ECLI:CZ:US:2013:4.US.4614.12.1
sp. zn. IV. ÚS 4614/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Jiřího Dvořáka, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Lacinou, advokátem, AK se sídlem Bezděkovská 53, 386 01 Strakonice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2012 č. j. 29 Cdo 275/2011-108, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 3 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označeného usnesení rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 10. 2010 č. j. 5 Co 2214/2010-93.
Z napadeného rozhodnutí připojeného k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatel se žalobou domáhal, aby žalovanému městu Strakonice byla uložena povinnost nabídnout mu ke koupi konkrétně označenou bytovou jednotku se spoluvlastnickým podílem na společných částech budovy a příslušném pozemku za kupní cenu 154 266,65 Kč. Okresní soud ve Strakonicích rozsudkem ze dne 30. 6. 2010 č. j. 2 C 28/2010-73 žalobě vyhověl, k odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Za nesprávný označil závěr nalézacího soudu o projevu vůle žalovaného předmětný byt prodat, neboť podle odvolacího soudu nepředstavovaly dosavadní akty žalovaného žádný právní úkon směřující "navenek" k jinému subjektu, a žalovaný tak přednostní nabídkovou povinnost neporušil. Odvolací soud poukázal na judikáty Nejvyššího soudu k výkladu ustanovení §22 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), s tím, že stěžovatel se nemůže úspěšně domáhat uložení povinnosti žalovanému uzavřít s ním smlouvu o převodu nájemního bytu do vlastnictví. Výše kupní ceny by podle soudu byla rozhodná jen při posuzování ceny, za kterou by byl byt nabídnut třetí osobě. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud, zcela ztotožněn se závěry soudu odvolacího, odmítl jako zjevně bezdůvodné.
V ústavní stížnosti stěžovatel vytkl obecným soudům, že se zabývaly pouze formální stránkou věci, a nikoliv aspektem cenovým. Zopakoval, že mu město Strakonice nabídlo k odkoupení byt za shora uvedenou cenu, posléze však cenovou nabídku pouze vůči němu několikanásobně navýšilo. Takový postup, ať již byl městem Strakonice jakkoliv odůvodněn, stěžovatel považoval za diskriminační.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi vyložil, že nemůže nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, N 5/1 SbNU 41 (45-46)] a do rámce, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost ingeruje jen ve výjimečných případech. Zpravidla tak činí pouze v případech, kdy právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají. Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi rovněž identifikoval, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu mají ústavně právní relevanci a odůvodňují zásah Ústavního soudu nález (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004, N 91/33 SbNU 377). Ta však v projednávané věci neshledal.
Z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu je zřejmé, že po provedeném dokazování odvolací soud vyjádřil jiný právní názor na skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, a ve věci změnou rozsudku sám rozhodl. Z odůvodnění jeho rozhodnutí je zřejmé, na základě jakých důkazů dospěl k závěru, že město Strakonice dosud neučinilo stran předmětného bytu žádný relevantní úkon, který by mohl být považován za platnou nabídku převodu bytového jednotky, resp. právní úkon přímo směřující k uzavření kupní smlouvy, a jaké právní závěry za použití příslušných ustanovení zákona o vlastnictví bytů z tohoto zjištění vyvodil. Závěr, že žalobou požadovanou povinnost nelze na žalovaném úspěšně vynutit, Nejvyšší soud verifikoval, neboť takto k výkladu §22 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů již dříve opakovaně judikoval. Ústavní soud neměl sebemenší důvod považovat právní závěry Nejvyššího soudu za aplikační či interpretační exces. Za ten je zpravidla považován takový výklad rozhodných právních norem, který nekoresponduje fixovaným závěrům soudní praxe, či je výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně vybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů.
K ústavně právní argumentaci čl. 36 odst. 1 Listiny Ústavní soud uvádí, že pokud stěžovatel hodnotil soudem provedené důkazy jinak, či z nich vyvodil jiná skutková zjištění, nemohla tato skutečnost založit sama o sobě kasaci soudního rozhodnutí [srov. nález sp. zn. I. ÚS 157/96 ze dne 12. 3. 1997 (N 26/7 SbNU 165)]. Stěžovatelův odkaz na nález sp. zn. III. ÚS 495/02 ze dne 4. 3. 2004 (N 33/32 SbNU 303) Ústavní soud nepovažoval za případný, neboť v označené věci byla poskytnuta ochrana legitimnímu očekávání stěžovatelek, které byly nositelkami majetkového (restitučního) nároku; oproti tomu v projednávané věci stěžovatel disponuje pouze právem nájmu předmětného bytu sjednaného na dobu určitou.
Za situace, kdy ze strany vlastníka doposud nebyla učiněna platná a závazná nabídka převodu bytové jednotky, považuje Ústavní soud stěžovatelovo tvrzení o porušení čl. 3 Listiny přinejmenším za předčasné a z hlediska materiální dimenze principu subsidiarity ústavní stížnosti též nepřípustné (srov. též usnesení sp. zn. I. ÚS 1765/10 ze dne 28. 6. 2010 dostupné v el. podobě na http://nalus.usoud.cz).
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu