ECLI:CZ:US:2013:4.US.4307.12.1
sp. zn. IV. ÚS 4307/12
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti společnosti PRIMOSSA, a.s., IČ 602 81 600, se sídlem Praha 1, Kozí 914/9, právně zastoupené Mgr. Jiřím Hoňkem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 1, Senovážné náměstí 23, směřující proti rozhodnutím Finančního úřadu pro Prahu 1 ze dne 5. září 2005, č.j. 214352/05/001511/4917, a Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 5. května 2010, č.j. 5999/10-1300-101206, a proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 9. března 2012, č.j. 7 Af 27/2010-81, a Nejvyššího správního soudu ze dne 4. října 2012, č.j. 1 Afs 57/2012-45, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 1 odstavci 1 a v čl. 2 odstavci 3 Ústavy, v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Napadeným platebním výměrem byla stěžovatelce vyměřena daňová povinnost ve výši 894.863,- Kč. Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu odvolání stěžovatelky rozhodnutím ze dne 10. května 206, č.j. FŘ-7058/13/06, zamítlo. Následné správní žalobě Městský soud v Praze vyhověl a rozsudkem ze dne 22. dubna 2008, č.j. 10 Ca 234/2006-163, rozhodnutí žalovaného zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Nově rozhodlo Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu shora napadeným rozhodnutím, jímž odvolání stěžovatelky zamítlo. Správní žalobu Městský soud v Praze napadeným rozsudkem zamítl, stejně jako následnou kasační stížnost Nejvyšší správní soud.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvedla, že daň jí byla doměřena proto, že neprokázala, že by přijala tvrzená zdanitelná plnění. Postupně přešly finanční orgány k teorii, že v řetězci obchodních vztahů (obchodování se zlatem) došlo k blíže neidentifikovatelnému podvodu s DPH, aniž by z rozhodnutí bylo patrno, v čem měl podvod spočívat. Uvedený pojem přitom není v českém právním řádu zakotven a je pouze užíván pro popis jednání kdy plátce daně neodvede DPH. Podle stěžovatelky není možné, aby závažná rozhodnutí orgánů veřejné moci byla založena na účelově vytvořených kategoriích zcela mimo pozitivní právo. Neobstojí přitom ani nepřípadný odkaz na judikaturu Evropského soudního dvora, kterou provedl Nejvyšší správní soud. Tato teorie vznikla přitom teprve v průběhu soudního řízení, poté, co se stalo neudržitelným tvrzení o neprokázanosti dodávek zlata od uvedených dodavatelů. Správní soudy, namísto aby prověřily, zda finanční orgán rozhodl správně a zákonně, samy se z vlastní iniciativy ujaly vedení daňového řízení a svá rozhodnutí opřely o nové zkušenosti, čímž překročily svoji zákonnou kompetenci.
Stěžovatelka odkázala na judikát Ústavního soudu, nález sp. zn. II. ÚS 862/10, týkající se rozhodování věci jiným senátem, než který dříve zaujal k obdobné věci odlišné stanovisko, a poukázala na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Afs 37/2007 a 2 Afs 35/2007. V nich se kasační soud zabýval zcela totožnou problematikou, přičemž dříve dospěl k odlišnému závěru.
S ohledem na uvedené okolnosti proto stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí deklaroval jako protiústavní, zrušil je a stěžovatelce přiznal nárok na náhradu nákladů proti České republice.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 7 Af 27/2010, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z níže uvedených důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti fakticky brojí proti terminologii, kterou v řízení užily orgány veřejné moci, přičemž subjektivní nepřijatelnost tohoto pojmu zřejmě spojuje s obdobným pojmem užívaným v trestním právu (podvod, pojistný podvod, úvěrový podvod a dotační podvod §§209-212 trestního zákoníku). V jejím případě však probíhalo správní řízení, respektive řízení před správními soudy, bez jakéhokoliv vztahu k trestnímu řízení. Stěžovatelka nenamítá protizákonný postup finančních orgánů, ale nesouhlas s faktem, že jí byla vyměřena daň. Podle přesvědčení stěžovatelky neoprávněně a nesprávně. Daňové řízení pak měly provádět teprve správní soudy, a nikoliv finanční orgány.
Jak je ze spisu Městského soudu v Praze patrné, Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu se poté, co bylo soudem pro vady původní rozhodnutí o odvolání zrušeno, zabývalo znovu odvoláním proti platebnímu výměru. Jak je z jeho napadeného rozhodnutí zjevné, činilo tak velice důkladně. Popsalo, jaké provedlo důkazy v odvolacím řízení, jaké závěry z toho vyvodilo a v čem spočívalo pochybení stěžovatelky jakožto plátkyně DPH. Vycházelo přitom z příslušné judikatury Evropského soudního dvora k problematice daní (C-354/03; C-355/03; C-484/03; C-439/04; C-440/04), která používá pojem "podvod na (systému) DPH", případně "kolotočový podvod". Tato judikatura současně poskytuje ochranu spočívající v tom, že nárok na odpočet daně nemůže být ovlivněn předchozím daňovým podvodem, o němž plátce daně nevěděl nebo vědět nemohl. V řízení se však neprokázalo, že by se tato výjimka vztahovala právě na stěžovatelku. Naopak odvolací finanční orgán zevrubně popsal, na základě čeho dospěl k jednoznačnému závěru o tom, že stěžovatelka si byla vědoma toho, že svými nákupy zlata se účastní plnění zatíženého daňovým podvodem.
Soudy (ani finanční orgány) nevytvořily nové pozitivní právo, pouze popsaly důvody, pro které, zcela v souladu se zákonem, není možno stěžovatelce vyhovět a proč jí byla vyměřena daň. Orgány veřejné moci tedy nepřekročily svoje zákonné pravomoci a pouze v jejich rámci rozhodly o daňové povinnosti stěžovatelky. Správní soudy při přezkumu správních rozhodnutí neshledaly v daňovém řízení pochybení a důkladně se vypořádaly s veškerou argumentací stěžovatelky. Jestliže přitom zopakovaly či jinak opsaly situaci v níž se stěžovatelka ocitla, a která vedla k vyměření daně, nejednalo se již o daňové řízení, ale o soudní přezkum. Rozhodnutí jsou založena na faktu, že stěžovatelce se nepodařilo prokázat přijetí zdanitelných plnění, přičemž subjekty s nimiž obchodovala se dopustily jednání, které judikatura Evropského soudního dvora označuje jako podvod na DPH. Pokud se v rozsudcích objevily dokreslující informace, které soudy získaly z dalších (desítek) řízení stěžovatelky s finančními orgány, v nichž shodný mechanismus vedl k doměření DPH. Popsány jsou přitom výměny dodavatelů zlata, v závislosti na zrušení jejich registrace k DPH. Pokud stěžovatelka namítala nejednotnost judikatury, respektive odlišné posuzování shodné věci v jejím případě, stěžovatelka byla opakovaně, a to i v projednávané věci, správními soudy informována o vývoji judikatury k dané problematice. Právní jistota ani rovnost před zákonem tedy porušena nebyla. Námitky stěžovatelky v ústavní stížnosti jsou pouze jejím dalším pokusem zvrátit pro ni nepříznivou situaci, nicméně nejedná se o námitky relevantní, a proto Ústavní soud neshledal tvrzení o zkrácení stěžovatelky v právu na spravedlivý proces. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení orgánů veřejné moci, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2013
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu