ECLI:CZ:US:2014:1.US.1642.14.1
sp. zn. I. ÚS 1642/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudkyně Ivany Janů (soudce zpravodaj ve věci ústavní stížnosti J. W., zastoupené Mgr. Ing. Ivanou Spoustovou, advokátkou se sídlem Křemencova 1/185, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 54 Co 410/2013-929 ze dne 15. 1. 2014 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 50 P 141/2007-798 ze dne 29. 4. 2013, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10 jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít především k porušení ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem obvodní soud rozhodl o návrhu stěžovatelky, v původním řízení matky, na změnu rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2012, č. j. 54 Co 485/2011-554, kterým byl naposledy upraven styk vedlejšího účastníka (otce) s nezletilou A. B. (výrok I), a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání, o němž rozhodl městský soud v záhlaví citovaným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle §219 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") potvrdil; současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
II.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Namítá, že ani jedním z obecných soudů nebyl sledován nejlepší zájem dítěte, ačkoliv ve všech rozhodnutích Ústavního soudu v oblasti rodinných vztahů je podle názoru stěžovatelky explicitně vyjadřovaný důraz na maximální zohledňování zájmu dítěte. Stěžovatelka dále uvedla, že soudy obou stupňů omezily zjišťování skutkového stavu toliko na zjišťování, zda v dané věci došlo či nedošlo ke změně poměrů, odůvodňující nové soudní rozhodnutí, a to v zásadě vázané ke dni podání jejího návrhu, aniž by byly zvážily, zda tato změna nenastala v průběhu řízení, resp. v době jejich rozhodování. Oba soudy dle stěžovatelky "zcela nelogicky a ústavně nekonformním způsobem" vázaly změnu poměrů, upravenou ustanovením §163 odst. 2 o. s. ř., na změnu styku, ačkoliv toto ustanovení zcela jednoznačně hovoří toliko o rozsudcích o výchově a výživě nezletilých dětí a o přiznání, omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo o pozastavení jejího výkonu. V rámci soudní úpravy styku nezletilého s nerezidenčním rodičem je dle mínění stěžovatelky respektováno právo obou rodičů trávit s dětmi víkendy; toto právo je však nezletilé i stěžovatelce odepřeno, když nezletilá "může s matkou trávit pouze jeden víkend v měsíci". Soudy se dále nevypořádaly se skutečností, proč zůstala zachována stávající "široká" úprava styku otce s nezletilou i za situace, kdy se poměry v rodině vyostřily. Stěžovatelka k tomu dodala, že nebyla splněna poučovací povinnost soudu ve smyslu uplatnění procesních práv a povinností účastníků založená ustanovením §5 a násl. občanského soudního řádu. Soudy obou stupňů prý rovněž postupovaly v rozporu s požadavky na rychlost daného řízení, kdy jednání u odvolacího soudu bylo odvoláno pouze proto, že soud neměl k dispozici předmětný soudní spis. Všechny tyto své argumenty stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla. Závěrem navrhla, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
III.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených soudních rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit napadená rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Nalézací i odvolací soud vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Dále pokládá Ústavní soud za nezbytné poukázat na omezený rozsah přezkumu soudních rozhodnutí vydaných ve věcech upravených zákonem o rodině, kdy dokonce v některých případech považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (tak tomu je např. v otázce rozvodu manželství; srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 465/02, IV. ÚS 778/02, IV. ÚS 317/04, IV. ÚS 274/04 aj.). Důvodem je skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných ustanovení ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží i v tom, že ve věcech upravených zákonem o rodině (s několika výjimkami) není proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení toho, zda se v případě napadeného rozhodnutí nejedná o zcela "extrémní" rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak podstatným způsobem negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces. O tyto formy protiústavnosti se však v posuzované věci nejedná.
Pokud jde o námitky stěžovatelky týkající se údajného opomenutí soudů sledovat nejlepší zájem dítěte, resp. přihlédnout k v mezidobí nastalým změnám, nelze jim vůbec přisvědčit. Již nalézací soud opatřil ve věci celou řadu důkazů, zejména provedl výslechy obou rodičů, vyžádal si zprávy předškolních i školních zařízení, které nezletilá navštěvovala, a - byť stručně - objasnil, že na základě nashromážděného důkazního materiálu nebylo lze návrhu stěžovatelky vyhovět, neboť nedošlo k podstatné změně poměrů. Obvodní soud rovněž uspokojivým způsobem vysvětlil, proč dílčí změny nemohly mít vliv na dosavadní postoj soudů v otázce styku stěžovatelky s nezletilou. Ostatně, jak zdůraznil odvolací soud v napadeném rozsudku, "[d]ůvodem ke změně rozhodnutí soudu podle citovaných ustanovení (tj. §163 odst. 2 o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2013 a §28 zákona o rodině též ve znění do 31. 12. 2013 - pozn. ÚS) může být pouze změna závažnějšího rázu. Takto kvalifikovaná změna poměrů musí být vždy důsledkem výraznější změny v těch skutečnostech, které tvořily skutkový podklad předcházejícího rozhodnutí soudu a musí se posuzovat zejména s ohledem na zájem nezletilého dítěte na jeho další řádné výchově" (str. 4). K tomu městský soud doplnil, že některé skutečnosti tvrzené stěžovatelkou totiž jednak nejsou žádnou změnou v poměrech rodičů, popř. nezletilé, jednak (lze-li je za změnu v poměrech považovat) nemůže jít o takovou kvalifikovanou změnu, která by opodstatňovala změnu dřívějšího rozhodnutí. Není zde tedy důvod k závěru, že obecné soudy při zjišťování skutkového stavu jakkoliv pochybily; naopak soudy přijaté skutkové závěry o tom, že ke kvalifikované změně poměrů nedošlo, mají věcné i logické zakotvení v provedených důkazech, a není důvod nesdílet úsudek, že tvořily dostatečný podklad pro rozhodnutí ve věci. Ústavní soud proto nemohl rozumně dospět k závěru o rozporu napadených rozhodnutí s ústavním pořádkem v širokém slova smyslu.
Argument stěžovatelky, že vzpomínané ustanovení §163 odst. 2 o. s. ř. nedopadá na úpravu styku nezletilé s rodiči, není správný, poněvadž dané zákonné ustanovení se týká "obecně všech věcí péče soudu o nezletilé" [JIRSA, J. et al. Občanské soudní řízení. Soudcovský komentář podle stavu k 31. 7. 2013. 1. vydání (elektronické). Praha: Havlíček Brain Team, 2013, s. 1059], což potvrzuje i judikatura Ústavního soudu (srov. kupř. usnesení sp. zn. III. ÚS 1693/11 ze dne 6. 4. 2012, dostupné, jako další zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na adrese http://nalus.usoud.cz). Výklad stěžovatelky je úzce jazykový a nereflektuje širší kontext, do něhož je předmětné ustanovení zasazeno.
Ústavní soud se nemohl patřičně zabývat výhradou stěžovatelky stran údajné absence poučení podle §5 o. s. ř., jelikož ji formulovala toliko v obecné rovině, aniž by ji přiblížila a uvedla, v čem konkrétně ji měla absence poučení ze strany soudu zkrátit na jejím právu na spravedlivý proces. Na tomto místě se sluší podotknout, že ustanovení §5 o. s. ř. má svůj odraz v dalších ustanoveních tohoto předpisu a jejich prizmatem je také nutno tuto obecnou základní zásadu interpretovat. Soudy neposkytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech za každých okolností, nýbrž jen tehdy, vyžaduje-li to v té které konkrétní procesní situaci zákon. Rozhodně není možno chápat poučovací povinnost jako nárok na poskytnutí návodu na úspěch ve věci samé, jak stěžovatelka v ústavní stížnosti sama naznačuje (srov. str. 5 ústavní stížnosti).
Rozporované rozsudky soudů na pozadí referenčních kritérií ústavnosti jako celek obstojí. Za dané situace tudíž Ústavní soud přistoupil k odmítnutí ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrhu zjevně neopodstatněného.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 4. září 2014
Kateřina Šimáčková, v.r.
předsedkyně senátu