ECLI:CZ:US:2014:1.US.1487.14.1
sp. zn. I. ÚS 1487/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti GENEROUS HOLDING INC., IČ 000107586, se sídlem Trust Company Complex, Ajeltake Island, Ajeltake Road, Majuro, Marshallovy Ostrovy MH96960, Republika Marshallovy ostrovy, zastoupené advokátem JUDr. Vladimírem Řičicou, se sídlem Voráčovská 14, Praha 4, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 2. 2014, č. j. 5 Co 253/2014-89, spojené s návrhem na zrušení §202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, takto:
Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka se obrátila na Ústavní soud s návrhem na zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tím, že se jím cítí být dotčena na svých ústavně garantovaných právech. Konkrétně namítá porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Stěžovatelka se domáhala žalobou u Okresního soudu v Českých Budějovicích proti žalovaným č. 1 a č. 2 zaplacení částky 20 315,- Kč s příslušenstvím. Podstatou sporu byla úhrada splátek žalovaným č. 2 v celkové výši 4 335,- Kč, vyplývající ze smlouvy o finančním pronájmu, jejímž předmětem byla automatická pračka se sušičkou. Žalovaná č. 1 se zavázala jako ručitel uhradit pohledávky, vyplývající ze smlouvy, pokud tak neučiní žalovaný č. 2 sám. Stěžovatelka nevystupovala v uvedené smlouvě jako pronajímatelka, pohledávka ze smlouvy o finančním pronájmu jí byla následně (po vícero předchozích postoupení na jiné subjekty) postoupena.
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 24. 9. 2013, č. j. 10 C 418/2012-59, 12 C 156/2012, žalobu stěžovatelky zamítl, neboť dospěl k závěru, že stěžovatelka jakožto žalobkyně neprokázala aktivní věcnou legitimaci v tomto sporu, když příloha ke smlouvě o postoupení pohledávek na třetího věřitele v pořadí neprokazuje postoupení pohledávky na tohoto třetího věřitele, s ohledem na nedostatečnou identifikaci přílohy ke smlouvě o postoupení pohledávek.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podala stěžovatelka odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 17. 2. 2014, č. j. 5 Co 253/2014-89, tak, že jej odmítl. Dospěl k závěru, že je zde třeba uplatnit ustanovení §202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "občanský soudní řád"), podle kterého je odvolání nepřípustné proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10 000,- Kč, k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. V odůvodnění rozvedl, že předmětem řízení je pohledávka představovaná jistinou ve výši 4 035,- Kč, úroky z prodlení z této částky ve výši 26 % ročně od 1. 12. 2012 do zaplacení, dále úroky z prodlení v kapitalizované výši 15 280,- Kč a smluvní pokuta ve výši 1 000,- Kč. Dále uvedl, k jakým peněžitým plněním je třeba z hlediska §202 odst. 2 občanského soudního řádu přihlížet, když dospěl k závěru, že rozhodná výše pohledávky z hlediska přípustnosti odvolání je 5 179,- Kč u každého žalovaného (avšak jde o jeden a týž dluh z téže smlouvy), tj. jde o částku nižší než 10 000,- Kč, do jejíž výše není odvolání přípustné.
II.
Proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, kterým soud odmítl podané odvolání stěžovatelky, podala stěžovatelka ústavní stížnost. Odmítnutí odvolání z důvodu nepřípustnosti považuje za neústavní. Aplikací §202 odst. 2 občanského soudního řádu vzniká nedůvodná diskriminace mezi případy bagatelními a případy, které bagatelní nejsou. Poukazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3923/11 a II. ÚS 4167/12, jakož i na další některá rozhodnutí soudů prvního stupně, na kterých demonstruje rozdílnost rozhodování nižších soudů ve věcech bagatelních.
III.
Ústavní soud poté, co shledal ústavní stížnost přípustnou a bez formálních vad, dospěl k závěru o její zjevné neopodstatněnosti.
Ústavní soud obecně judikuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky.
Ústavní soud tedy nemůže nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]. Je povolán toliko k přezkumu ústavněprávních principů, tj. toho, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem "libovůle". Ústavní soud tedy koriguje jen ty nejextrémnější excesy (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377).
Stěžovatel musí tedy tvrdit existenci ústavněprávní relevantní újmy, jež nastala v jeho právní sféře na základě rozhodnutí obecného soudu.
Zvláštní přístup Ústavní soud zaujímá ve vztahu k újmám, dovozovaným u tzv. bagatelních věcí, jak je tomu v nyní posuzovaném případě.
Ústavní soud je, v souladu se svou předchozí rozhodovací praxí, toho názoru, že v případě tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšující přibližně částku 10 000,- Kč, je ústavně-právní přezkum zpravidla vyloučen, s výjimkou naprosto extrémních pochybení obecného soudu, které výrazným způsobem zasahují do základních práv stěžovatele (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2011, sp. zn. II. ÚS 3245/10, usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1393/11). V těchto věcech Ústavní soud vymezil, že bagatelní částky, často jen pro svou výši, nejsou schopny představovat reálné porušení základních práv či svobod a dovodil zjevnou neopodstatněnost takové ústavní stížnosti, protože schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti (tedy v okamžiku rozhodování Ústavního soudu). Uvedl též, že takový výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2009, sp. zn. II. ÚS 2538/09).
Tyto teze lze vztáhnout i na nyní posuzovaný případ. Intenzita zásahu do základních práv stěžovatelky je tak nízká, že mu nelze poskytnout ústavněprávní ochranu. V případě bagatelních věcí je třeba konstatovat, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v daném případě. Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum u tzv. bagatelních věcí byl přesouván do řízení před Ústavním soudem.
Bagatelnost věci je třeba posuzovat v každém konkrétním případě individuálně a v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv. V nyní posuzovaném případě Ústavní soud neshledal jiné významné okolnosti, které by nasvědčovaly porušení základních práv stěžovatelky a odůvodňovaly tedy zásah Ústavního soudu.
Právo na přístup k soudu není právem absolutním, lze se ho domáhat jen za zákonem stanovených podmínek, mezi které je možné zařadit i omezení přípustnosti procesních prostředků.
Ústavní soud odkazuje též na čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, který stanoví povinnost dvouinstančního řízení pouze pro věci trestní, z čehož a contrario vyplývá, že nelze považovat za protiústavní právní úpravu, která v civilních věcech vylučuje přezkum ve více instancích. Proti ústavním principům není tedy ani jednostupňové soudnictví zejména ve věcech bagatelních.
IV.
Pokud stěžovatelka poukazuje na nejednotnost rozhodování soudů v jeho případech, pak Ústavní soud uvádí, že jeho úkolem není sjednocovat rozhodovací praxi obecných soudů, ale toliko posoudit, zda přezkoumávané rozhodnutí obstojí z hlediska ústavnosti. Role sjednocovat judikaturu náleží Nejvyššímu soudu a Nejvyššímu správnímu soudu a Ústavní soud ji nemůže nahrazovat a právní závěry nižších soudů v odlišných věcech jakkoli přezkoumávat.
V postupu odvolacího soudu Ústavní soud tedy neshledal porušení základních práv stěžovatelky. Odůvodnění napadeného rozhodnutí obsahuje jasné a zřetelné argumenty, resp. jakými úvahami se soud řídil. Běžné podústavní právo bylo v daném případě aplikováno ústavně konformním způsobem.
V.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatelky, když obecný soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, byla ústavní stížnost stěžovatelky podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Pokud jde o návrh stěžovatelky na zrušení ustanovení §202 odst. 2 občanského soudního řádu, Ústavní soud uvádí, že v souladu s jeho dosavadní judikaturou jde o návrh akcesorický, který sdílí osud ústavní stížnosti (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 4633/12 ze dne 10. 1. 2013).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. června 2014
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu