ECLI:CZ:US:2014:1.US.1671.13.1
sp. zn. I. ÚS 1671/13
Usnesení
Usnesení Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) - ze dne 28. ledna 2014 sp. zn. I. ÚS 1671/13 ve věci ústavní stížnosti V. M., zastoupeného JUDr. Klárou Long Slámovou, advokátkou, se sídlem Urbánkova 3360/47, 143 00 Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2013 č. j. 3 Tdo 89/2013-38, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2012 sp. zn. 5 To 392/2012 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 6. 8. 2012 sp. zn. 25 T 28/2012, jimiž byl stěžovatel shledán vinným pokusem trestného činu podvodu.
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 1 a 90 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2, čl. 4, 8 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení shora označených rozhodnutí.
2. Stížností napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 byl stěžovatel uznán vinným pokusem trestného činu podvodu podle §21 trestního zákoníku k §209 odst. 1, 3 trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, proto, že ve třech případech v časovém rozmezí červenec až září 2011 postupně nabídl třem fyzickým osobám s využitím internetového portálu ke koupi na dobírku každému padělek originální zlaté mince nízké hodnoty ze žlutého kovu, přičemž ačkoli znal skutečnou kvalitu mincí, byl srozuměn s tím, že poškození považovali mince za zlaté a také při dobírce zaplatili tomu odpovídající kupní cenu. Za to mu soud uložil trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 2 let. Současně soud stěžovatele zavázal k částečné náhradě způsobené škody, a to v rámci zkušební doby podmíněného odsouzení a k propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty (předmětné mince).
3. Odvolání stěžovatele bylo Městským soudem v Praze podle §256 trestního řádu zamítnuto. Nejvyšší soud České republiky podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu dovolání stěžovatele odmítl.
4. Stěžovatel shora uvedeným způsobem vyčerpal všechny opravné prostředky, které jsou obligatorním předpokladem přípustnosti ústavní stížnosti.
II.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítá, že postupem soudů všech stupňů došlo k porušení jeho základních práv a svobod garantovaných Ústavou, Listinou základních práv a svobod a evropskou Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Protiústavnost napadených rozhodnutí spočívá dle stěžovatele především v tom, že právní názory na podřazení skutkového jednání stěžovatele jak nalézacího, tak i odvolacího a následně i Nejvyššího soudu jsou zákonně nekonformní. Stěžovatel uvádí, že popis skutku tak, jak byl soudem (prvního stupně) podán, nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu, pro který byl odsouzen, a to pro absenci popisu subjektivní a objektivní stránky. Stěžovatel namítá, že nebylo prokázáno, že by byl srozuměn s tím, že jím nabízené mince byly padělky originálních mincí nízké hodnoty a že zájemci tuto skutečnost nepoznali. V tomto směru se odvolává na příslušná ustanovení občanského zákoníku (§400-507). Současně namítá, že z rozhodnutí soudů vůbec nelze dovodit, na jakém skutkovém základě soudy dospěly k tomu, že po právní stránce se stěžovatel dopustil trestného činu. Pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu, vytýká mu příliš restriktivní výklad ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
III.
6. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "zákon o Ústavním soudu")] a zda ústavní stížnost nepředstavuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
7. Podle článku 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Při výkonu dohledu nad dodržováním ústavních principů spravedlivého procesu obecnými soudy není úkolem Ústavního soudu, aby rozhodl, zda právní závěry obecných soudů učiněné na základě skutkových zjištění byly správné, či nikoli. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení nebyly porušeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení jako celek bylo vedeno spravedlivě, v souladu s ústavními principy. S tím je v souladu i dosavadní rozhodovací činnost Ústavního soudu, podle které není úkolem tohoto soudu "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, stejně tak mu nepřísluší nahrazovat závěry obecných soudů (skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním či obecně podávat výklad norem podústavního práva. Pokud jde o důkazní řízení, Ústavní soud ve své judikatuře dostatečně vymezil, jaká pochybení v procesu zajišťování, provádění a hodnocení důkazů mají ústavněprávní relevanci a odůvodňují zásah Ústavního soudu. Jeho ústavní role a princip soudcovské nezávislosti (čl. 82 Ústavy České republiky) neposkytují Ústavnímu soudu k jiným zásahům žádný legitimní prostor. Nejsou-li provedené důkazy v tzv. extrémním rozporu se skutkovými závěry soudů, tedy zejména pokud tyto závěry nemohou při dodržení pravidel logiky a racionality z provedených důkazů při žádné jejich interpretaci vyplývat, nemůže Ústavní soud do důkazního řízení provedeného obecnými soudy nikterak zasáhnout, a to ani v případě, že by mohly být dílčí aspekty skutkového stavu hodnoceny zcela odlišným způsobem, než jakým to provedl příslušný soud [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)].
IV.
8. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
10. Ústavní soud v této konkrétní věci dospěl k závěru, že všechny stěžovatelem vznesené námitky již, a to opakovaně, byly uplatněny v řízení před obecnými soudy a tyto se s nimi dostatečně v rámci svých pravomocí vypořádaly. Závěry obecných soudů jsou ve všech vznesených otázkách logické a ze stěžovatelova odlišného názoru stran některých, stěžovateli nepříznivých, závěrů obecných soudů nelze dovodit opodstatněnost podané ústavní stížnosti, tím méně pak relevantní závěr o ústavně nepřijatelném zásahu do práva na spravedlivý proces, který by mohl být hodnocen jako jeho porušení. Co se týče jednotlivých námitek stěžovatele, lze odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí. Ústavní soud k nim dodává následující:
11. Zákon rozlišuje úmysl přímý a nepřímý jako dvě formy úmyslného zavinění [§15 odst. 1 písm. a), b) trestního zákoníku]. Pro naplnění skutkové podstaty trestného činu postačuje i nepřímý úmysl. Úmysl tvoří představa rozhodných skutečností alespoň jako možných a dále ji tvoří složka volní, která u nepřímého úmyslu obsahuje pouhé srozumění. Dokazování zavinění u úmyslných majetkových trestných činů zahrnuje zpravidla stanovisko pachatele. Někdy však takové stanovisko chybí nebo pachatel určité skutečnosti jen předstírá, resp. fabuluje. Ostatně ani případné doznání pachatele nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti jinými důkazy zjistit skutkový stav věci (zásada vyhledávací v §2 odst. 5 trestního řádu). Na zavinění v případě úmyslu nelze proto usuzovat jen na základě samotného vyjádření pachatele, i když subjektivní stránka je výslednicí psychického vztahu pachatele k následku. Soud prvního stupně správně dovodil podvodný úmysl stěžovatele z celého způsobu provedení činu, zejména ze způsobu učiněné nabídky, ze zřejmého nepoměru mezi cenou skutečnou a poskytnutou či z různosti elektronických adres, stěžovatelem při komunikaci s poškozenými uváděných, a správně vyhodnotil jednání stěžovatele jako "využití něčího omylu k vlastnímu obohacení a tím způsobení škody na cizím majetku" v podobě dílem dokonané a dílem nikoli (zadržená platba). V tomto případě omyl spočíval v nesprávné představě o předmětu koupě, vyvolané promyšleným jednáním stěžovatele. Ústavní soud v této souvislosti považuje za potřebné, stejně jako obecné soudy, zdůraznit, že proti stěžovateli bylo již předtím, než spáchal předmětné dílčí skutky, vedeno trestní řízení pro čin provedený obdobným způsobem. Toto řízení pro něho však nebylo dostatečným varováním, ale spíše poučením, jak postupovat, aby se případnému trestnímu postihu vyhnul.
12. Skutek musí co nejpřesněji označovat místo, čas a způsob spáchání činu a další nezbytné náležitosti [§177 písm. c), resp. §120 odst. 3 trestního řádu] tak, aby nemohl být zaměněn s jiným. Z trestněprávního hlediska tvoří objektivní stránku trestného činu především jednání a následek, protože skutek se navenek projeví právě jednáním (konáním, opomenutím) a následkem (porušení, resp. ohrožení jednotlivého chráněného zájmu). Oba tyto znaky jsou pro trestněprávní kvalifikaci činu určující. Podstata objektivní stránky trestného činu je určována především účastí pachatele na určité události, ze které vzešel ohrožující nebo poruchový následek pro konkrétní společenský vztah - v tomto případě zájem na ochraně cizího majetku.
13. Výsledkem trestního procesu by mělo být rozhodnutí, jehož výrok, co do skutku, bude srozumitelný a přesvědčivý a nebude vyvolávat u adresátů rozsudku pochybnosti. Výrok je zásadní, nepominutelnou součástí soudního rozhodnutí, neboť v něm soud formuluje svůj závazný názor v projednávané věci, a proto má být formulován tak, aby z něho bylo jednoznačně patrno, jak soud rozhodl, neboť jen tak se jeho rozhodnutí stává přezkoumatelným [srov. nález ze dne 7. 3. 2001 sp. zn. IV. ÚS 386/2000 (N 39/21 SbNU 347)].
14. Výrok o vině učiněný soudem prvního stupně ve stěžovatelově věci splňuje náležitosti rozhodnutí. Uvozovací věta zřetelně dokumentuje formu zavinění a následující popis tří dílčích skutků dostatečně ukazuje, k jakému konkrétnímu jednání a následku (jako dvěma hlavním obligatorním znakům objektivní stránky) toto zavinění směřovalo. O objektu a subjektu trestného činu není pochyb. Skutek vystihuje požadavek nesouladu mezi představou poškozených a skutečností vytvořenou úmyslně stěžovatelem a není třeba jej provázet dalšími formálními slovními výrazy, kterých se stěžovatel nepřímo domáhá. Odůvodnění rozhodnutí je přesvědčivé a podrobné. Totéž lze prohlásit i o rozhodnutí soudu odvolacího.
15. Výtka směřující k údajnému příliš restriktivnímu přístupu v rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání stěžovatele také neobstojí. Nejvyšší soud v duchu své zákonné povinnosti nejprve hodnotil, zda podané dovolání naplňuje některý z taxativně stanovených dovolacích důvodů (§265b trestního řádu). Protože stěžovatel v dovolání napadal, podobně jako v ústavní stížnosti, především způsob hodnocení důkazů soudy obou stupňů, a domáhal se tak změny skutkových zjištění ve svůj prospěch a teprve z takto tvrzených nedostatků, tedy druhotně, dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným, Nejvyšší soud správně dospěl k závěru, že takové odůvodnění nespadá pod žádný z dovolacích důvodů uvedených v §265b trestního řádu. Nejvyšší soud se přitom zabýval i možností, zda v tomto konkrétním případě lze či nelze spatřovat extrémní nesoulad mezi provedenými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a v tomto rámci se stručně zabýval i tím, jak k hodnocení skutkových zjištění přistupovaly soudy prvního i druhého stupně (str. 5-6 rozhodnutí), a dospěl k ústavně konformnímu závěru.
16. Podstatou ústavní stížnosti je především nesouhlas stěžovatele s výsledkem hodnotící a rozhodovací činnosti obecných soudů. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a rozhodnutí obecných soudů, jež byla ústavní stížností napadena, dospěl k závěru, že právní závěry učiněné obecnými soudy v posuzované věci nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, právní názory vyjádřené v předmětných rozhodnutích jsou ústavně konformní a jejich uplatnění nepředstavuje ani soudní libovůli, ani zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv stěžovatele. Soudy se dostatečně a přesvědčivým způsobem vypořádaly s námitkami i návrhy stěžovatele. Ústavní rozměr základních zásad trestního řízení byl naplněn v souladu s maximou opakovaně akcentovanou v rozhodnutích Ústavního soudu.
V.
17. Na základě shora uvedených zjištění Ústavní soud konstatuje, že ve věci stěžovatele neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod. Rozhodl proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tak, že návrh stěžovatele jako zjevně neopodstatněný odmítl.