ECLI:CZ:US:2014:1.US.1910.14.1
sp. zn. I. ÚS 1910/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudkyně Ivany Janů (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Ing. Jana Lindovského, zastoupeného JUDr. Radkem Závodným, advokátem, sídlem Olomouc, Krapkova 1159/3, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 2. 2014 č. j. 3 Ko 1/2014-841, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností doručenou dne 3. 6. 2014 se Ing. Jan Lindovský (dále též jen "správce konkursní podstaty" případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí o zproštění funkce správce konkursní podstaty vydané v konkursním řízení na majetek úpadce Progres 3001 s.r.o., se sídlem Melč (dále jen "úpadce").
II.
Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 24. 3. 2003 usnesením č. j. 13 K 36/2002-20 Krajský soud v Ostravě (dále jen "konkursní soud") prohlásil na majetek úpadce konkurs a správcem konkursní podstaty ustanovil Ing. Jana Lindovského.
Dne 8. 11. 2013 usnesením č. j. 13 K 36/2002-751 konkursní soud zprostil dosavadního správce konkursní podstaty Ing. Jana Lindovského jeho funkce (výrok I), správkyní konkursní podstaty úpadce ustanovil JUDr. Kateřinu Martínkovou (výrok II), a dosavadnímu správci konkursní podstaty uložil, aby předal novému správci konkursní podstaty veškeré písemnosti související s konkursním řízením a informoval jej o dosavadním průběhu konkursního řízení ve stanovené lhůtě (výrok III). Konkursní soud konstatoval, že dosavadní správce činil a činí kroky ke zpeněžení majetku v konkursní podstatě úpadce v přímém rozporu s povinností, kterou mu uložil konkursní soud při výkonu dohledové funkce usnesením ze dne 6. 5. 2013 č. j. 13 K 36/2002-726, čímž hrubým způsobem porušil povinnosti správce dle ustanovení §8 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání").
Dne 28. 2. 2012 usnesením č. j. 3 Ko 1/201-841 Vrchní soud v Olomouci (dále jen "odvolací soud") k odvolání Ing. Jana Lindovského usnesení konkursního soudu ze dne 8. 11. 2013 č. j. 13 K 36/2002-751 ve výroku I potvrdil. V podrobném odůvodnění se odvolací soud vypořádal s odvolacími námitkami bývalého správce konkursní podstaty a uzavřel, že se jmenovaný v průběhu řízení dopustil závažného pochybení, které lze subsumovat pod pojem důležité důvody dle ust. §8 odst. 6 věty první zákona o konkursu a vyrovnání, jež vedou ke zproštění funkce správce konkursní podstaty.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že unesením odvolacího soudu ze dne 28. 2. 2014 č. j. 3 Ko 1/2014-841 bylo zasaženo do jeho základních práv a svobod zaručených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a svá tvrzení blíže rozvedl. Podle stěžovatele napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo rozporné se zákonem o konkurzu a vyrovnání, postup odvolacího soudu byl nepředvídatelný a ústavně nekonformní, a rozhodnutí bylo zcela nedostatečně odůvodněno.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal zákonné prostředky k ochraně svého práva.
K aktivní legitimaci správce konkursní podstaty k podání ústavní stížnosti Ústavní soud připomíná, že podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí orgánu veřejné moci aktivně legitimován jen účastník řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo. Nejvyšší soud České republiky ve stanovisku svého občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 17. 7. 1998 uveřejněném pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek uvedl, že správce konkursní podstaty není účastníkem konkursního řízení. Jako zvláštní procesní subjekt má samostatné postavení jak vůči úpadci, tak vůči konkursním věřitelům a nelze jej považovat za zástupce konkursních věřitelů, ani za zástupce úpadce [srov. bod XIX. stanoviska, str. 185 (361)]. Obdobně jako v občanském soudním řízení v případě znalců nebo tlumočníků je ovšem nezbytné zacházet se správcem jako s účastníkem řízení, jde-li o nároky, jež se ho týkají. Tak je tomu např. při rozhodování o odměně správce konkursní podstaty nebo v případě rozhodnutí, kterým soud zprošťuje správce výkonu funkce. Ústavní soud toto stanovisko při posuzování aktivní legitimace správce konkursní podstaty k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí, kterým soud zprostil správce výkonu funkce, v projednávaném případě akceptoval (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2001 29 Cdo 2291/99, dostupné na http://www.nsoud.cz).
IV.
Ústavní soud ústavní stížnost shledal zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti bylo tvrzení stěžovatele o porušení základního práva na spravedlivý proces nesprávným právním posouzením jeho věci v otázce, zda byly dány důležité důvody pro zproštění funkce správce konkursní podstaty úpadce ve smyslu §8 odst. 6 zákona o konkursu a vyrovnání, a nedostatečným odůvodněním rozhodnutí odvolacím soudem.
Dle přesvědčení Ústavního soudu stěžovatel převážnou část v ústavní stížnosti obsažených námitek již dříve uplatnil v odvolání a odvolací soud se s nimi dostatečně vypořádal, jak zjevně plyne z odůvodnění jeho ústavní stížností napadeného rozhodnutí. Stěžovatel tak polemizoval se skutkovými zjištěními a jejich právním posouzením, na základě nichž konkursní soud i odvolací soud dospěly k závěru, že se v průběhu konkursního řízení dopustil závažného pochybení, které lze subsumovat pod pojem důležité důvody dle ustanovení §8 odst. 6 věty první, zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. 12. 2007.
K nesouhlasu s právním posouzením skutkových zjištění konkursním soudem a odvolacím soudem Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]; jeho rolí je (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, k čemuž v případě stěžovatele zjevně nedošlo; navíc skutkovými nebo právními omyly obecných soudů, pokud by byly shledány, by se Ústavní soud mohl zabývat toliko v případě, pokud by jimi bylo současně zasaženo do některého ze základních práv nebo svobod; takový zásah však v pojednávaném případě neshledal.
Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93 (N 37/1 SbNU 267) uvedl, že "K porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným. ... Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat."
V projednávaném případě Ústavní soud v napadených rozhodnutích ani ústavní stížnosti neshledal jakékoliv relevantní skutečnosti nasvědčující porušení základního práva na spravedlivý proces v tom smyslu, jak je vykládán ustálenou judikaturou Ústavního soudu, souladnou s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva.
Ústavní soud nesdílí ani námitku stěžovatele o nedostatečném odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. V této souvislosti připomíná, že podle jeho ustálené judikatury je požadavkem spravedlivého procesu, aby soudní rozhodnutí v dostatečné míře uváděla důvody, na nichž byla založena [srov. nález ze dne 12. 7. 2006 sp. zn. III. ÚS 151/06(N 132/42 SbNU 57)]. Rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu.
V projednávaném případě byl stěžovatel zproštěn funkce správce z důležitých důvodů, jež musely být vyjádřeny v odůvodnění soudních rozhodnutí. Z výše již citovaného odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu mj. vyplývá, že podle konkursního soudu dosavadní správce činil a činí kroky ke zpeněžení majetku v konkursní podstatě úpadce v přímém rozporu s povinností, kterou mu uložil konkursní soud při výkonu dohledové funkce usnesením ze dne 6. 5. 2013 č. j. 13 K 36/2002-726, čímž hrubým způsobem porušil povinnosti správce. Se závěry konkursního soudu se ztotožnil i soud odvolací, jak plyne z podrobného odůvodnění jeho rozhodnutí ze dne 22. 4. 2010.
Podle přesvědčení Ústavního soudu rozhodnutí konkursního i odvolacího soudu byla dostatečně a ústavně relevantním způsobem odůvodněna a tvrzení stěžovatele namítající opak byla zjevně neopodstatněná
Pro důvody výše uvedené proto Ústavní soud návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. června 2014
Kateřina Šimáčková, v.r.
předsedkyně senátu