ECLI:CZ:US:2014:1.US.1790.14.1
sp. zn. I. ÚS 1790/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Miroslava Kornera, zastoupeného JUDr. Mgr. Monikou Kocourkovou, advokátkou se sídlem Praha 10, Baškirská 1404/1, proti příkazu k domovní prohlídce vydanému soudcem Okresního soudu v Hradci Králové dne 25. 3. 2014 pod sp. zn. 0 Nt 2098/2014, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, proti postupu Policie ČR, Národní protidrogové centrály Služby kriminální policie a vyšetřování, a proti postupu Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, spojené s návrhem na přednostní projednání věci, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel pro tvrzené porušení ústavně zaručených práv - práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, práva na nedotknutelnost osoby a soukromí garantovaného čl. 7 Listiny, práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny, práva na nedotknutelnost obydlí ve smyslu čl. 12 Listiny, práva na zákonného soudce zakotveného v čl. 38 odst. 1 Listiny a práva na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny - domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí obecného soudu a ochrany před jiným zásahem a postupem orgánů veřejné moci.
2. Stěžovatel čelí podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 a odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, v rozhodném znění (dále jen "tr. zák."). Příkazem vydaným soudcem Okresního soudu v Hradci Králové dne 25. 3. 2014 pod sp. zn. 0 Nt 2098/2014 byla k návrhu státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové nařízena domovní prohlídka, a to bytu č. 2372/53 ve třetím nadzemním podlaží bytového domu č. p. X1 a prostor k bytu náležejících (zejména sklepní kóje) ve stejném domě č. p. X1 na ulici Y v Praze (pozn.: stěžovatel má k bytu právo nájmu). Domovní prohlídka byla pracovníky Policie ČR, Národní protidrogové centrály Služby kriminální policie a vyšetřování, uskutečněna dne 26. 3. 2014 (viz protokol o provedení domovní prohlídky č. j. ČTS: NPC-130/TČ-2013-222400).
II.
Obsah ústavní stížnosti
3. V ústavní stížnosti bylo argumentováno tím, že příkaz k domovní prohlídce byl vydán ve stadiu prověřování podezřelého, nikoli po zahájení trestního stíhání. Odůvodnění neodkladnosti procesního úkonu v intencích §160 odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), je v něm však obsaženo toliko v blanketní rovině; příkaz k domovní prohlídce je tak nepřezkoumatelný a domovní prohlídka vykazuje nezákonný charakter. Důkazy zajištěné při vykonané prohlídce jsou tedy v trestním řízení podle názoru stěžovatele procesně nepoužitelné. Před započetím domovní prohlídky mimoto stěžovatel nebyl policejním orgánem vyslechnut za účelem dobrovolného vydání věcí důležitých pro trestní řízení (výslech byl proveden až na intervenci obhájce stěžovatele po přerušení již probíhající domovní prohlídky). O nařízení domovní prohlídky navíc nebylo rozhodnuto soudcem soudu, v jehož obvodu byla prohlídka vykonána, čímž bylo porušeno právo stěžovatele na zákonného soudce. Stěžovatel rovněž namítal, že nelze dovodit, jak policejní orgán dospěl k podezření ze spáchání trestné činnosti ze strany stěžovatele, přičemž je současně sporné, zda byly řádně zahájeny úkony trestního řízení. Orgánům činným v trestním řízení stěžovatel dále vytýkal postup zkracující jeho právo na obhajobu v souvislosti s nahlížením do neúplného trestního spisu. Stěžovatelem bylo spolu s podáním ústavní stížnosti požadováno, aby tato byla projednána přednostně mimo pořadí.
III.
Posouzení soudního příkazu k domovní prohlídce a jiného zásahu orgánu veřejné moci z hlediska ústavnosti
4. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je oprávněn pouze za situace, kdy tyto svými rozhodnutími (anebo jinak) porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod ovšem dosahuje jen taková interpretace a aplikace práva, jež se ocitla ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti. Pochybení dosahující ústavněprávní intenzity a zásah do základních práv stěžovatele Ústavní soud v předmětné věci neshledává.
5. V judikatuře Ústavního soudu je akcentována doktrína minimalizace zásahů do činnosti orgánů prověřujících spáchání trestného činu v přípravné fázi trestního procesu. Orgány činné v trestním řízení (zejména obecné soudy) mají nejlepší předpoklad pro apriorní posouzení přiměřenosti prováděného úkonu, a Ústavnímu soudu pak zásadně nepřísluší ex post posuzovat oprávněnost jejich úvah a závěrů. Ingerence Ústavního soudu do rozhodování orgánů veřejné moci v rámci přípravného trestního řízení nachází uplatnění pouze v případech relevantního porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesněprávnímu rámci. Jak vyplývá již z trestního řádu, uvažuje rozhodující obecný soud při nařizování úkonů zasahujících základní práva osob v přípravném řízení vždy toliko v rovině pravděpodobnosti a vyvažování ohrožených zájmů. Ústavní soud by v tomto směru mohl na ochranu základních práv a svobod domovní prohlídkou dotčené osoby zasáhnout jen při zjevném excesu v odůvodnění předmětného příkazu; tedy například v situaci, kdy je z příkazu zřejmé, že se soud poměřováním dotčených zájmů vůbec nezabýval nebo jeho úvahy postrádají racionálnost.
6. Domovní svoboda jako ústavně zaručené právo plynoucí z ustanovení čl. 12 Listiny svou povahou a významem spadá mezi základní lidská práva a svobody, neboť spolu se svobodou osobní a dalšími ústavně garantovanými právy dotváří osobnostní sféru jedince, jehož individuální integritu, jako podmínku důstojné existence a rozvoje lidského života vůbec, je nutno respektovat a důsledně chránit. Průlom do této ochrany, umožněný právním řádem v případě domovní prohlídky pro účely trestního řízení, je třeba chápat jako výjimku, která vyžaduje restriktivní interpretaci zákonem stanovených předpokladů její přípustnosti [viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 287/96 (N 62/8 SbNU 119)]. Před vydáním příkazu k domovní prohlídce je tak nezbytné pečlivě zkoumat, zda jsou pro její nařízení splněny všechny zákonné podmínky. Obecný soud musí důvody k nařízení domovní prohlídky v odůvodnění příkazu zřetelně vyložit. V souzeném případě Ústavní soud konstatuje, že příkaz k domovní prohlídce byl vydán v souladu se zákonem, byl řádně odůvodněn, a nebylo tedy zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele. Z odůvodnění příkazu se podává srozumitelný nástin trestné činnosti, jež je prověřována, a jsou uvedeny věci důležité pro trestní řízení, o nichž bylo dáno důvodné podezření, že se v příslušném bytě a souvisejících prostorách nacházejí. Nelze tedy dovodit, že by se rozhodující orgán činný v trestním řízení nezabýval věcí dostatečně.
7. K námitce stěžovatele, že nebyla řádně odůvodněna neodkladnost domovní prohlídky, připomíná Ústavní soud svou ustálenou judikaturu, podle níž neodkladnost procesního úkonu musí být z jeho odůvodnění seznatelná alespoň v (minimálním) nezbytném rozsahu [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009 sp. zn. I. ÚS 536/06 (N 100/53 SbNU 263) a ze dne 25. 8. 2008 sp. zn. IV. ÚS 1780/07 (N 147/50 SbNU 297)]. Dochází-li k domovním prohlídkám v počátcích prověřování trestní věci za hrozícího prodlení jako k neodkladným či neopakovatelným úkonům, nelze mít na obsah a podrobnost odůvodnění soudních příkazů přemrštěné nároky. Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že příkaz k domovní prohlídce byl vydán příslušným soudcem Okresního soudu v Hradci Králové a na základě důvodného podezření, že se v předmětném bytě a prostorách k němu náležejících nacházejí věci důležité pro trestní řízení (věci pocházející z trestné činnosti a zároveň sloužící k jejímu páchání, zejména substance potřebná k výrobě pervitinu, sáčky k distribuci pervitinu, vyrobená droga, váhy, finanční prostředky, mobilní telefony a další důkazní materiál). Po prostudování spisového materiálu soud vyslovil názor, že ve věci jsou dány i podmínky pro neodkladnost úkonu ve smyslu §160 odst. 4 trestního řádu, spočívající v tom, že na podkladě důkazů, které mohou být při provádění prohlídky zajištěny, bude možné rozkrýt rozsah páchané trestné činnosti, a podle získaných informací koncipovat výrok usnesení o zahájení trestního stíhání konkrétních osob. Z ústavněprávního hlediska tak odůvodnění dotčeného příkazu k domovní prohlídce jako neodkladného úkonu obstojí. Samotné provedení domovní prohlídky policejním orgánem (jiný zásah orgánu veřejné moci) tudíž z pohledu ústavních kautel nepostrádá řádný podklad. Zabavené věci mohou mít alespoň eventuální souvislost s trestním řízením, a proto nelze jejich zajištění považovat za neadekvátní. Porušení stěžovatelem vypočtených ústavně garantovaných práv a svobod tedy Ústavním soudem shledáno nebylo.
8. Uvádí-li stěžovatel, že před provedením domovní prohlídky nebyl policejním orgánem vyslechnut za účelem dobrovolného vydání věcí důležitých pro trestní řízení, Ústavní soud konstatuje, že ani tato námitka není se zřetelem k okolnostem případu způsobilou oprávnit zásah do činnosti orgánu veřejné moci. Smyslem předchozího výslechu podle §84 trestního řádu je především dosáhnout dobrovolného vydání hledané věci; cílem tohoto úkonu není získání výpovědi, k tomu slouží jiné procesní instituty. Zákon zohledňuje, že domovní prohlídka představuje relevantní zásah do osobnostní sféry jednotlivce, proto poskytuje osobě, u níž má být prohlídka uskutečněna, možnost její konání odvrátit (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 4. 2007 sp. zn. IV. ÚS 590/06). V posuzované věci byl stěžovatel policejním orgánem nejprve s patřičným poučením vyzván k vydání věcí významných pro trestní řízení, k čemuž uvedl, že se u něj žádné nenacházejí. Záznam o této skutečnosti je obsažen v protokolu o provedení domovní prohlídky ze dne 26. 3. 2014. Účel ustanovení §84 trestního řádu tak byl naplněn.
9. Ústavní soud se nezabýval ostatními stěžovatelovými argumenty zpochybňujícími postup orgánů veřejné moci, neboť mu nyní nepřísluší napadané postupy (krácení práva na obhajobu) jakkoli přezkoumávat. K vyřízení takto formulované a pojaté části stížnosti není Ústavní soud oprávněn. V řízení o ústavních stížnostech totiž rozhoduje Ústavní soud pouze o tom, zda došlo k porušení základních práv nebo svobod zaručených ústavním pořádkem, přičemž jestliže tomu tak bylo, zruší napadené rozhodnutí, anebo, směřuje-li ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí, zakáže tomuto orgánu pokračovat v porušování práva a přikáže mu, aby obnovil stav před porušením, pokud je to možné. Součástí této pravomoci Ústavního soudu nicméně není posuzovat stížnosti na postup orgánů činných v trestním řízení způsobem, jak naznačuje v části petitu stěžovatel (viz např. usnesení ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. II. ÚS 2180/14).
10. Ústavní stížnost byla proto Ústavním soudem mimo ústní jednání podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jako návrh zjevně neopodstatněný, a zčásti podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, odmítnuta. Ústavní soud pak s ohledem na způsob rozhodnutí již nepovažoval za nutné samostatně rozhodovat o učiněném návrhu na přednostní projednání věci.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu