ECLI:CZ:US:2014:1.US.1899.13.1
sp. zn. I. ÚS 1899/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Studeného, zastoupeného JUDr. Pavlem Fojtou, advokátem se sídlem Drobného 34, Brno, směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 5. 2013, č. j. 17 Co 552/2012-234, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se obrátil na Ústavní soud s návrhem na zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tím, že se jím cítí být dotčen na svých ústavně garantovaných právech. Namítá porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní stížností napadeným usnesením změnil Krajský soud v Brně usnesení soudu prvního stupně ve výroku II. (náklady řízení) tak, že je žalovaný (nyní stěžovatel) povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 28 312,50 Kč. Je třeba dodat, že soud prvního stupně usnesením řízení zastavil (výrok I.) a uložil žalobci zaplatit žalovanému (stěžovateli) náklady řízení ve výši 86 680,- Kč.
Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že uvedeným rozhodnutím předcházelo řízení u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 4 C 7/2001, v němž se žalobce žalobou domáhal po žalovaném (stěžovateli) zaplacení částky 65 000,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody. Soud prvního stupně rozhodl rozsudkem ze dne 14. 11. 2003, č. j. 4 C 7/2001-117, kterým žalobě vyhověl. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, čímž rozsudek soudu prvního stupně nabyl právní moci a žalovaný (stěžovatel) na základě smlouvy o splátkovém kalendáři uhradil žalobci požadovanou částku. Žalovaný (nyní stěžovatel) podal k Nejvyššímu soudu dovolání, které Nejvyšší soud odmítl. Stěžovatel si proto podal ústavní stížnost, o níž Ústavní soud České republiky rozhodl nálezem ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 2340/10 tak, že oba rozsudky (soudu prvního stupně i odvolacího) zrušil, neboť jimi bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Tzn. v nyní řešené věci jde o obnovené řízení.
V mezidobí, než soud prvního stupně začal opětovně jednat, vzal žalobce žalobu v celém rozsahu zpět, neboť plnění uplatněné žalobou mu žalovaný (stěžovatel) zcela zaplatil. Soud prvního stupně proto rozhodl usnesením ze dne 27. 7. 2012 tak, že řízení ve věci samé zastavil (výrok I.) a jak bylo uvedeno shora, uložil žalobci uhradit žalovanému (stěžovateli) náklady řízení (výrok II.). Povinnost uhradit náklady uloženou žalobci odůvodnil tím, že žalobce zpětvzetím žaloby zavinil zastavení řízení ve smyslu §146 odst. 2, věta první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"). Vyšel z toho, že oba rozsudky, na jejichž podkladě žalovaný (stěžovatel) plnil, byly nálezem Ústavního soudu zrušeny, když jejich vrácení je předmětem jiného dosud probíhajícího řízení u téhož soudu.
Odvolací soud, jak bylo uvedeno shora, změnil nákladový výrok tak, že uložil žalovanému (stěžovateli) uhradit náklady řízení žalobci. Neztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce procesně zavinil zpětvzetím žaloby zastavení řízení. Postupoval podle §146 odst. 2, věta druhá občanského soudního řádu, když žaloba byla podána důvodně a příčinu ke zpětvzetí žaloby žalobci zavdal žalovaný (stěžovatel), který vyhověl požadavkům žalobce a uplatněnou pohledávku po zahájení řízení uspokojil. Použil též odkaz na judikaturu Nejvyššího soudu ČR týkající se problematiky bezdůvodného obohacení v případě zrušení vykonatelného rozhodnutí soudu, podle které, spočíval-li právní důvod plnění v hmotném právu, pak trvá i v případě zrušení vykonatelného soudního rozhodnutí, které ho deklarovalo.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel ústavní stížnost spojenou s návrhem na odklad vykonatelnosti podle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí s nákladovým výrokem odvolacího soudu. Uvádí, že v souvislosti s vykonatelností Ústavním soudem zrušených rozsudků v obavě před negativními dopady případného exekučního řízení splnil pravomocně uloženou povinnost k zaplacení peněžité částky žalobci, avšak nikdy hmotněprávní nárok žalobce neuznal a vždy využíval všech právních nástrojů k nápravě nespravedlivého stavu. Domnívá se, že žalobce využil formální úhrady stěžovatele na vykonatelné rozsudky a žalobu vzal o své vůli po zrušení rozsudků zpět, tedy dříve než bylo rozhodnuto o hmotněprávním nároku, který považuje za sporný.
III.
Ústavní soud, jak již mnohokrát ve své rozsáhlé rozhodovací praxi konstatoval, není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky.
Ústavní soud proto nemůže nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]. Je povolán toliko k přezkumu ústavněprávních principů, tj. toho, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem "libovůle". Ústavní soud tedy koriguje jen ty nejextrémnější excesy (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377).
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí v intencích ústavní stížnosti a s ohledem na to, že je oprávněn přezkoumávat pouze ústavnost, když neshledal žádné vybočení z mezí ústavnosti, dospěl k závěru o zjevné neodpodstatněnosti ústavní stížnosti.
K problematice nákladů řízení lze nalézt poměrně rozsáhlou judikaturu Ústavního soudu, z níž obecně vyplývá jeho rezervovaný postoj a omezený ústavněprávní přezkum této materie, i přesto, že může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Ústavní soud zaujímá postoj, že rozhodování o nákladech řízení před soudy je zásadně věcí těchto soudů, v čemž lze spatřovat nezávislost soudního rozhodování, a obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod. Ústavní soud proto není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. sp. zn. I. ÚS 457/05). Je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávních rozměrů v případě extrémního vybočení z pravidel upravujících toto řízení, což může nastat např. při svévolné aplikaci příslušných ustanovení zákona.
V posuzované věci Ústavní soud dospěl k závěru, že se o takový případ nejedná.
Podle §146 odst. 2 občanského soudního řádu platí, že jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (stěžovatele) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (stěžovatel).
Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti zastává výklad, dle něhož pojem "zavinění", je třeba posuzovat výlučně z hlediska procesního, tj. podle procesního výsledku. O důvodnosti podání návrhu je tedy třeba uvažovat z hlediska vztahu výsledku k chování žalovaného k požadavkům žalobce, což znamená, že návrh je podán důvodně zejména v případě, kdy žalovaný po zahájení řízení žalobce uspokojí.
Odvolací soud dovodil, že žaloba byla podána důvodně a příčinu ke zpětvzetí žaloby žalobci zavdal žalovaný (stěžovatel), který vyhověl požadavkům žalobce a uplatněnou pohledávku po zahájení řízení uspokojil. Ze skutkových zjištění vyplynulo, že právní důvod plnění žalovaného (stěžovatele) vycházel z hmotného práva, neboť jeho povinnost vůči žalobci byla založena způsobenou škodou. V souladu s judikaturou Nejvyššího soudu má za to, že zrušením pravomocných a vykonatelných rozhodnutí nedošlo ke vzniku bezdůvodného obohacení žalobce na úkor žalovaného (stěžovatele), neboť právní důvod k plnění žalovaného existoval, i bez ohledu na rozhodnutí ukládající mu povinnost plnit. Plněním žalovaného pak jeho závazek zanikl. Proto odvolací soud při rozhodování o nákladech řízení použil ustanovení §146 odst. 2, věta druhá občanského soudního řádu.
Ústavní soud k tomu dále uvádí, že stěžovatel měl možnost využít právních prostředků, aby dosáhl opětovného hmotněprávního posouzení a rozhodnutí věci. Ustanovení §96 občanského soudního řádu umožňuje účastníkům řízení projevit nesouhlas (z vážných důvodů) se zpětvzetím návrhu. Z rozsudku odvolacího soudu však vyplývá (str. 4), že se žalovaný vyjádřil souhlasně se zpětvzetím žaloby žalobcem. Stejně tak mohl stěžovatel využít řádného opravného prostředku, který mu právní řád umožňuje, a odvolat se proti výroku rozsudku odvolacího soudu o zastavení řízení, avšak jak vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení, neučinil tak (str. 3).
Závěru odvolacího soudu pro shora uvedené nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Ústavní soud neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. Rozhodnutí je přezkoumatelným způsobem odůvodněno, odvolací soud uvedl, jakými úvahami se řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval. V jeho závěrech Ústavní soud neshledal ani náznak svévole, libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup.
Při odmítnutí ústavní stížnosti z důvodu její nepřípustnosti sdílí akcesorický návrh (návrh na odklad vykonatelnosti) osud ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatele, byla ústavní stížnost a návrh s ní spojený podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuty jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu