by vlastnické právo k věcem mělo náležet někomu jinému (in concreto stěžovateli); naopak takovou situaci a její řešení předjímá obchodní zákoník (viz ustanovení §75b odst. 2).
III.
10. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 9. července 2013
Michaela Židlická v. r.
předsedkyně senátu