ECLI:CZ:US:2014:1.US.1697.14.1
sp. zn. I. ÚS 1697/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky, obchodní společnosti LM Consulting s.r.o., se sídlem Staré Ždánice 206, zastoupené Mgr. Josefem Smutným, advokátem se sídlem Pardubice, tř. Míru 92, proti usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 28. 2. 2014, č.j. 44 EXE 2786/2013-27, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 5. 2014, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno ústavně garantované právo stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
2. Soudní exekutor, JUDr. Tomáš Vrána, Exekutorský úřad Přerov, vydal v rámci exekučního řízení vedeného na majetek stěžovatelky dne 28. 1. 2014 příkaz k úhradě nákladů exekuce, č.j. 120 EX 7021/10-17, ve kterém vyčíslil náklady oprávněného ve výši 6.123,- Kč (výrok I.) a náklady exekutora ve výši 19.433,- Kč (výrok II.).
3. Proti výroku II. tohoto příkazu podala stěžovatelka v zákonné lhůtě námitky. V nich poukazovala na to, že soudní exekutor vydal námitkami napadený příkaz k úhradě nákladů exekuce poté, co stěžovatelku vyzval k dobrovolnému splnění vymáhané povinnosti, k čemuž jí byla poskytnuta třicetidenní lhůta, přičemž poslední den lhůty připadl na 18. 12. 2013. V tento den stěžovatelka odeslala vymáhané plnění ve správné výši na účet soudního exekutora, nicméně tato částka byla na tento účet připsána až následujícího dne, tj. den po uplynutí zákonné lhůty k "dobrovolnému" plnění. S ohledem na skutečnost, že vymáhaná částka byla na účet soudního exekutora připsána až po uplynutí zákonem stanovené lhůty, bylo soudním exekutorem rozhodnuto o tom, že stěžovatelka je povinna uhradit mu odměnu za výkon exekuční činnosti v plné výši, nikoli ve výši 50 %, neboť podmínky pro aplikaci ustanovení §11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekutorský tarif"), nebyly splněny. Stěžovatelka poukázala na to, že tento postup soudního exekutora je třeba považovat za extrémně pozitivistický, nesprávný, nemorální a rozporný se smyslem zákonné právní úpravy (jímž dle názoru stěžovatelky není trestání povinného za drobná opoždění při dobrovolném plnění v exekučním řízení). Pouhá skutečnost, že platba byla připsána na účet soudního exekutora den po uplynutí zákonné lhůty, je dle názoru stěžovatelky bez praktického významu, neboť tato skutečnost nijak nezvýšila počet úkonů, které byl exekutor nucen ve věci učinit.
4. O těchto námitkách rozhodl Okresní soud v Pardubicích svým usnesením ze dne 28. 2. 2014, č.j. 44 EXE 2786/2013-27, tak, že příkaz v námitkami napadeném výroku II. potvrdil. Exekuční soud neshledal námitky stěžovatelky důvodnými, neboť v ustanovení §46 odst. 6 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekuční řád"), a potažmo i v ustanoveních §11 odst. 1 a §13 odst. 3 exekutorského tarifu jsou jasně vymezeny podmínky, za jejichž splnění má exekutor právo toliko na náhradu nákladů exekuce a náhradu hotových výdajů ve snížené výši. Snížení odměny má dle názoru exekučního soudu motivovat povinného k tomu, aby vymáhanou povinnost dobrovolně splnil v zákonem stanovené lhůtě. Předmětnými ustanoveními je však zároveň jasně stanovena "sankce" pro případ, kdy povinný vymáhanou povinnost ve lhůtě nesplní, a to v podobě nároku exekutora na náklady v plném rozsahu. Podle názoru exekučního soudu si stěžovatelka musela být po doručení výzvy k dobrovolnému plnění plně vědoma dané povinnosti (založené již exekučním titulem) a počátku plynutí třicetidenní lhůty, jež je dle názoru exekučního soudu dostatečně dlouhá na to, aby stěžovatelka měla prostor svému závazku dostát a exekutor měl zcela transparentně nárok pouze na snížené náklady exekuce. Exekuční soud dále odkázal na ustanovení §567 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dle něhož platilo, že plnil-li dlužník peněžitý dluh prostřednictvím poskytovatele platebních služeb, byl dluh splněn připsáním částky na účet poskytovatele platebních služeb věřitele, nebylo-li dohodnuto jinak. S ohledem na právě uvedené exekuční soud uzavřel, že stěžovatelka splnila svůj dluh až po uplynutí zákonem stanovené lhůty a soudní exekutor tak postupoval při vyčíslení nákladů exekuce v souladu se zákonem. Na tom dle názoru exekučního soudu nemůže nic změnit ani tvrzení stěžovatelky, že její "drobné opoždění" nevyvolalo soudnímu exekutorovi žádné další náklady.
III.
5. Toto rozhodnutí stěžovatelka napadla ústavní stížností, v níž v zásadě zopakovala svou argumentaci uplatněnou již v námitkách proti příkazu k úhradě nákladů exekuce. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti dále uvedla, že exekuční soud její námitky posuzoval nesprávně formalisticky a pozitivisticky, přičemž zcela odmítl vzít v úvahu principy přiměřenosti, potřebnosti a účelnosti. Exekuční soud nezohlednil, že soudní exekutor nepřikročil ve věci k faktickému provádění exekuce (neboť platba byla na jeho účet připsána dříve, než tak mohl učinit), v důsledku čehož jeho rozhodnutí dle názoru stěžovatelky nerespektuje dřívější rozhodnutí Ústavního soudu.
IV.
6. Ústavní soud dospěl po prostudování ústavní stížnosti, jakož i jí napadeného rozhodnutí, k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Obsahem práva na spravedlivý proces je garance možnosti domáhat se svého práva stanoveným postupem u nezávislého a nestranného soudu (srov. článek 36 odst. 1 Listiny). To znamená oprávnění předložit zákonnému soudci svou věc k posouzení a požívat všech práv vyplývajících z postavení účastníka řízení, především práva skutkově a právně argumentovat. Tomu pak odpovídá povinnost obecného soudu své rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti (srov. nález ze dne 22. 11. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1834/10, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Neplyne však odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá (srov. např. usnesení ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. III. ÚS 439/11, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
8. Rozhodováním o úhradě nákladů exekuce v případě dobrovolného plnění povinným a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces a ochrany vlastnického práva se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabývá opakovaně. Rozlišuje mezi situací, kdy povinný plnil zcela dobrovolně předtím, než se o nařízení exekuce dozvěděl, a případem, kdy plnění vymáhané povinnosti vykazuje jisté znaky dobrovolnosti, byť k němu došlo až po nařízení exekuce, avšak stále ještě před jejím vynuceným provedením. V prvém případě, kdy povinný plnil dobrovolně mimo rámec exekučního řízení, tj. ještě předtím, než se o exekuci dozvěděl tím, že mu bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce (resp. vyrozumění o zahájení exekuce), Ústavní soud zaujal názor, že pokud nemohl soudní exekutor již nic vymoci, je základem pro určení jeho odměny částka nulová (srov. nález ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 1540/08, Sb. n. u., sv. 54, str. 175, nebo nález ze dne 21. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS 2930/09, Sb. n. u., sv. 56, str. 125, a další, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Ve druhém případě aplikuje zásady odměňování exekutorů vyjádřené v nálezu ze dne 1. 3. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 8/06 (č. 94/2007 Sb., též Sb. n. u., sv. 44 str. 479), dle kterých je třeba zohlednit jistý stupeň dobrovolnosti ve splnění vymáhané povinnosti, byť až po nařízení exekuce, avšak stále ještě před jejím vynuceným provedením. Ústavní soud dovodil, že poskytnutí plnění povinným po nařízení exekuce ve lhůtě stanovené soudním exekutorem ve výzvě k dobrovolnému plnění je třeba "ocenit" sníženou sazbou odměny exekutora ve výši 50 %, jak to předpokládá §11 odst. 1 exekutorského tarifu (srov. nález ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. II. ÚS 233/09, Sb. n. u., sv. 53, str. 753, a nález ze dne 9. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 1994/09, Sb. n. u., sv. 56, str. 495). Z výše uvedeného plyne, že je-li plněno později, žádné snížení odměny či dokonce její úplné vyloučení se neuplatní.
9. Sama stěžovatelka ve své ústavní stížnosti připouští, že vymáhanou povinnost nesplnila před doručením vyrozumění soudního exekutora o zahájení exekuce ani později ve třicetidenní lhůtě stanovené soudním exekutorem ve výzvě ke splnění vymáhané povinnosti, ale až den po uplynutí této lhůty, a proto o dobrovolnosti plnění ve smyslu výše citované judikatury Ústavního soudu nelze hovořit. Soudnímu exekutorovi tudíž náleží odměna v plné výši.
10. Nárok soudního exekutora na odměnu a náhradu hotových výdajů v plné výši nelze dle názoru Ústavního soudu zpochybňovat ani tvrzením o absenci jeho zásluh na vymožení uložené povinnosti. Je pravdou, že Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 1. 3. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 8/06 (N 39/44 SbNU 479; 94/2007 Sb.), konstatoval, že ústavně konformní úprava odměn exekutora by měla odrážet složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů výkonu exekuce. Vzhledem k uvedenému Ústavní soud nepovažoval za ústavně konformní, aby do základu odměny exekutora byla zahrnuta i částka uhrazená povinným bez přímé účasti exekutora na provedení exekuce. Za ústavně nekonformní pak Ústavní soud označil též tu skutečnost, že tehdy platná právní úprava neobsahovala žádný "výchovný prvek", s jehož využitím by bylo možno ocenit, že povinný dlužník splnil sám svoji povinnost (bez přímé exekuce), byť v poslední možný moment. Na tento požadavek Ústavního soudu zákonodárce reagoval přijetím aktuálně účinné právní úpravy, dle níž je soudní exekutor povinen zaslat povinnému spolu s vyrozuměním o zahájení exekuce výzvu k dobrovolnému plnění, v níž povinného zároveň poučí, že splní-li povinný vymáhanou povinnost ve lhůtě třiceti dnů od doručení této výzvy a zároveň uhradí zálohu na snížené náklady exekuce, vydá exekutor neprodleně příkaz k úhradě nákladů exekuce, v němž tyto vyčíslí ve snížené výši, tj. ve výši 50 %, jde-li o exekuci ukládající zaplacení peněžité částky [srov. §46 odst. 6 exekučního řádu a §11 odst. 1 písm. a) a §13 odst. 3 exekučního tarifu]. Přijetím této právní úpravy tak bylo vyhověno požadavku Ústavního soudu, aby povinnému byla poskytnuta možnost splnit vymáhanou povinnost "dobrovolně", byť až po zahájení exekuce, a vyhnout se tak nepřiměřené majetkové újmě spočívající v povinnosti uhradit náklady exekuce v plné výši. Podmínky, při jejichž splnění se soudní exekutor může po povinném domáhat toliko úhrady snížených nákladů exekuce, pak byly zákonodárcem jasně vymezeny a stěžovatelka o nich byla také poučena (§46 odst. 6 exekučního řádu). Stěžovatelka však nebyla dostatečně bdělá ochrany svých práv a plnila soudnímu exekutorovi až v poslední den zákonné třicetidenní lhůty (jež i z pohledu Ústavního soudu poskytuje povinným subjektům dostatečně široký prostor k tomu, aby tyto subjekty mohly na výzvu k plnění adekvátně reagovat), a to nikoli osobně na pokladně soudního exekutora, ale prostřednictvím poskytovatele platebních služeb, v důsledku čehož nesplnila právními předpisy stanovené podmínky pro to, aby jí byla uložena povinnost k úhradě nákladů exekuce pouze ve snížené výši. Nebyla-li tedy sama stěžovatelka v rámci exekučního řízení dostatečně bdělá ochrany svých práv, nemůže jí být nyní ochrana poskytnuta ani ze strany Ústavního soudu.
11. Pro úplnost se sluší dodat, že daná věc je svojí povahou sporem nákladovým, ke kterým se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně, s tím, že takový spor, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (srov. usnesení ze dne 1. 11. 1999, sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 27. 5. 1998, sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 4. 2. 2003, sp. zn. I. ÚS 30/02, nebo ze dne 13. 10. 2005, sp. zn. III. ÚS 255/05, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz); uvedené platí i v této věci.
V.
12. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelce nezdařilo doložit porušení ústavně zaručených práv, odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. července 2014
Ivana Janů v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu