ECLI:CZ:US:2013:4.US.2941.12.1
sp. zn. IV. ÚS 2941/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka v právní věci stěžovatele F. N., zastoupeného JUDr. Magdou Rothovou, advokátkou se sídlem Sokolovská 24, Praha 8, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 5 To 70/2012-1067 ze dne 17. 4. 2012 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 9 T 280/2009-910 ze dne 3. 11. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 1. 8. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 9 T 280/2009, který si Ústavní soud za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal, bylo zjištěno, že rozsudkem obvodního soudu č. j. 9 T 280/2009-910 ze dne 3. 11. 2011 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem pojistného podvodu podle §250a odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Stěžovateli byl dále uložen peněžitý trest ve výši 30.000,- Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání šedesáti dnů. Trestná činnost, za níž byl stěžovatel odsouzen, měla spočívat, stručně řečeno, v tom, že stěžovatel dne 4. 10. 2007 uplatnil u pojišťovny Uniqa, a. s., nárok na pojistné plnění ze smlouvy o cestovním pojištění, ačkoliv věděl, že k pojistné události, tzn. ke vloupání do osobního automobilu a odcizení tam uložených věcí, nedošlo. Stěžovatel se tak pokusil vylákat z pojišťovny částku ve výši 15.000,- Kč, kterou ovšem pojišťovna s odkazem na pojistné podmínky nevyplatila a škoda jí tudíž nevznikla.
Stěžovatel následně podal proti rozsudku obvodního soudu odvolání, které Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem č. j. 5 To 70/2012-1067 ze dne 17. 4. 2012 zamítl.
Posledně uvedené rozsudky obvodního a městského soudu napadl stěžovatel ústavní stížností, v níž dovozoval, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv plynoucích z čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6, resp. čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel v prvé řadě poukázal na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Georgios Papageorgiou proti Řecku, v němž soud v případu zpronevěry označil za problematický důkaz kopiemi šeků a elektronických záznamů banky s odůvodněním, že nebylo možno ověřit, zda tyto odpovídají originálům. Ve vztahu k nyní projednávané věci stěžovatel obdobně namítal, že se kopie účtenek, které byly použity jako stěžejní důkaz proti jeho osobě, lišily od dokumentů, které ve skutečnosti pojišťovně předložil. Stěžovatel zdůraznil, že pojišťovně předkládal originály účtenek, nikoliv jejich kopie, na což má od pojišťovny potvrzení a dokladuje to i svědectví Ing. Petra Hejlka. Obecným soudům v této souvislosti vytýkal, že se nevypořádaly s jeho obhajobou, že některé z předložených dokladů jsou padělky, a že za účelem verifikace jeho tvrzení neprovedly výslech pracovnice pojišťovny, která mu na přepážce potvrzení o předložení originálů vydala. Obecné soudy rovněž zcela pominuly obsah usnesení Policajného zboru Slovenskej republiky o zahájení trestního stíhání, z nějž vyplývalo, že ke vloupání do automobilu užívaného stěžovatelem skutečně došlo. Navzdory tomu obecné soudy konstatovaly, že se jednalo toliko o fiktivní vloupání, ačkoliv v průběhu celého řízení nebyl proveden žádný důkaz, o který by bylo možno takový závěr opřít. Stěžovatel měl za to, obecné soudy nerespektovaly zásadu in dubio pro reo a veškeré důkazy hodnotily v jeho neprospěch, resp. bez řádného zdůvodnění opomíjely důkazy svědčící v jeho prospěch. Dle stěžovatele měla veškerá tato pochybení povahu neoprávněného zásahu do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, jak plyne např. z nálezů Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 335/05, III. ÚS 61/94, III. ÚS 398/97, I. ÚS 2244/07 a IV. ÚS 398/05, proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil, jak uvedeno výše.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k meritornímu přezkumu napadených rozhodnutí.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není další instancí v soustavě obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by vydáním napadených rozhodnutí došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Jádrem ústavní stížnosti byl nesouhlas stěžovatele se způsobem, jímž obecné soudy hodnotily důkazy a se závěry, k nimž na základě tohoto hodnocení dospěly. K tomu lze uvést následující: Ústavnímu soudu dle ustálené judikatury nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, nenalezl. Z rozhodnutí obecných soudů bylo dostatečně zřejmé, z jakých skutkových zjištění vycházely a jakými úvahami se při hodnocení jednotlivých důkazů řídily; odůvodnění těchto rozhodnutí byla logická a konzistentní a obecné soudy se v jejich rámci přesvědčivě vypořádaly se všemi námitkami obhajoby. Extrémní rozpor mezi důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními Ústavním soudem shledán nebyl a stejně tak nebyla zjištěna ani existence rozporu mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry. Za těchto okolností Ústavnímu soudu nepříslušelo úvahy obecných soudů jakkoliv přehodnocovat.
V rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Georgios Papageorgiou proti Řecku ze dne 9. 5. 2003, č. 59506/00, sice soud spatřoval zásadní nedostatek v tom, že pro účely trestního řízení byly k dispozici toliko kopie šeků (srov. bod 37 rozsudku), nicméně tento závěr soud učinil ve vazbě na konkrétní okolnosti daného případu. V žádném případě nelze z citovaného rozhodnutí vyvodit, že by v trestním řízení nebylo možno použít jako důkaz kopie listin, nejsou-li zde rozumné pochybnosti o jejich autentičnosti. Obecné soudy v nyní projednávané věci ve svých rozhodnutích přiléhavě rozvedly důvody, pro něž považovaly verzi stěžovatele o padělání dokladů za zcela nereálnou. Z těchto jejich závěrů bylo rovněž zřejmé, že "opomenuté" důkazy, na něž stěžovatel odkazoval, tzn. usnesení Policajného zboru Slovenskej republiky o zahájení trestního stíhání a výslech pracovnice pojišťovny, nemohly mít na celkové posouzení věci vliv. Skutečnost, že orgány činné v trestním řízení konaly na základě oznámení stěžovatele úkony směřující k vyšetření pachatele krádeže, nevypovídá nic o tom, zda věci byly či nebyly skutečně odcizeny. Výslech pracovnice pojišťovny by pak byl zjevně nadbytečný, neboť okolnosti uplatnění nároku vůči pojišťovně již byly v řízení dostatečně objasněny. Ani v tomto ohledu tedy nebylo možno námitkám stěžovatele přisvědčit.
Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě zopakoval svou obhajobu z řízení před obecnými soudy, s níž se tyto již v předchozím průběhu řízení dostatečně vypořádaly, a stavěl tak Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu, jak již bylo vyloženo výše, zásadně nepřísluší. Pouhý nesouhlas stěžovatele s výsledkem řízení před obecnými soudy, založený na polemice s jejich závěry v rovině podústavní, nebyl sám o sobě způsobilý konstituovat porušení jeho ústavně zaručených práv, Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. června 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu