ECLI:CZ:US:2013:4.US.3198.11.1
sp. zn. IV. ÚS 3198/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 6. srpna 2013 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka v právní věci stěžovatele M. P., zastoupeného JUDr. Rudolfem Vokounem, advokátem se sídlem Trojanova 18, Praha 2, o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 7 To 281/2011-274 ze dne 24. 8. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 25. 10. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označeného usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") pro jeho rozpor s čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 2 T 43/2011, který si za účelem posouzení důvodnosti návrhu Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno, že stěžovatel byl rozsudkem obvodního soudu č. j. 2 T 43/2011-242 ze dne 23. 5. 2011 uznán vinným ze spáchání pokračujícího přečinu nebezpečného vyhrožování dle §353 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Stěžovatel podal proti předmětnému rozsudku odvolání, které bylo usnesením městského soudu č. j. 7 To 281/2011-274 ze dne 24. 8. 2011 jako nedůvodné zamítnuto.
Stěžovatel napadl usnesení městského soudu ústavní stížností, v níž obecným soudům vytýkal, že při objasňování dílčího útoku uvedeného pod bodem 1) výroku rozsudku obvodního soudu nepostupovaly v souladu se zásadami uvedenými v §2 odst. 2 a 5 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů, neboť za situace "tvrzení proti tvrzení" odmítly provést stěžovatelem navrhované a předkládané důkazy svědčící o negativním vztahu poškozeného ke stěžovateli. U dílčích útoků uvedených pod body 2) a 3) stěžovatel namítal, že z provedeného dokazování nebylo zřejmé, jakým způsobem orgány činné v trestním řízení zjistily, že k výhružným telefonátům a SMS zprávám byl použit telefonní přístroj IMEI XXXXX, resp. jakým způsobem zjistily, že do tohoto telefonního přístroje byla vložena SIM karta č. XXX registrovaná na stěžovatele. Soud prvního stupně ani odvolací soud nepředložily stěžovateli k nahlédnutí žádnou procesně použitelnou listinu, z níž by výše uvedené vyplývalo, a taková listina se nenacházela ani v trestním spise. Stěžovatel tedy neměl možnost seznámit se s relevantními důkazy a reagovat na ně, čímž bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud usnesení městského soudu č. j. 7 To 281/2011-274 ze dne 24. 8. 2011 svým nálezem zrušil.
II.
Obvodní soud usnesením č. j. 2 T 43/2011-295 ze dne 3. 4. 2013 rozhodl, že stěžovatel je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 a podle čl. IV. odst. 1 písm. b) rozhodnutí o amnestii se stěžovateli promíjí trest uložený rozsudkem obvodního soudu č. j. 2 T 43/2011-242 ze dne 23. 5. 2011, ve spojení s usnesením městského soudu č. j. 7 To 281/2011-274 ze dne 24. 8. 2011 a na stěžovatele se hledí jako by nebyl odsouzen.
III.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k meritornímu přezkumu napadeného rozhodnutí.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze jestliže by v důsledku vydání takového rozhodnutí došlo k neoprávněnému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
K námitce stěžovatele, že obecné soudy nedostatečně prověřily věrohodnost výpovědi poškozeného, odkazuje Ústavní soud na svou ustálenou judikaturu, dle níž mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, nenalezl. Obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně vyložily, jakými úvahami se při hodnocení jednotlivých důkazů řídily a své závěry o vině stěžovatele logicky a přesvědčivě zdůvodnily. Existence rozporů mezi důkazy, v tomto případě mezi výpovědí poškozeného na straně jedné a výpovědí stěžovatele na straně druhé, sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obžalovaného vinným trestným činem. Pokud proti sobě stojí dvě protikladné výpovědi, není soud automaticky povinen rozhodnout ve prospěch obžalovaného, nýbrž má za těchto okolností toliko povinnost věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit, což bylo v projednávané věci splněno. S důkazními návrhy stěžovatele se obvodní soud vypořádal prostřednictvím ústavně konformního argumentu nadbytečnosti takového důkazu (srovnej např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 26, str. 239 a násl.). Co se týče dílčích útoků uvedených pod body 2) a 3), Ústavní soud podotýká, že vyhodnocení telekomunikačního provozu nebylo jediným důkazem proti stěžovateli; stěžovatel byl usvědčován rovněž výpověďmi poškozených, svědka Petra Duchka a částečně i svědka Stanislava Griegra, jakož i fotodokumentací displeje mobilních telefonů poškozených. Vzhledem k těmto okolnostem nepovažoval Ústavní soud námitky směřující vůči vyhodnocení telekomunikačního provozu za natolik závažné, aby byly způsobilé zpochybnit spravedlnost trestního řízení jako celku.
Jelikož Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do stěžovatelových ústavně zaručených práv, nezbylo mu než jeho ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. srpna 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu