ECLI:CZ:US:2013:4.US.2907.13.1
sp. zn. IV. ÚS 2907/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Růženy Mrázkové, zastoupené JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5, proti výroku o nákladech řízení usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. července 2013 č. j. 12 C 59/2013-5 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. srpna 2013 č. j. 17 Co 366/2013-21, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 23. září 2013 a doplněna podáním doručeným dne 20. října 2013, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že žalobkyně (v řízení před Ústavním soudem stěžovatelka) se na žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti domáhala zaplacení částky 15 000,- Kč jako náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., v platném znění. Podáním ze dne 26. března 2013 vzala žalobu zpět, neboť jí žalovaná požadovanou částku zaplatila. Usnesením ze dne 18. července 2013 č. j. 12 C 59/2013-5 Obvodní soud pro Prahu 2 v důsledku zpětvzetí žaloby řízení podle ustanovení §96 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") zastavil a rozhodl, že vzhledem k tomu, že pro chování žalované byl vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je žalovaná povinna nahradit žalobkyni podle ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř. náklady řízení ve výši 6 480,- Kč. Náklady řízení tvoří náklady právního zastoupení, a to odměna zástupce ve výši 5 100,- Kč podle ustanovení §7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v platném znění (dále jen "vyhláška č. 177/1996 Sb.") za 3 úkony právní služby po 1 700,- Kč, dále náhrada hotových výdajů advokáta ve výši 900,- Kč, tj. 3 x 300,- Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a DPH ve výši 1 260,- Kč. Usnesení soudu prvního stupně napadla žalovaná odvoláním. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. srpna 2013 č. j. 17 Co 366/2013-21 bylo usnesení soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení potvrzeno a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že vyhláška č. 484/2000 Sb. pozbyla účinnosti dne 7. května 2013, kdy byl publikován nález Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013 sp. zn. Pl. ÚS 25/12. Tím ve vztahu k předmětnému druhu řízení znovu nabyla účinnosti vyhláška č. 177/1996 Sb. Při její aplikaci je ovšem třeba podle stěžovatelky vzít nyní v úvahu i ustanovení §15 vyhlášky č. 177/1996 Sb., kde se uvádí, že za právní služby poskytnuté přede dnem nabytí účinnosti této vyhlášky přísluší advokátu nebo komerčnímu právníkovi odměna podle dosavadních předpisů. Dosavadním předpisem pro období od 1. ledna 2001 do 7. května 2013 je vyhláška č. 484/2000 Sb., pro období před 1. červencem 1996 vyhláška č. 270/1990 Sb. Stěžovatelka má za to, že v období od 1. ledna 2001 do 7. května 2013 byla vyhláška č. 484/2000 Sb. součástí platného právního řádu, a to navzdory tomu, že Ústavní soud shledal ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 25/12 její rozpor se zákonem. Jestliže soud prvního stupně rozhodoval dne 18. července 2013, postupoval správně, když aplikoval vyhlášku č. 177/1996 Sb., v platném znění, ale pochybil, když opomněl aplikovat přechodné ustanovení §15 této vyhlášky, což znamenalo aplikovat "dosavadní předpis" (vyhlášku č. 484/2000 Sb.) na úkony učiněné před 7. květnem 2013. Po tomto datu žádné úkony právní pomoci ve věci nebyly provedeny. Stěžovatelka má za to, že pochybil i Městský soud v Praze nesprávnou interpretací nálezu Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013 sp. zn. Pl. ÚS 25/12, když mu připisuje účinky, které nemá a mít ani nemůže. Městský soud v Praze totiž konstatování rozporu se zákonem vykládá tak, že zároveň vylučuje aplikaci ustanovení §15 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a jeho návaznost na vyhlášku č. 484/2000 Sb. pro úkony učiněné v období od 1. ledna 2001 do 7. května 2013. Tím fakticky připisuje nálezu Ústavního soudu retroaktivní účinky a vylučuje podzákonný předpis, tj. vyhlášku č. 484/2000 Sb., z jeho historického místa v našem právním řádu. Stěžovatelka má naopak za to, že i po zrušení předpisu (v tomto případě vyhlášky č. 484/2000 Sb.) je třeba ho aplikovat, jestliže na něj odkazují přechodná ustanovení platného právního předpisu (v tomto případě ustanovení §15 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění). Jiná situace by, jak uvádí stěžovatelka, byla, kdyby Ústavní soud také zrušil účinky ustanovení §15 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
V doplnění ústavní stížnosti doručeném Ústavnímu soudu dne 20. října 2013 stěžovatelka poukazuje na to, že výpočtem nákladů řízení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., byla poškozena.
III.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), pokud nejsou dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky podle ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. V souladu s ustanovením §75 odst. 1 věta před středníkem zákona o Ústavním soudu je pak ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
V předmětné věci stěžovatelka ústavní stížností napadla usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. července 2013 č. j. 12 C 59/2013-5 (konkrétně výrok o nákladech řízení), proti kterému bylo v souladu s poučením poskytnutým soudem prvního stupně přípustné odvolání. Tento řádný opravný prostředek však stěžovatelka v předmětné věci nepodala (odvolání v předmětné věci podala proti prvostupňovému rozhodnutí pouze žalovaná) a nevyčerpala tak všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje. Ústavní stížnost v části směřující proti výroku o nákladech řízení usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. července 2013 č. j. 12 C 59/2013-5 a proti výroku pod bodem I. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. srpna 2013 č. j. 17 Co 366/2013-21 je proto nepřípustná.
IV.
Ústavní soud se dále zabýval ústavní stížností v části směřující proti výroku pod bodem II. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. srpna 2013 č. j. 17 Co 366/2013-21, jímž odvolací soud rozhodoval o nákladech odvolacího řízení.
Ústavní soud připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí ostatních soudů (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1216/13, dostupné na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná). Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí ve výše vymezeném rozsahu, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý (řádný) proces a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05). Uvedené se vztahuje i nyní projednávanou věc.
V ústavní stížnosti stěžovatelka nesouhlasí s tím, že soudy (resp. pokud jde o nyní přezkoumávanou část ústavní stížnosti Městský soud v Praze) po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. Ústavním soudem v její právní věci aplikovaly vyhlášku č. 177/1996 Sb., aniž by vzaly v úvahu ustanovení §15 této vyhlášky.
Takovýto výklad, který stěžovatelka Ústavnímu soudu předkládá, považuje Ústavní soud za nelogický. Pokud normotvůrce v ustanovení §15 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v rámci přechodných ustanovení uvádí, že za právní služby poskytnuté přede dnem nabytí účinnosti této vyhlášky přísluší advokátu nebo komerčnímu právníkovi odměna podle dosavadních předpisů, měl tím na mysli právní služby poskytnuté v období do 30. června 1996 (vyhláška č. 177/1996 Sb., nabyla účinnosti dne 1. července 1996) a nikoli v období pozdějším; dosavadním předpisem neměl na mysli vyhlášku č. 484/2000 Sb., jak se domnívá stěžovatelka, neboť tato vyhláška nabyla účinnosti dne l. ledna 2001, tedy daleko později než vyhláška č. 177/1996 Sb.; vyhláška č. 484/2000 Sb. byla Ústavním soudem ke dni 7. května 2013 jako neústavní zrušena, a proto podle ní nelze postupovat. Městský soud v Praze proto nepochybil, pokud postupoval podle vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Ústavní soud ověřil, že Městský soud v Praze rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit za svévolné, je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti a nemělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky. Z pohledu Ústavního soudu zde není dán prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislého soudu.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost v části směřující proti výroku o nákladech řízení usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. července 2013 č. j. 12 C 59/2013-5 a proti výroku pod bodem I. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. srpna 2013 č. j. 17 Co 366/2013-21 podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný; ústavní stížnost v části směřující proti výroku pod bodem II. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. srpna 2013 č. j. 17 Co 366/2013-21 Ústavní soud podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. prosince 2013
JUDr. Michaela Židlická
předsedkyně senátu Ústavního soudu