ECLI:CZ:US:2014:1.US.188.14.1
sp. zn. I. ÚS 188/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Elisabeth Pezoldové, zastoupené JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem Praha 1, Revoluční 23, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2013 č. j. 28 Cdo 2968/2013-201, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2013 č. j. 39 Co 60/2013-171 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 8. 2012 č. j. 12 C 154/2005-144, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Průběh řízení před obecnými soudy
1. Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatelka pro tvrzené porušení ústavně garantovaných práv - zejména práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny - domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 8. 2012 č. j. 12 C 154/2005-144 byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na obnovu restitučního řízení o vydání movité věci (obrazu), vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 154/2005. K zamítnutí žaloby na obnovu restitučního procesu došlo z důvodu její opožděnosti, neboť byla podle závěru soudu prvního stupně podána po uplynutí objektivní tříleté lhůty stanovené v §233 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Městský soud v Praze v usnesení ze dne 10. 4. 2013 č. j. 39 Co 60/2013-171 rozhodnutí první instance potvrdil. Dovolání stěžovatelky pak bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2013 č. j. 28 Cdo 2968/2013-201 pro nepřípustnost odmítnuto.
II.
Obsah ústavní stížnosti
3. V ústavní stížnosti bylo argumentováno tím, že se obecné soudy nevypořádaly s otázkou běhu objektivní lhůty k podání žaloby na obnovu řízení správně. Stěžovatelka namítala, že s ohledem na v průběhu řízení předloženou zprávu Výboru pro lidská práva OSN ze dne 25. 10. 2002 č. 757/1997 nemohla lhůta pro podání žaloby na obnovu restitučního procesu skončit, neboť stěžovatelce bylo po dlouhou dobu bráněno v přístupu k relevantním spisům a archivům v držení státních orgánů, tj. k opatření si nezbytného důkazního materiálu. Protože obecné soudy nedaly zapravdu argumentaci stěžovatelky o včasnosti žaloby na obnovu řízení, odepřely jí spravedlnost a zasáhly do jejího práva na spravedlivý proces. Stěžovatelka se ve své ústavní stížnosti rovněž odvolávala na nález Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2012 sp. zn. I. ÚS 1332/10, na jehož základě se stala účastnicí dědického řízení po JUDr. Adolfu Schwarzenbergovi.
III.
Právní posouzení
4. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva i jeho aplikace náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy tyto svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod ovšem dosahuje jen taková interpretace a aplikace práva, jež se ocitla ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti.
5. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecného soudu, považuje ji Ústavní soud za zjevně neopodstatněnou, jestliže dotčené rozhodnutí vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, neporušuje základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou nebo obdobnou právní problematiku. Velmi podobnou ústavní stížnost stěžovatelky již Ústavní soud řešil v řízení vedeném pod sp. zn. IV. ÚS 3442/13 a dospěl v usnesení ze dne 7. 1. 2014 k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud pak v této věci neshledává důvod se od názorů jím vyslovených v citovaném odmítavém rozhodnutí odchýlit (shodně též např. usnesení ze dne 23. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 8/14; dále viz usnesení ze dne 13. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 296/14, v němž se Ústavní soud vyjádřil i k relevanci zprávy Výboru pro lidská práva OSN ze dne 25. 10. 2002 č. 757/1997).
6. Z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů o žalobě na obnovu restitučního řízení je patrno, že soudy se tímto mimořádným opravným prostředkem řádně zabývaly a své závěry přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Překlenout výkladem kogentní charakter ustanovení §233 odst. 2 o. s. ř. o maximální délce objektivní lhůty pro podání žaloby na obnovu řízení nebylo pro obecné soudy přípustné řešení. Rozhodování soudů o povolení obnovy řízení tedy v posuzovaném případě nepředstavuje vybočení z ústavních kautel.
7. Z výše řečených důvodů byla ústavní stížnost stěžovatelky Ústavním soudem mimo ústní jednání podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu