ECLI:CZ:US:2013:4.US.617.13.1
sp. zn. IV. ÚS 617/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Ing. Viktora Víška, zastoupeného JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem, AK se sídlem 1. máje 535/50, 460 02 Liberec III-Jeřáb, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2012 č. j. 22 Cdo 51/2011-295, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označeného rozsudku Nejvyššího soudu vydaného v řízení o vypořádání zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dále jen "BSM").
Stěžovatel nesouhlasil s tím, že obecné soudy nezahrnuly do BSM částku 945 000 Kč, kterou představovala půjčka od Vladimíra Šefla, namítl, že se s jeho argumenty dostatečně nevypořádaly a vyjádřil přesvědčení, že v důsledku nesprávného hodnocení důkazů nedostatečně zjistily skutkový stav.
Z rozsudku Nejvyššího soudu a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 7. 6. 2010 č. j. 36 Co 491/2009-268 (poznámka pod čarou č. 1), připojených k ústavní stížnosti, vyplynulo, že Nejvyšší soud zamítl dovolání stěžovatele proti rozsudku, jímž krajský soud částečně potvrdil a částečně změnil rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 11. 6. 2009 č. j. 16 C 107/99-225 (poznámka pod čarou č. 2) a rozhodl o vypořádání zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví manželů - stěžovatele a Heleny Barešové. Po doplnění dokazování odvolací soud ve vztahu k půjčce změnil rozsudek nalézacího soudu tak, že návrh stěžovatele na vypořádání této pohledávky zamítl (výrok V.); toto rozhodnutí Nejvyšší soud v dovolacím řízení označil za správné. S odkazem na současnou judikaturu a shodně se soudem odvolacím vyložil, z jakých důvodů nebylo možné považovat předmětnou půjčku za společný závazek obou manželů.
Ústavní soud přezkoumal napadený rozsudek Nejvyššího soudu z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi vyložil, že nemůže nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, N 5/1 SbNU 41 (45-46)] a do rámce, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, ingeruje jen ve výjimečných případech. Zpravidla tak činí pouze v případech, kdy právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají. Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi rovněž identifikoval, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu mají ústavně právní relevanci a odůvodňují zásah Ústavního soudu nález (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004, N 91/33 SbNU 377). Taková pochybení však v projednávané věci neshledal.
Z odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího soudu je zřejmé, že po provedeném dokazování odvolací soud vyjádřil jiný právní názor na skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, a ve věci změnou rozsudku sám rozhodl. Z jeho rozhodnutí je seznatelné, na základě jakých důkazů dospěl k závěru, že z předmětné půjčky byl zavázán pouze stěžovatel, a že tato nikterak nesouvisela s majetkovým společenstvím účastníků řízení. Ústavní soud považuje napadený rozsudek dovolacího soudu za dostatečně odůvodněný i ve vztahu k uplatněné dovolací námitce, že šlo o vnos jednoho z manželů do BSM. Maje i jinak rozhodnutí ústavní stížností naříkané za zcela souladné s kautelami ústavnosti, může v dalším na jeho odůvodnění toliko odkázat.
K ústavně právní argumentaci čl. 36 odst. 1 Listiny Ústavní soud uvádí, že prostý nesouhlas stěžovatele s hodnocením důkazů či právním názorem přijatým na základě zjištěného skutkové stavu sám o sobě nemůže přivodit kasaci soudního rozhodnutí [srov. nález sp. zn. I. ÚS 157/96 ze dne 12. 3. 1997 (N 26/7 SbNU 165)], a žádný jiný důvod pro svůj zásah neshledal. Stěžovatelův odkaz na nález ze dne 24. 7. 2012 sp. zn. IV.ÚS 3782/11 Ústavní soud nepovažoval za případný, neboť v projednávané věci nedošlo k pochybení, které v označené věci přivodilo vydání kasačního nálezu.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 12. března 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu
--------------------
1) Ve znění opravného usnesení ze dne 12. 7. 2010 č. j. 36 Co 491/2009-275
2) Ve znění opravného usnesení ze dne 12. 7. 2010 č. j. 16 C 491/2009-273