ECLI:CZ:US:2014:1.US.1238.14.1
sp. zn. I. ÚS 1238/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Šandery, zastoupeného JUDr. Milošem Jirmanem, advokátem se sídlem Žďár nad Sázavou, Nádražní 600/21, proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 29. 3. 2011 č. j. 5 C 141/2010-55, rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě ze dne 15. 12. 2011 č. j. 54 Co 584/2011-76 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 1. 2014 č. j. 28 Cdo 1122/2012-92, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností ze dne 1. 4. 2014 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to z důvodu porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na ochranu majetku, zakotveného v čl. 11 Listiny a čl. 1 Protokolu č. 1 k evropské Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále stěžovatel namítá porušení principů demokratického státu vyplývajících z preambule Ústavy.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 29. 3. 2011 č. j. 5 C 141/2010-55 byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel domáhal, aby soud nahradil projev vůle žalovaného Pozemkového fondu České republiky (nyní Česká republika - Státní pozemkový úřad; dále jen "žalovaný"), spočívající v uzavření smlouvy o převodu pozemků parc. č. X1 a X2 v obci Dukovany a k. ú. Skryje nad Jihlavou. Současně bylo o nákladech řízení rozhodnuto tak, že se žalovanému právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává. Proti výše uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě napadeným rozsudkem ze dne 15. 12. 2011 č. j. 54 Co 584/2011-76, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Nejvyšší soud napadeným usnesením ze dne 22. 1. 2014 č. j. 28 Cdo 1122/2012-92 dovolání stěžovatele podané proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně odmítl a o nákladech dovolacího řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu. Soud prvního stupně nevyhověl podané žalobě s odůvodněním, že v souladu s ustálenou judikaturou nemá oprávněná osoba podle zákona o půdě, která svůj nárok uplatnila u soudu, přednostní nárok na výběr konkrétního pozemku oproti jiným osobám. Oprávněná osoba se může přihlásit o pozemky, které žalovaný zařazuje do veřejného nabídkového řízení. Sporné pozemky sice byly žalovaným zařazeny do seznamu neprodaných pozemků, ovšem tento seznam nelze považovat za veřejnou nabídku. I odvolací soud dospěl k závěru, že zařazení pozemků do seznamu neprodaných pozemků je bezvýznamné, pokud tyto pozemky ve veřejné nabídce aktuální v době podání žádosti stěžovatele o bezúplatný převod pozemků zahrnuty nebyly. Dle názoru Nejvyššího soudu z platných zákonů nevyplývá, že seznam neprodaných pozemků podléhá režimu veřejné nabídky, a že pozemky v seznamu neprodaných pozemků byly žalovaným veřejně nabízeny.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že byl rozhodnutími obecných soudů, které napadá, zasažen ve svém právu na spravedlivý proces a na ochranu majetku. Skutečnost, že předmětné pozemky byly do veřejné nabídky zařazeny, byla mezi účastníky nesporná. Vzhledem k tomu, že o tyto pozemky nikdo nepožádal, byly dále vedeny v seznamu neprodaných pozemků a stěžovateli byly nabídnuty při jeho osobní návštěvě na územním pracovišti žalovaného v Jihlavě, kde s ním byla žádost o bezúplatný převod těchto pozemků dne 22. 2. 2010 sepsána, resp. byl vyplněn příslušný tiskopis. Stěžovatel je přesvědčen, že s ním mělo být postupováno jako s restituenty, a to i když žádost o nabídnutý pozemek podal jako osoba, na kterou bylo právo na bezúplatný převod pozemku převedeno. Dle názoru stěžovatele jsou pozemky v seznamu neprodaných pozemků žalovaným veřejně nabízeny, a pokud stěžovatel o tyto pozemky požádal, vznikla žalovanému povinnost na stěžovatele konkrétní pozemky převést.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavnímu soudu ve světle výše nastíněných principů nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014]. V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo. Stěžovatel pouze polemizuje s právními a skutkovými závěry obecných soudů při hodnocení skutkových zjištění a při výkladu podústavního práva a používá ty argumenty, které již byly dostatečně vypořádány v napadených rozhodnutích obecných soudů.
7. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu