ECLI:CZ:US:2013:4.US.365.13.1
sp. zn. IV. ÚS 365/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Miloslavem Výborným o ústavní stížnosti stěžovatele F. Č., t. č. ve Vazební věznici, P. O. BOX 74, 690 02 Břeclav, zastoupeného JUDr. Jiřím Šabršulou, advokátem, AK se sídlem Na Stráni 664, 686 05 Uherské Hradiště, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 5. 2012 sp. zn. 4 To 54/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel z důvodů jím předestřených domáhal zrušení rozsudků Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 30. 1. 2012 sp. zn. 61 T 26/2011 a Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 5. 2012 sp. zn. 4 To 54/2012.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud, že Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 9. 5. 2012 sp. zn. 4 To 54/2012 zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 30. 1. 2012 sp. zn. 61 T 26/2011 v celém rozsahu a sám rozhodl tak, že stěžovatele shledal vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ustanovení §240 odst. 1 a 3 trestního zákoníku, a uložil mu trest odnětí svobody v trvání pěti roků. Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 10. 2012 č. j. 5 Tdo 1167/2012-34 stěžovatelovo dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Za obecné soudy, jejichž rozhodnutí je předmětem ústavní stížnosti, stěžovatel označil toliko Krajský soud v Brně - pobočku ve Zlíně a Vrchní soud v Olomouci; zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jenž je rozhodnutím o posledním procesním prostředku k ochraně stěžovatelova práva [srov. ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., zákon o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], stěžovatel nežádal. Ježto však existenci tohoto rozhodnutí stěžovatel v ústavní stížnosti zmínil, vyzval Ústavní soud přípisem ze dne 31. 1. 2013 jeho zástupce ke sdělení, zda s přihlédnutím k všeobecně dostupné judikatuře Ústavního soudu upínající se k nutné potřebě formální bezvadnosti a přípustnosti ústavní stížnosti ... právě na v něm formulovaném stížnostním žádání trvá, s tím, že k případné úpravě petitu stěžovateli určil lhůtu pěti dnů. Podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 5. 2. 2013 stěžovatel upravil petit ústavní stížnosti tak, že navrhl, aby Ústavní soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 5. 2012 sp. zn. 4 To 54/2012. Je tedy patrno, že ani vzdor šanci dodatečně vytvořené mu výzvou Ústavního soudu stěžovatel nenavrhl zrušení usnesení Nejvyššího soudu.
Všeobecně přístupné závěry doktrinární (poznámka pod čarou č. 1) i judikatorní (poznámka pod čarou č. 2) jednoznačně vycházejí z toho, že je vyloučeno, aby přezkumu ústavnosti podrobil Ústavní soud jen některá z rozhodnutí, jež byla v jím projednávaném případu soudy vydána. Již z hlediska souladnosti rozhodování v té či oné věci, jakož i z hlediska zachování principu právní jistoty není možné přivodit (např. v důsledku kasačního nálezu Ústavního soudu) situaci, v níž by usnesení Nejvyššího soudu dál existovalo, zatímco jím přezkoumávaný rozsudek odvolacího soudu by svoji právní existenci zrušením ztratil. Ústavní stížnost tyto právní konkluze nerespektující je nepřípustná.
Ústavní soud k řečenému, a to i s přihlédnutím k rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004 č. 57567/00, dodává, že považuje vzhledem k povinnému zastoupení stěžovatele advokátem za dostatečný pro ochranu zájmů stěžovatele postup, jímž je stěžovateli výzvou adresovanou jeho zástupci dána možnost nápravy nepřípustnosti ústavní stížnosti modifikací jejího petitu ještě předtím, než návrh pro vadně formulované stížnostní žádání odmítne; tak k tomu i v projednávané věci došlo. Není však možné, aby Ústavní soud za stěžovatelova zástupce sám petit ústavní stížnosti doplňoval či jej ve výzvě k odstranění vad výslovně stylizoval; právě proto, aby zájmy stěžovatelů byly hájeny kvalifikovaně, upravil zákonodárce přímusem advokátního zastoupení (srov. ustanovení §30 zákona o Ústavním soudu) cestu, na níž je všem stěžovatelům poskytnuta rovná příležitost předložit Ústavnímu soudu právně relevantní formou i obsahem návrh způsobilý věcného projednání. Nezdaří-li se stěžovatelovu zástupci, byť dodatečně poučenému, po této cestě ke kýženému cíli vykročit, jde bohužel jednoznačně o nedostatek odborné invence jdoucí k tíži jím zastupovaného klienta.
Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost nerespektující závěry výše traktované jako návrh nepřípustný dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. března 2013
Miloslav Výborný, v. r.
soudce zpravodaj
---------------
1) K tomu srov. např. Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V. Zákon o Ústavním soudu. Praha: C. H. Beck, 2007, str. 573, bod 55: "Není proto přípustný návrh, který v petitu směřuje pouze proti prvostupňovému rozhodnutí, zatímco konečné rozhodnutí ponechává nedotčené. Takový návrh je nepřípustný, ačkoli je někdy Ústavním soudem problematicky odmítnut jako zjevně neopodstatněný, přestože jde o výlučně o posouzení procesní stránky věci (tak IV. ÚS 58/95, sv. 7, s. 331; III. ÚS 100/98 a řada dalších). Tato praxe Ústavního soudu byla předmětem řízení před ESLP (viz rozsudek Bulena proti ČR, stížnost č. 57567/00, publikován v RoESLP, roč. 2004, č. 3) a Ústavní soud zde byl kritizován za formalistické hodnocení věci, když ze stěžovatelovy stížnosti bylo zřejmé, čeho se týká a k čemu směřuje (nesouhlas s rozhodnutím nalézacího i odvolacího soudu), a byla k ní připojena kopie rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon stěžovateli poskytoval k ochraně jeho práv. Tento případ je ovšem spíše výjimečný. Pokud ústavní stížnost včetně jejího odůvodnění směřuje pouze proti prvostupňovému rozhodnutí (v jedné věci dokonce takto advokát "opravil" původní návrh svého klienta), nezbude než ústavní stížnost odmítnout, neboť poskytování poučení v takových věcech může na druhé straně vystavit Ústavní soud kritice, že nevystupoval jako nestranný soudní orgán ve smyslu čl. 6 odst. 1 ÚLP. S ohledem na publicitu těchto otázek ale již nelze očekávat, že by advokát takové pochybení zopakoval (viz ale usnesení I. ÚS 537/06)." či Wagnerová, E., Dostál M., Langášek, T., Pospíšil, I. Zákon o Ústavním soudu v komentářem. Praha: ASPI, 2007, str. 381, bod. 27.: "Logickým důsledkem subsidiarity ústavní stížnosti a z ní plynoucí podmínky vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva je i povinnost stěžovatele napadnout ústavní stížností vždy alespoň to rozhodnutí, jímž bylo o posledním procesním prostředku k ochraně jeho práva rozhodnuto. S výjimkou usnesení o odmítnutí tzv. nenárokového mimořádného opravného prostředku [§72 odst. 4 a contrario, nález I. ÚS 560/03 ze dne 26. dubna 2005 (sv. 37, s. 261)], musí být ústavní stížností napadeno i usnesení, jímž byl mimořádný opravný prostředek pro nepřípustnost odmítnut. Stěžovatel totiž již nemůže podat ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu (když ne z jiného důvodu, tak jen proto, že mu mezitím uplynula lhůta) a ochrany svého práva se může dovolávat jen tím, že zpochybní závěr o nepřípustnosti mimořádného opravného prostředku. Tím spíše musí napadnout rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, kterým bylo napadené rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumáváno věcně [tj. rozhodnutí, jímž byl mimořádný opravný prostředek zamítnut nebo odmítnut pro zjevnou neopodstatněnost nebo z jiných kvazimeritorních důvodů; §243b odst. 1 občanského soudního řádu, §265i odst. 1 písm. b), e), f) trestního řádu] - srov. usnesení III. ÚS 224/06 ze dne 16. června 2006, usnesení IV. ÚS 406/04 ze dne 7. prosince 2004 nebo usnesení II. ÚS 554/99 ze dne 12. ledna 2000 (kterým však byla nepřípustná ústavní stížnost odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost; toto rozhodnutí bylo, z jiného důvodu ovšem, kritizováno v rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. dubna 2004)."
2) Např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 58/95 ze dne 15. 1. 1997 (U 2/7 SbNU 331): "Smyslem a funkcí ústavní stížnosti je totiž náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §82 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu], k této nápravě nemůže však dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, poskytovaném zákonem k ochraně práva. Rozhodnutí o ústavní stížnosti, směřující jen proti napadeným rozhodnutím Městského s Krajského soudu v Brně, by totiž v projednávané věci vedlo k tomu, že rozhodnutím Ústavního soudu by rozhodnutí Nejvyššího soudu zůstalo nedotčeno, což by bylo nepochybně v rozporu s principem právní jistoty."