ECLI:CZ:US:2013:4.US.641.13.1
sp. zn. IV. ÚS 641/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti JUDr. Jiřího Adámka, zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem, AK se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2012 č. j. 58 Co 451/2012-95 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 7. 2012 č. j. 20 C 102/2011-81 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem doručeným elektronicky dne 18. 2. 2013 a doplněným dne 19. 2. 2013 se JUDr. Jiří Adámek (dále jen "žalobce" nebo "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o zaplacení částky 40 000,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti za škodu").
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 6. 7. 2012 Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "nalézací soud") zamítl žalobu na uložení povinnosti České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "žalovaná") zaplatit žalobci žalovanou částku s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Dne 29. 11. 2012 Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobce rozsudek nalézacího soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
III.
V částech I., III. až VI. ústavní stížnosti stěžovatel zrekapituloval dosavadní průběh řízení v jeho věci a opakoval svoji argumentaci uplatněnou v řízení před nalézacím a odvolacím soudem.
V částech II. a VII. ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Obecné soudy dle jeho názoru nedbaly "stanoveného postupu", jeho ústavně zaručený nárok na náhradu škody zcela anulovaly zejména sofistikovaným odůvodněním ústavně nekonformní aplikace zákona, "zcela rezignovaly na možnosti řádného zjišťování skutkového stavu" a zcela účelově konstatovaly neexistenci nezákonného rozhodnutí, resp. nesprávného úředního postupu a příčinné souvislosti mezi jednáním státu a tvrzenou škodou.
IV.
Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.
Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud shledal v tvrzení stěžovatele, že řízení před obecnými soudy nebylo spravedlivé, neboť jeho věc byla nesprávně právně posouzena, což se projevilo i porušením základního práva na ochranu majetku dle čl. 11 Listiny a na náhradu škody dle čl. 36 odst. 3 Listiny.
Ústavní soud připomíná, že není jeho prvotním úkolem posuzovat výhrady stěžovatele adresované nalézacímu soudu, neboť nedostatky v řízení před tímto soudem mohly být napraveny v průběhu odvolacího řízení. Přesto však konstatuje, že rozsudek nalézacího soudu ze dne 6. 7. 2012 zcela jasně a dostatečně uvedl důvody, pro které byla žaloba zamítnuta, což lze obdobně vztáhnout i na rozsudek odvolacího soudu ze dne 29. 11. 2012, v němž bylo bezezbytku reagováno na stěžovatelovy odvolací námitky.
K přesvědčení stěžovatele o nesprávném právním posouzení jeho věci Ústavní soud uvádí, že není povolán přezkoumávat, zda obecné soudy z provedených důkazů vyvodily správná či nesprávná skutková zjištění a následně i správnost z nich vyvozených právních závěrů - s výjimkou případů, což ale projednávaná věc není, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit ústavně zaručená práva či svobody [srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149); nález ze dne 29. 8. 2006 sp. zn. I. ÚS 398/04 (N 154/42 SbNU 257)]. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)]. Podle závěrů obecných soudů podmínky pro vznik odpovědnosti státu za škodu nebyly v případě stěžovatele splněny; článek 36 odst. 3 Listiny tudíž nemohl být porušen.
K tvrzení o porušení čl. 11 Listiny, postrádajícím podrobnější argumentaci ústavněprávní, Ústavní soud uvádí, že citovaný článek nemohl být porušen, neboť stěžovatelem uplatňovaný nárok na náhradu škody byl natolik nejistý, že ho nebylo možné považovat za majetek.
Ústavní soud závěrem připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákonů obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)]; jeho rolí je zejména posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, což v případě stěžovatele nezjistil. V ústavní stížnosti stěžovatel pouze opakoval to, s čím se obecné soudy relevantním způsobem již vypořádaly ve svých rozhodnutích. Maje tato rozhodnutí za ústavněprávně bezchybná, může na jejich odůvodnění odkázat.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu