ECLI:CZ:US:2013:4.US.3743.12.1
sp. zn. IV. ÚS 3743/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti K. Č., zastoupené JUDr. Marií Kostrůnkovou, advokátkou se sídlem na adrese Tábor, Bělehradská 2759, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. června 2012 č. j. 22 Co 85/2012-996 a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 1. prosince 2011 č. j. 42 P 323/2010-849, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 1. října 2012, se stěžovatelka podle ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozsudků s tvrzením, že postupem obecných soudů bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo dítěte vyjádřit se k celému problému podle Úmluvy o právech dítěte.
Z předložené ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Děčíně sp. zn. 9 P 34/2013 (dále jen "soudní spis") Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 1. prosince 2011 č. j. 42 P 323/2010-849 změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 29. února 2008 č. j. 50 P 37/2008-30 ve výrocích o výchově a výživě nezletilé dcery tak, že nezletilou svěřil do péče otce a matce uložil povinnost přispívat na výživu nezletilé částku 500,- Kč měsíčně. K odvolání podanému stěžovatelkou Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. června 2012 č. j. 22 Co 85/2012-996 rozsudek soudu prvního stupně změnil pouze tak, že otci nepřiznal náhradu nákladů řízení a jinak tento rozsudek potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se závěry učiněnými soudem prvního stupně, a to že chování stěžovatelky, která bezdůvodně brání kontaktu nezletilé s jejím biologickým otcem, je změnou poměrů (§27 odst. 2 věta druhá zákona o rodině), pro kterou je třeba zvažovat, zda není na místě rozhodnout o změně výchovy, neboť je zřejmé, že stěžovatelka jako řádný vychovatel zcela selhala. Odvolací soud rovněž shodně jako soud prvního stupně neměl pochybnosti o správnosti závěrů vypracovaného znaleckého posudku a při rozhodování z nich vycházel. Námitku stěžovatelky, že znalecký posudek je jako důkaz nepoužitelný, neboť podklady k jeho vypracování znalci získali nezákonným postupem, odvolací soud považoval za neopodstatněnou.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla přezkum celé věci z ústavního hlediska, zejména pokud jde o právo domáhat se stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, práva na zajištění a naplnění určitých procesních zásad řízení před soudy, dodržení rovnosti účastníků řízení a naplnění smyslu a účelu platných zákonů týkajících se nezletilých dětí, jejich práv a svobod. Stěžovatelka namítala, že jí bylo odňato právo na zákonného soudce, neboť žije trvale v P. a o věci rozhodoval Okresní soud v Kladně, kdy ani přes námitky stěžovatelky nedošlo ke změně příslušnosti soudu. K tomu stěžovatelka namítala, že Okresní soud v Kladně jednal dne 1. prosince 2011, přestože se stěžovatelka i její právní zástupkyně řádně omluvily a navrhly odročení jednání. Stěžovatelka obecným soudům vytýká, že rozhodly v rozporu s právní úpravou, zcela v neprospěch stěžovatelky, bez ohledu na zájmy a zdravotní stav nezletilé dcery a její potřeby. Postup ve věci rozhodujících soudů považuje stěžovatelka za určitou "libovůli" bez zřetele na potřeby a zájmy dítěte a tedy excesem z ústavnosti právního řádu.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy) a tudíž není ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
Ústavní soud ve své judikatuře již dříve uvedl, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí byla náležitě, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudů.
Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka toliko opakuje námitky vznesené v průběhu řízení před obecnými soudy a polemizuje s právními závěry, ke kterým tyto soudy došly, přičemž argumentace stěžovatelky při polemice s učiněnými právními závěry nepřekročila rámec podústavního práva. Z obsahu soudního spisu plyne, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí velmi podrobně zabývaly a zdůvodnily, proč nevyhověly dalším návrhům stěžovatelky na doplnění dokazování. Stěžovatelce byl zaručen přístup k soudu a nebylo jí jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájila. Vydaná rozhodnutí jsou pak logickým, přezkoumatelným a ústavně konformním způsobem odůvodněna. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Jinak řečeno, podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů, založené v rovině právního posouzení věci, splněny nejsou. Proto plně postačí na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.
K námitce stěžovatelky, že bylo porušeno její právo na zákonného soudce, Ústavní soud ověřil, že v předmětné věci bylo opakovaně rozhodováno jak Obvodním soudem pro Prahu 5, tak Okresním soudem v Kladně, přičemž na všechny vznesené námitky, týkající se příslušnosti soudů, soudy řádně reagovaly (číslo listu 394, 399, 409, 411, 522, 549, 578, 640, 666, 1017, 1037). Usnesením ze dne 3. prosince 2012 č. j. 50 P 37/2008-1187 pak Obvodní soud pro Prahu 5 přenesl svoji příslušnost na Okresní soud v Děčíně z důvodu, že tento soud má vhodnější podmínky pro vyšetření všech okolností výchovy nezletilé, neboť nezletilá bydlí od září 2012 v Š., kde také navštěvuje základní školu. Okresnímu soudu v Děčíně pak byl soudní spis doručen dne 27. března 2013, přičemž na 27. května 2013 je v řízení o změně výchovy nezletilé nařízeno jednání.
K další vznesené námitce, konkrétně že Okresní soud v Kladně jednal dne 1. prosince 2011 bez přítomnosti stěžovatelky a její právní zástupkyně, které stěžovatelka udělila plnou moc dne 28. listopadu 2011, se podrobně vyjádřil Krajský soud v Praze v rozsudku napadeném ústavní stížností, kde stěžovatelce na straně č. 3 a 4 tohoto rozsudku vysvětlil, proč má podmínky ustanovení §101 odst. 3 o. s. ř. za splněné. Ústavní soud pak v této souvislosti nezjistil nic, co by mohlo věc posunout do ústavně právní roviny.
Ústavní soud nemohl uznat ani další námitku vznesenou stěžovatelkou, totiž že bylo porušeno právo nezletilé "vyjádřit se k celému problému", neboť s ohledem na věk nezletilé, kdy v době vypracování znaleckého posudku jí bylo 5 let a 8 měsíců a dále s ohledem na všechny související okolnosti, konstatované v odůvodnění napadených rozhodnutí, lze skutečnost, že nebyl zjišťován náhled dítěte na celou věc, v této konkrétně posuzované věci podle názoru Ústavního soudu tolerovat. K názoru nezletilého soud totiž přihlíží právě s ohledem na jeho věk, rozumovou a citovou vyspělost, v jehož dispozici je i oprávnění k případným korekturám představ a názorů dítěte o tom, co je pro něj v konkrétní věci vhodné, případné, resp. obecně prospěšné, a co nikoli (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 16. února 2006 sp. zn. III. ÚS 707/04, ze dne 10. května 2006 sp. zn. IV. ÚS 288/04 a ze dne 28. května 2008 sp. zn. III. ÚS 2150/07 in http://nalus.usoud.cz).
Rozumnou oporu pak nemá ani představa stěžovatelky, že by v právním posouzení věci (v jejích jednotlivých částech) mohl být zahrnut prvek libovůle, resp. že výkladem rozhodného práva mohlo být porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces. Úmluva o právech dítěte v čl. 3 odst. 1 stanoví, že "zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány." Podle čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte "státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, vynaloží veškeré úsilí k tomu, aby byla uznána zásada, že oba rodiče mají společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte".
V souladu s tím Ústavní soud již v minulosti opakovaně vyložil, že je věcí obecných soudů, aby při rozhodování o tom, kterému z rodičů bude dítě svěřeno do výchovy, jakož i při rozhodování o úpravě styků s druhým rodičem, zohlednily všechny okolnosti daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), který musí být vždy prioritním hlediskem, a rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi. Soudy přitom musí nalézt takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené čl. 32 odst. 4 Listiny, přičemž zájem dítěte vyžaduje, aby se na jeho výchově participovala nejen matka, ale i otec, jež se nezastupitelným způsobem podílí na jeho postupně se vyvíjející životní orientaci [srov. nález ze dne 11. května 2005 sp. zn. II. ÚS 554/04 (N 106/37 SbNU 397)]. Výchovné předpoklady rodiče, jemuž je dítě svěřeno do péče, pak v sobě zahrnují i to, aby tento rodič mimo jiné uznával i roli a důležitost druhého rodiče v životě dítěte [srov. nález ze dne 23. února 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09 (N 32/56 SbNU 363)].
Zájem dítěte je přitom třeba posuzovat z hledisek objektivních, nikoli z pouhého subjektivního hodnocení výhodnosti či naopak nevýhodnosti pozice toho kterého z obou rodičů (srov. usnesení ze dne 15. září 2005 sp. zn. III. ÚS 464/04 in http://nalus.usoud.cz); současně nelze přehlédnout, že je povinností soudu respektovat i zásadu vyjádřenou v čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, podle níž mají oba rodiče společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte. Opačný postup je v rozporu se základním právem druhého rodiče na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny a současně zásahem nejen do jeho základního práva vychovávat a pečovat o své dítě, do základního práva dítěte na rodičovskou výchovu a péči dle čl. 32 odst. 4 Listiny, ale i do práva dítěte a rodiče na navázání a udržování vzájemného pravidelného styku dle čl. 4 Úmluvy o styku s dětmi (uveřejněné pod č. 91/2005 Sb.m.s.).
Právem dítěte proto je i právo udržovat pravidelné osobní kontakty s oběma rodiči, pokud jsou v zájmu dítěte (čl. 9 odst. 3 Úmluvy o právech dítěte, čl. 4 Úmluvy o styku s dětmi); podmínka zájmu dítěte (resp. nejlepšího zájmu dítěte) je pak podle ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva hlediskem stěžejním při hodnocení povinnosti státních orgánů použít všech vhodných forem donucovacích prostředků za účelem navázání (a udržení) styku mezi rodičem a dítětem (srov. výše cit. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. ledna 2000 Ignaccolo-Zenide proti Rumunsku, č. 31679/96). Není důvod pochybovat, že obecné soudy z těchto principů vycházely.
Z argumentace stěžovatelkou uvedené je patrna dobrá vůle stěžovatelky, která se snaží zajistit co nejlepší podmínky pro výchovu své nezletilé dcery, nicméně Ústavní soud konstatuje, že v posuzovaném případě lze rozhodnutí ve věci rozhodujících soudů označit, s poukazem na všechny souvislosti a okolnosti celé věci, za rozhodnutí, která dodržela zachování ochrany legitimních práv a zájmů všech dotčených osob.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry obecných soudů, učiněné ve věci, jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení namítaných základních práv stěžovatelky, zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 7. května 2013
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu