ECLI:CZ:US:2014:1.US.1671.14.1
sp. zn. I. ÚS 1671/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele lng. Ladislava Militkého, zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem Masná 8, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2014 č. j. 30 Cdo 2505/2013-56, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2013 č. j. 16 Co 428/2012-37 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. 8. 2012 č. j. 20 C 170/2011-22, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností ze dne 15. 5. 2014 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to z důvodu porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na projednání jeho věci před soudem bez zbytečných průtahů, zakotveného v čl. 38 odst. 2 Listiny.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že se stěžovatel žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 domáhal přiznání částky 162.800 Kč s příslušenstvím, a to z titulu nesprávného úředního postupu v případě nepřiměřené délky řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 178/2006. Žaloba byla obvodním soudem zamítnuta. K odvolání stěžovatele byl prvostupňový rozsudek změněn rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2013 č. j. 16 Co 428/2012-37. Odvolací soud sice dospěl k závěru, že v případě předmětného dosud neskončeného kompenzačního řízení jde o dobu objektivně nepřiměřenou, vzhledem k malému až minimálnímu významu řízení pro stěžovatele, který vedl či vede nestandardně vysoký počet soudních řízení, však odvolací soud považoval za přiměřenou formu zadostiučinění konstatování porušení práva na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené době. Stěžovateli poté podal dovolání k Nejvyššímu soudu. Tento však podané dovolání jako nepřípustné odmítl a v postupu městského soudu neshledal pochybení.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že obecné soudy nezjistily úplný skutkový stav věci. U doby průtahů věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 178/2006 nesprávně pominuly, že toto řízení bylo zahájeno již dne 4. 7. 2005 jako věc sp. zn. 22C 122/2005, z níž až v roce 2006 byla věc odškodnění nemajetkové újmy sp. zn. 22C 178/2006 vyčleněna. Nadto podle stěžovatele nejsou skončena ani primární exekuční řízení zahájená v roce 2002 a trvající již 14. rokem (jako předmět odškodňovacího řízení 22C 122/2005). Stěžovatel se domnívá, že ESLP považuje za přiměřenou délku kompenzačního řízení několik měsíců, a nikoli dosavadních šest až sedm roků pravomocně neskončeného řízení. Podle stěžovatele soud nevzal v úvahu ani závěry ESLP, že patrně bude jen výjimkou situace, že by nepřiměřená délka řízení morální újmu nezpůsobila.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavnímu soudu ve světle výše nastíněných principů nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014]. V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo. Stěžovatel pouze polemizuje s právními závěry obecných soudů při hodnocení skutkových zjištění a při výkladu podústavního práva a používá ty argumenty, které již byly dostatečně vypořádány v napadených rozhodnutích obecných soudů.
7. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu