ECLI:CZ:US:2014:1.US.1741.14.1
sp. zn. I. ÚS 1741/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Ladislava Mazury, t.č. ve vazební věznici Brno, zastoupeného JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou, se sídlem Sokolská 295, Česká Lípa, proti usnesení Okresního soudu ve Znojmě č. j. Nt 17/2014-23 ze dne 21. 3. 2014 a usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 9 To 168/2014 ze dne 24. 4. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení
1. Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí a navrhl jejich zrušení pro rozpor se svými ústavně zaručenými právy na osobní svobodu a spravedlivý proces. Přitom odkázal na čl. 8 odst. 2 a 5, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).
2. Stěžovatel byl zadržen a zbaven osobní svobody dne 19. 3. 2014.
3. Napadeným usnesením ze dne 21. 3. 2014 okresní soud vzal stěžovatele do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a), b), a c) trestního řádu. Na základě řady písemných důkazů a výpovědí svědků měl za to, že existují zřejmé důvody k podezření, že stěžovatel spáchal trestné činy, z kterých byl obviněn, konkrétně se jedná o zvlášť závažný zločin zkrácení daně spáchaný ve prospěch organizované zločinecké skupiny. Útěkovou vazbu okresní soud zdůvodnil výší hrozícího trestu a velkou výší výnosů z trestné činnosti, která nečiní případné vycestování do zahraničí nereálné. Koluzní vazbu odůvodnil dosud nevykonanými výslechy řady svědků, povahou trestné činnosti, která měla být vykonávána v rámci zločinecké skupiny a vazeb v této zločinecké skupině, které nasvědčují vlivu jejich členů na ostatní členy. Předstižnou vazbu zdůvodnil tím, že vzhledem k tomu, že budou nadále rozkrývány aktivity společnosti, nelze vyloučit, že by v trestné činnosti, kde docházelo k přesunu finančních prostředků na zahraniční účty, nemohlo být pokračováno.
4. Krajský soud v Brně napadeným usnesením zamítl stížnost stěžovatele proti rozhodnutí okresního soudu, neboť se s tímto rozhodnutím plně ztotožnil a odkázal na jeho odůvodnění.
II. Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že došlo k porušení jeho práva na obhajobu, neboť usnesení o zahájení trestního stíhání bylo jeho právní zástupkyni doručeno až při vazebním zasedání a ta neměla dostatečnou možnost přípravy obhajoby. Dále uvádí, že se soudy nezabývaly tím, zda o jeho vazbě rozhodl zákonný soudce, a že z usnesení o zahájení trestního stíhání místní příslušnost Okresního soudu ve Znojmě nijak nevyplývá.
6. Stěžovatel dále namítá několik pochybení v usnesení o zahájení trestního stíhání a nesouhlasí s žádným z důvodů, pro které byl vzat do vazby. Uvádí, že nevlastní cestovní pas a má nemocnou manželku a nepřipadá tedy v úvahu, že by se skrýval nebo uprchl. Soudy dle něj nijak neodůvodnily uvalení koluzní vazby a nesouhlasí ani s důvody uvalení vazby předstižné.
III. Hodnocení Ústavního soudu
7. Jádro stěžovatelových námitek vůči napadeným rozhodnutím je jeho nesouhlas s existencí vazebních důvodů.
8. Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu, podle které každé rozhodování o vazbě se odehrává jen v rovině pouhé pravděpodobnosti – a nikoli jistoty – ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě [nález sp. zn. I. ÚS 603/07 ze dne 7. 6. 2007 (N 95/45 SbNU 353), bod 17]. V rámci posuzování tzv. vazebních rozhodnutí obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout tehdy, shledá-li, že rozhodnutí obecného soudu o vazbě není podloženo zákonným důvodem, nebo jestliže jsou tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo když rozhodnutí není odůvodněno poukazem na konkrétní skutečnosti. Výklad „konkrétních skutečností“ odůvodňujících vazbu ve smyslu §67 trestního řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda další trvání vazby je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení. [nález sp. zn. II. ÚS 897/08 ze dne 12. 8. 2008 (N 139/50 SbNU 235), bod 19].
9. Ústavní soud rovněž ve své judikatuře činí rozdíly mezi úvodním rozhodnutím o vzetí do vazby a prodlužováním déletrvající vazby. Aby byl zajištěn respekt a ochrana základního práva na osobní svobodu, musí být brán zřetel na tzv. doktrínu zesílených důvodů. Obecné soudy jsou povinny respektovat požadavek nezbytnosti existence zesílených důvodů pro trvání vazby, jinak nelze pokračující omezení osobní svobody, byť k uvalení vazby mohlo dojít na základě důvodného podezření, aprobovat. Konkrétně vzato: trvání podezření je podmínkou sine qua non pro zákonnost pokračování vazby, ale po určité době samo o sobě nepostačuje. V takových případech musí soud zjistit, zda existují jiné relevantní a dostačující důvody předložené orgány činnými v trestním řízení, které by ospravedlnily toto pokračující odnětí svobody (viz nález sp. zn. I. ÚS 2665/13 ze dne 12. 12. 2013, bod 22).
10. V nyní posuzované věci Ústavní soud shledává odůvodnění rozhodnutí o vzetí stěžovatele do vazby za souladné s jeho základními právy. Okresní soud se pečlivě zabýval důvody, proč považuje podezření o tom, že stěžovatel spáchal trestné činy, ze kterých je obviněn, za důvodné. Přitom vzal v potaz celou řadu důkazů a svůj závěr řádně odůvodnil. Rovněž dostatečně odůvodnil existenci vazebních důvodů. Konkrétně u vazby útěkové není hrozba vysokého trestu jediným důvodem pro vzetí stěžovatele do vazby, ale přistoupila k němu i úvaha o jeho dostatečném finančním zabezpečení, které by mu umožnilo dlouhotrvající pobyt v cizině. Vzhledem k tomu, že jde o rozhodnutí o prvotním vzetí do vazby, tak Ústavní soud považuje odůvodnění útěkové vazby za dostatečné.
11. Co se týče stěžovatelovy námitky o neinformování jeho obhájkyně s dostatečným předstihem o důvodech jeho trestního stíhání, tak čl. 37 odst. 2 Listiny garantuje každému právo na právní pomoc. Stěžovateli však právo na právní pomoc upřeno nebylo, neboť jím zvolená obhájkyně se měla možnost vazebního zasedání účastnit.
12. Ústavnímu soudu je známo, že evropská Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) ve svém čl. 6 odst. 3 písm. b) garantuje právo na přiměřený čas na přípravu obhajoby (viz např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Craxi proti Itálii č. 34896/97 ze dne 5. 12. 2002, §68). Tento požadavek se však vztahuje až na řízení ve věci samé a nikoliv řízení vazební. Čl. 5 odst. 3 Úmluvy, který reguluje řízení o vzetí do vazby, dokonce ani obecně nevyžaduje, aby byla obviněnému umožněna přítomnost obhájce u vazebního zasedání (viz rozsudek Schiesser proti Švýcarsku č. 7710/76 ze dne 4. 12. 1979; či Lebedev proti Rusku č. 4493/04 ze dne 25. 10. 2007, §84). U rozhodování o prvotním vzetí do vazby je nutno především reflektovat, že zde je v prvé řadě podstatná rychlost takového řízení. Soudy musí o vazbě rozhodnout do 72 hodin od momentu, kdy obviněný byl zbaven osobní svobody. Proto již z podstaty věci nelze na toto řízení aplikovat požadavek dostatečného času na přípravu obhajoby, jak je znám z trestního řízení ve věci samé, kde je posuzována otázka viny.
13. Závěrem Ústavní soud podotýká, že co se týče stěžovatelových námitek proti usnesení o zahájení trestního stíhání, tak tyto v nynějším řízení, kde stěžovatel napadá rozhodnutí o své vazbě, přezkoumávat nemůže. Pokud jde o jeho námitku o místní nepříslušnosti okresního soudu, tak tu stěžovatel nijak argumentačně nepodložil. Vůbec neuvádí, který soud měl být místně příslušný. Pouhé konstatování, že není jasné, zda byl místně příslušný Okresní soud ve Znojmě, pro shledání protiústavnosti nestačí.
14. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. června 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu