ECLI:CZ:US:2013:4.US.4339.12.1
sp. zn. IV. ÚS 4339/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. dubna 2013 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného v právní věci stěžovatele J. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Jiřice, zastoupeného Mgr. Jiřím Dvořáčkem, advokátem se sídlem Jungmannova 852, Kralupy nad Vltavou, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 4632/2010-448 ze dne 19. 9. 2012, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, č. j. 15 Co 11/2010-394 ze dne 4. 3. 2010 a rozsudku Okresního soudu v Táboře č. j. 9 C 129/2006-348 ze dne 9. 10. 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dne 13. 11. 2012 byl Ústavnímu soudu doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doplněný přípisem ze dne 19. 2. 2013, jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo rozhodnuto ve věci vypořádání společného jmění manželů - stěžovatele a P. D. (dále jen "vedlejší účastnice").
Dle rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře (dále jen "krajský soud"), č. j. 15 Co 11/2010-394 ze dne 4. 3. 2010, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Táboře (dále jen "okresní soud") č. j. 9 C 129/2006-348 ze dne 9. 10. 2009, byl do výlučného vlastnictví stěžovatele přikázán pozemek parc. č. X, zapsaný v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Tábor, na LV č. XX pro obec a k. ú. Náchod, v ceně 72.290,- Kč; do výlučného vlastnictví vedlejší účastnice byl přikázán zůstatek na účtu č. XXXXXXXXX/0300 vedený u Československé obchodní banky, a. s. ve výši 29.325,- Kč; dluh vůči obchodní společnosti ANIMAL'S - CZ s. r. o., v likvidaci, ve výši 144.730,- Kč byl přikázán k úhradě stěžovateli i vedlejší účastnici, každému po jedné polovině. Stěžovateli byla dále uložena povinnost uhradit vedlejší účastnici na vyrovnání podílů částku 179.447,75 Kč. Dovolání proti rozsudku krajského soudu bylo rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 4632/2010-448 ze dne 19. 9. 2012 zamítnuto.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, neboť mu nebylo umožněno zúčastnit se jednání konaného před Okresním soudem v Táboře (dále jen "okresní soud") dne 4. 4. 2008, a on tak nemohl reagovat na účastnický výslech vedlejší účastnice, který byl na zmíněném jednání proveden. Stěžovatel dále vytkl okresnímu soudu, že neprovedl jím navržené důkazy, přičemž ani nezdůvodnil, proč důkazním návrhům nevyhověl. Obecné soudy tak rozhodovaly na základě neúplně zjištěného skutkového stavu, což se projevilo ve vadném hodnocení důkazů a potažmo v nesprávném právním posouzení věci.
II.
Ústavní soud nejprve zkoumal, zda byly splněny podmínky pro meritorní projednání návrhu, tzn., zejména zda nebyl dán některý z důvodů pro odmítnutí ústavní stížnosti dle §43 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
V prvé řadě je třeba podotknout, že stěžovatel sice v petitu ústavní stížnosti napadl rozhodnutí obecných soudů en bloc, nicméně Ústavní soud považoval vzhledem k obsahu ústavní stížnosti za zřejmé, že stěžovatel nemínil napadnout výrok II. rozsudku krajského soudu, jímž bylo odmítnuto odvolání vůči výroku VI. rozsudku okresního soudu, přiznávajícího ustanovenému právnímu zástupci stěžovatele právo na odměnu. Ostatně v této části by byla ústavní stížnost z důvodu nevyčerpání všech opravných prostředků nepřípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu bylo možno podat žalobu pro zmatečnost dle §229 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád").
Ze spisu okresního soudu sp. zn. 9 C 129/2006, který si za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal, Ústavní soud dále zjistil, že stěžovatel napadl rozsudek okresního soudu č. j. 9 C 129/2006-348 ze dne 9. 10. 2009, jakož i rozsudek krajského soudu č. j. 15 Co 11/2010-394 ze dne 4. 3. 2010 žalobou na obnovu řízení a žalobou pro zmatečnost. O těchto návrzích nebylo doposud rozhodnuto.
Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Ústavní soud se proto zabýval otázkou, zda využití výše zmíněných mimořádných opravných prostředků nezakládá nepřípustnost ústavní stížnosti.
Žaloba na obnovu řízení je mimořádným opravným prostředkem, na jehož využití před podáním ústavní stížnosti zákon o Ústavním soudu netrvá (srov. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Současně platí, že využije-li stěžovatel tento procesní prostředek a není-li doposud obnova řízení pravomocně povolena, netvoří žaloba na obnovu řízení překážku projednání ústavní stížnosti směřující proti původním rozhodnutím. Důvodem je odlišnost předmětu obou řízení, neboť zatímco Ústavní soud na základě podané ústavní stížnosti posuzuje, zda byly v původním řízení před obecnými soudy dodrženy principy spravedlivého procesu, obecné soudy v rámci žaloby na obnovu řízení zkoumají, zda existují nové skutečnosti či důkazy, které nemohly být uplatněny v původním řízení a které mohou přivodit pro účastníka příznivější rozhodnutí ve věci (srov. §228 občanského soudního řádu). Rozhodnutí Ústavního soudu, jímž ústavní stížnost proti původním rozhodnutím zamítá či odmítá, tedy nikterak nepředjímá případné budoucí rozhodnutí obecných soudů ve věci povolení obnovy. Ústavní soud svým rozhodnutím toliko osvědčuje, že v původním řízení nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, což nikterak nevylučuje, že v případě změny důkazní situace v důsledku nově uplatněných skutečností či důkazů mohou obecné soudy dojít k odlišným skutkovým a právním závěrům než v původním řízení. Kdyby byl Ústavní soud povinen vyčkat, zda bude či nebude obnova řízení povolena, mohlo by to v určitých případech vést k nežádoucím důsledkům. Lze si například představit situaci, kdy by Ústavní soud shledal, že původní řízení bylo zatíženo protiústavností, nicméně s ohledem na podanou žalobu na obnovu řízení by nemohl ve věci rozhodnout, ačkoliv by takový postup byl z hlediska ochrany ústavně zaručených práv stěžovatele nejefektivnější. Skutečnost, že řízení o ústavní stížnosti a řízení o žalobě na obnovu řízení jsou vzájemně nezávislá, je patrná i z délky zákonné objektivní lhůty k podání žaloby na obnovu řízení (§233 odst. 2 občanského soudního řádu); návrh na povolení obnovy řízení tak může být vznesen i několik let poté, co již byla ústavní stížnost proti původním rozhodnutím projednána. Lze tedy uzavřít, že žaloba na obnovu řízení doručená okresnímu soudu dne 22. 11. 2012 netvoří překážku projednání stěžovatelovy ústavní stížnosti.
V případě žaloby pro zmatečnost z téhož data je situace odlišná, neboť tento procesní prostředek je třeba před podáním ústavní stížnosti vyčerpat (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 26/08 ze dne 16. 12. 2008, dostupné na http://nalus.usoud.cz) a probíhá-li doposud řízení o něm, je ústavní stížnost, v části odpovídající uplatněným zmatečnostním důvodům, nepřípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatel vznesl v žalobě pro zmatečnost rovněž námitku, že se nemohl dne 4. 4. 2008 zúčastnit jednání před okresním soudem, přičemž přípustnost žaloby pro zmatečnost dovozoval z ustanovení §229 odst. 3 občanského soudního řádu. Za těchto okolností se Ústavní soud nemohl námitkou neúčasti na jednání meritorně zabývat, neboť je na obecných soudech, aby posoudily, zda je žaloba pro zmatečnost přípustná, resp. důvodná. Ústavní soud toliko podotýká, že stěžovatel uplatnil předmětnou námitku již v řádném a mimořádném opravném prostředku, přičemž odvolací a dovolací soud se s ní podrobně vypořádaly (str. 8-9 krajského soudu, str. 7 rozsudku Nejvyššího soudu).
III.
Lze tedy konstatovat, že ústavní stížnost byla podána včas, byla, s výjimkou výše uvedenou, přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k meritornímu přezkumu napadených rozhodnutí.
Ústavní soud zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze jestliže by v důsledku vydání takového rozhodnutí došlo k neoprávněnému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Pokud jde o nesouhlas stěžovatele se způsobem, jímž obecné soudy hodnotily důkazy, a s právními závěry, k nimž tyto na základě hodnocení důkazů dospěly, Ústavní soud odkazuje na svou ustálenou judikaturu, dle níž mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). Nic takového však zjištěno nebylo. Obecné soudy se návrhem stěžovatele pečlivě zabývaly a své závěry, vyjádřené ve výrocích napadených rozhodnutí, logicky a přesvědčivě zdůvodnily. Při neexistenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a vyvozenými právními závěry, resp. mezi provedenými důkazy a z nich odvozenými skutkovými zjištěními, nepříslušelo Ústavnímu soudu závěry, k nimž obecné soudy dospěly, jakkoliv přehodnocovat.
Co se týče rozsahu dokazování, Ústavní soud ustáleně judikuje, že ze zásad spravedlivého procesu plyne nejen možnost účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům, nýbrž i možnost navrhnout důkazy vlastní. Tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu o vznesených návrzích rozhodnout a také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl (srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. III. ÚS 61/94, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 10, str. 51 a násl.). Jelikož obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí vyložily, proč považovaly provádění dalšího dokazování za nadbytečné (str. 10 rozsudku okresního soudu, str. 9 rozsudku krajského soudu), nelze ani v tomto ohledu shledat jakékoliv pochybení, jež by mělo za následek porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv.
Prostřednictvím ústavní stížnosti, založené na toliko obecně vyjádřeném nesouhlasu s úvahami obecných soudů, stavěl stěžovatel Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo vyloženo výše, zásadně nepřísluší. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout částečně jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a částečně jako nepřípustnou dle §43 odst. 1 písm. e) téhož předpisu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu