ECLI:CZ:US:2014:1.US.1754.13.1
sp. zn. I. ÚS 1754/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti K. O. a J. O., zastoupených JUDr. Kateřinou Krejčiříkovou, advokátkou, AK se sídlem Cihlářská 1021/15, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012 č. j. 6 Tdo 964/2011-27, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2010 č. j. 7 To 413/2010-289, a rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 13. 5. 2010 č. j. 1 T 83/2008-251, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelé s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhali zrušení shora označených rozhodnutí vydaných v jejich trestní věci.
Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti a spisu Okresního soudu Brno-venkov, sp. zn. 1 T 83/2008, vyplynulo, že stěžovatelé byli rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov uznáni vinnými ze spáchání trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle ustanovení §249a odst. 1 tr. zákona účinného do 31. 12. 2009 (zákon č. 140/1961 Sb.), kterého se podle skutkové věty měli dopustit tím, že (shrnutě vyjádřeno) po dobu více než tři roky užívali rodinný dům v B., přestože dům i s pozemky v rozsudku blíže specifikovanými přešel ke dni 2. 12. 2004 na základě dražby do vlastnictví Petra Krajčoviče. Stěžovatelům byl uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu v trvání dvou let, podle ustanovení §59 odst. 2 tr. zákona jim byla uložena povinnost podmiňující osvědčení se ve zkušební době spočívající ve vyklizení předmětných nemovitostí v soudem stanovené lhůtě a podle §228 odst. 1 tr. řádu povinnost společně a nerozdílně zaplatit poškozenému Petru Krajčovičovi škodu ve výši 487 044 Kč.
Okresní soud Brno-venkov po provedeném dokazování nepřisvědčil obhajobě stěžovatelů, že mají právo užívat předmětný dům z titulu nájemní smlouvy, kterou jako tehdejší vlastníci nemovitostí a pronajímatelé uzavřeli v roce 1994 se svojí dcerou Janou jako nájemkyní za symbolickou jednu korunu. Okolnosti a důvod uzavření nájemní smlouvy vzbudily v soudu podezření, že mohla být uzavřena účelově, nicméně i při její existenci soud neshledal žádný právní titul, který by stěžovatele opravňoval k obývání předmětné nemovitosti. Okresní soud podrobně vyložil, proč nelze mít za to, že stěžovatelé jsou u dcery (která žije již několik let v cizině) dočasně na návštěvě nebo že s ní žijí ve společné domácnosti, konstatoval neexistenci platné podnájemní smlouvy a vyloučil i přechod nájmu bytu.
Odvolání stěžovatelů Krajský soud v Brně zamítl jako nedůvodné, neboť se se soudem prvního stupně shodl v závěru, že stěžovatelům nesvědčí odvozené užívací právo k nemovitostem a že jejich úmysl spáchat trestný čin byl provedenými důkazy nepochybně prokázán. Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.
V ústavní stížnosti stěžovatelé vytkli soudům všech tří stupňů vadný náhled na jejich právo bydlení odvozené od nájemní smlouvy, která nebyla v žádném řízení prohlášena za neplatnou, a připomněli, že poškozený dražil nemovitosti s vědomím, že jejich užívání je omezeno existencí nájemní smlouvy a že k nemovitostem není zajištěn přístup. Přestože stěžovatelé zpochybnili, že poškozený jako pronajímatel a vlastník nemovitosti není oprávněn žádat jejich vystěhování, vyslovili přesvědčení, že na jejich jednání mělo být primárně nahlíženo jako na občanskoprávní spor s tím, že trestněprávní represe má nastoupit až tehdy, kdy jiné prostředky ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané nebo neúčinné.
V další části ústavní stížnosti stěžovatelé argumentovali porušením svých procesních práv. Kritizovali Okresní soud Brno-venkov, že objasňoval všechny okolnosti svědčící v jejich neprospěch, zatímco okolnosti svědčící v jejich prospěch nevzal v úvahu. Krajskému soudu v Brně vytkli, že nevyhověl jejich žádosti o ustanovení obhájce a že odvolání proti odsuzujícímu rozsudku projednal v jejich nepřítomnosti, ačkoliv se řádně omluvili a svoji omluvu doložili lékařskými zprávami. Dle mínění stěžovatelů mohly Okresní soud Brno-venkov a Krajský soud v Brně dospět ke zkreslenému náhledu na věc také z toho důvodu, že se stěžovatelé z důvodu vážného zdravotního stavu nemohli účastnit všech nařízených jednání a veřejných zasedání a vyjádřit se ke všem skutečnostem a prováděným důkazům. Nejvyššímu soudu stěžovatelé vytkli, že se při svém rozhodování omezil na posouzení naplnění uvedených dovolacích důvodů a nezkoumal, zda v trestní věci nedošlo postupem soudů nižších stupňů k namítanému porušení základních práv a svobod.
V závěru ústavní stížnosti stěžovatelé požádali o přiznání náhrady nákladů řízení spočívající v odměně právního zástupce, které vyčíslili částkou 12 342 Kč vč. DPH.
Ze spisu Okresního soudu Brno-venkov vyplynulo, že stěžovatelé byli (částečně) účastni amnestie, kdy jim byl ve smyslu čl. IV. odst. 1 písm. b) rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 2013 prominut zbytek trestu odnětí svobody (usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 13. 2. 2013 založená na č. l. 409-410). Ústavní soud vycházel z předpokladu, že stěžovatelé na projednání ústavní stížnosti trvají, neboť si je vědom skutečnosti, že amnestijní rozhodnutí nedopadá na akcesorické výroky. Amnestijní rozhodnutí nelze vykládat v neprospěch stěžovatelů, a proto Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů způsobem, jakým by je přezkoumával za situace, kdy by stěžovatelé amnestie (vůbec) účastni nebyli.
K ústavněprávní argumentaci stěžovatelů principem "ultima ratio" Ústavní soud uvádí, že ve své rozhodovací praxi považuje za nepřípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady zcela nezpochybnitelně zjištěny (nález sp. zn. I. ÚS 541/10 ze dne 28. 4. 2010, N 95/57 SbNU 247, nález sp. zn. II. ÚS 1098/10 ze dne 4. 8. 2010, N 155/58 SbNU 321, nález sp. zn. IV. ÚS 564/2000 ze dne 8. 11. 2001, N169/24 SbNU 255 a další).
V projednávané věci však Ústavní soud nemohl přisvědčit nesouhlasu stěžovatelů s trestněprávní kvalifikací jejich jednání, neboť z napadených rozhodnutí bylo zřejmé, na základě jakých důkazů byl přijat závěr, že jednání stěžovatelů naplňovalo jak po objektivní, tak po subjektivní stránce znaky skutkové podstaty trestného činu kladeného jim za vinu. Po zvážení argumentů uplatněných v ústavní stížnosti a skutečností vyplývajících ze soudního spisu a napadených rozhodnutí, typických pro projednávanou věc, dospěl Ústavní soud k závěru, že obecným soudům nelze vytknout neadekvátní užití trestněprávní kvalifikace jednání stěžovatelů. Přiměřeně detailní popis a interpretace jednání stěžovatelů byly založeny na dostatečně provedeném dokazování a adekvátním hodnocení provedených důkazů. Lze též poznamenat, že v době rozhodování v trestní věci stěžovatelů měl Okresní soud Brno-venkov k dispozici pravomocná rozhodnutí, jimiž byla zamítnuta žaloba stěžovatelů na určení neplatnosti provedené dražby, a rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo vyhověno žalobě Petra Krajčovice a rozhodnuto (byť nepravomocně) o povinnosti žalovaných stěžovatelů a jejich dcery předmětné nemovitosti v B. vyklidit (v době rozhodování Ústavního soudu bylo řízení o vyklizení nemovitosti již pravomocně ukončeno). Za této situace tak nebyl dán důvod k ústavněprávnímu zpochybnění závěru, že stěžovatelé jednali způsobem a za podmínek stanovených trestním zákonem tak, že jimi spáchaný skutek mohl být posouzen jako trestný čin, za který lze uložit trest podle trestního zákona. Výsledek řízení před obecnými soudy tudíž nekoliduje ani se stěžovateli namítaným pojetím trestní represe jako "ultima ratio", resp. subsidiárního prostředku ochrany práva.
K tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces Ústavní soud úvodem připomíná, že ústavní garanci v čl. 36 odst. 1 Listiny, podle které se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu, je třeba rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána účastníku řízení možnost předstoupit před soud a předestřít mu svoje tvrzení v rozsahu, v jakém to pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vzneseném návrhu rozhodnout, ale své rozhodnutí také patřičně odůvodnit. Obdobně čl. 6 Úmluvy (v jeho trestní větvi) zaručuje každému, o jehož trestním obvinění se rozhoduje, právo na přístup k nezávislému a nestrannému soudu, který projedná jeho věc spravedlivě, veřejně, přiměřeně rychle, za respektování principu rovnosti účastníků řízení, který je v trestním procesu chápán relativně a postavení obviněného jako slabší strany je kompenzováno dodatečnými zárukami či do jisté míry překrýváno specifickými garancemi podle čl. 6 odst. 3 Úmluvy.
V oblasti dokazování hlava pátá Listiny, stejně jako čl. 6 Úmluvy, neuvádí konkrétně nic o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy. Evropský soud pro lidská práva ponechává na národních soudech, aby vyhodnotily provedené důkazy a jejich právní relevanci, řízení jako celek však musí být spravedlivé. Ústavní soud proto ve své rozhodovací praxi již dříve stavil podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod, a to zejména ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Vzhledem k obecné dostupnosti jeho judikátů (publikovaných ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, či v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz) pouze připomíná, že jde o případy důkazů získaných, a tudíž posléze použitých v rozporu s procesními předpisy, případy důkazů opomenutých a případy svévolného hodnocení provedených důkazů.
V projednávané věci Ústavní soud žádné takové pochybení neshledal. Z obsahu soudního spisu, především z odůvodnění napadeného rozsudku Okresního soudu Brno-venkov je zřejmý rozsah dokazování, způsob a výsledek hodnocení důkazů, konstatování zjištěného skutkového stavu, vyvozené právní závěry a též reakce soudu na obhajobu stěžovatelů. Ústavní soud neshledal, že by v průběhu řízení bylo stěžovatelům bráněno v uplatnění jejich procesních práv, či odepření příležitosti uplatňovat námitky a argumenty, které by byly způsobilé ovlivnit rozhodování soudu o otázkách viny a trestu. Ze spisu Okresního soudu Brno-venkov bylo zřejmé, že stěžovatel se osobně účastnil hlavního líčení před Okresním soudem Brno-venkov dne 5. 9. 2008 (č.l. 80) a dne 15. 10. 2008 (č.l. 96), kde byl mu dán prostor ke vznesení námitek proti obžalobě a návrhů na provedení důkazů k podpoře svých tvrzení; stěžovatelka se hlavních líčení nařízených v těchto termínech po předchozí omluvě neúčastnila. Hlavního líčení nařízeného na den 13. 5. 2010, v jehož závěru soud přijal ústavní stížností napadený rozsudek, se oba stěžovatelé neúčastnili a soud rozhodl v jejich nepřítomnosti. Okresní soud podrobně vyložil důvody, pro které omluvu stěžovatelů nepřijal (č.l. 253) a jak vyplynulo z odvolání, stěžovatelé postup okresního soudu v tomto směru, jakož i důvody neuznání jejich omluvy z hlavního líčení, nikterak nezpochybnili (č.l. 263-264). Stěžovatelé se též neúčastnili veřejných zasedání odvolacího soudu a svoji neúčast omluvili špatným zdravotním stavem. Jejich omluvu neúčasti na zasedání dne 29. 10. 2010 však Krajský soud v Brně nepřijal a o odvoláních proti odsuzujícímu rozsudku rozhodl v jejich nepřítomnosti. Postup odvolacího soudu, přiměřeným způsobem odůvodněných v jeho usnesení, verifikoval i Nejvyšší soud v dovolacím řízení v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu (č.l. 397-398).
Ústavní soud má za to, že Okresní soud Brno-venkov i Krajský soud v Brně vytvořily stěžovatelům prostor pro uplatnění jejich práv (osobně se zúčastnit řízení před soudem a být slyšen) a opakovaně respektovaly omluvy jejich neúčasti u hlavních líčení i veřejného zasedání. Pokud se omluvou stěžovatelů z hlavního líčení dne 13. 5. 2010, resp. veřejného zasedání dne 29. 10. 2010, řádně zabývaly a vysvětlily, z jakých důvodů ji neakceptovaly, nelze jejich postup označit za porušení práva na spravedlivý proces a práva na projednání věci v jeho přítomnosti.
Článek 37 odst. 2 Listiny zaručuje každému právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení. K realizaci tohoto práva se Ústavní soud již dříve obecně vyslovil tak, že právu na právní pomoc odpovídá veřejnoprávní povinnost orgánů citovaných v článku 37 odst. 2 Listiny nebránit účastníku řízení, aby v řízení využíval právní pomoci, či bránit oprávněnému zástupci poskytujícímu právní pomoc, aby se účastnil řízení, aby v řízení jednal jménem zastoupeného. Má-li však právu jednotlivce na právní pomoc v soudním řízení korespondovat konkrétní povinnost přičítaná státu, je věcí státu, za jakých podmínek a jakým způsobem je - i nemajetným žadatelům - poskytnutí právní pomoci zabezpečeno, byť by zákonem stanovený způsob přinášel pro žadatele o právní pomoc jisté potíže, např. ve formě osvědčení osobních, majetkových a výdělkových možností a poměrů (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 296/97 ze dne 17. 3. 1998, U 20/10 SbNU 409). Ústavní soud ze soudního spisu Okresního soudu Brno-venkov ověřil, že Krajský soud v Brně se zabýval návrhem stěžovatelů na obhajobu bezplatnou či za sníženou odměnu či na ustanovení obhájce a s ohledem na jejich měsíční příjem jim nevyhověl (č.l. 209, 288). Námitkami o porušení práva na bezplatnou obhajobu a ustanovení obhájce v řízení před soudy nižších stupňů se zabýval i Nejvyšší soud v dovolacím řízení (uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu), který je neshledal důvodnými. Na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů lze v tomto směru v podrobnostech odkázat s tím, že stěžovatelům nebylo bráněno v právu garantovanému v čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy obhajovat se osobně či za pomoci obhájce podle vlastního výběru.
K projevenému nesouhlasu stěžovatelů s výsledkem hodnotící a rozhodovací činnosti obecných soudů, Ústavní soud uvádí, že podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu. V úsilí o nalézání spravedlnosti musí obecné soudy v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě a logicky vyložit, jakými úvahami se při rozhodování věci řídily, tedy mimo jiné k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěly a jaké právní závěry z těchto skutkových zjištění učinily. V projednávané věci byla napadená rozhodnutí obecných soudů odůvodněna způsobem, který dle hodnocení Ústavního soudu nenasvědčoval dezinterpretaci stěžejního důkazu, smlouvy o nájmu, o který Okresní soud Brno-venkov opřel svoje rozhodnutí. Ústavní soud, kterému zásadně nepřísluší přehodnocovat obecnými soudy provedené myšlenkové operace upínající se k dokazování a činit z nich odlišné skutkové závěry s odkazem na přisouzení jiné váhy tomu či onomu provedenému důkazu, proto uzavřel, že tvrzené porušení kautel spravedlivého procesu se stěžovatelům prokázat nepodařilo. Rovněž Nejvyšší soud postupoval v duchu své zákonné povinnosti, vyložil podstatu dovolacích důvodů, které stěžovatelé uplatnili, a řádně odůvodnil, proč hodnotil námitky spadající pod konkrétní dovolací důvod jako zjevně neopodstatněné. Jeho závěrům tak nelze z ústavně právního hlediska ničeho vytknout.
Návrhu stěžovatelů na přiznání náhrady nákladů řízení Ústavní soud nepřisvědčil. Podle ustanovení §62 odst. 3 a 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi, hradí účastník. Ústavní soud může v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi jeho náklady řízení, v projednávaném případě však k takovému postupu nebyl shledán důvod. Postup podle ustanovení §83 zákona o Ústavním soudu, umožňující, aby náklady zastoupení stěžovatelů hradil Ústavní soud ze svého rozpočtu, nebyl v projednávané věci na místě, neboť aplikace tohoto ustanovení přichází v úvahu mimo jiné pouze tehdy, nebyla-li ústavní stížnost odmítnuta.
Namísto soudců Vojena Güttlera a Jaroslava Fenyka, uvedených v akceptačním dopise k této ústavní stížnosti, zasedají v I. senátu Ústavního soudu v souladu s přechodnými ustanoveními rozvrhu práce Ústavního soudu (přístupný na www.usoud.cz) soudci Kateřina Šimáčková a Ludvík David.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu