ECLI:CZ:US:2014:1.US.2334.14.1
sp. zn. I. ÚS 2334/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky Generali Pojišťovna, a.s., se sídlem Bělehradská 132, Praha 2, zastoupené Mgr. Josefem Veverkou, advokátem, se sídlem nám. Kinských 7, Praha 5, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 41 C 68/2012-128 ze dne 10. 10. 2013 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 51 Co 38/2014-165 ze dne 28. 3. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení
Ústavní stížností stěžovatelka napadla v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí a navrhla jejich zrušení pro rozpor se svými ústavně zaručenými právy na ochranu majetku a spravedlivý proces. Přitom odkázala na čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Obvodní soud pro Prahu 2 napadeným rozsudkem uložil stěžovatelce zaplatit žalobkyni částku 12 514 Kč s příslušenstvím. Titulem byl pojistný nárok žalobkyně vůči stěžovatelce z důvodu neuskutečněného zájezdu cestovní kanceláří, která měla uzavřenou pojistnou smlouvu se stěžovatelkou. K námitce stěžovatelky, že žalobkyni náležela výplata pouze části ceny zájezdu z důvodu nedostatečné výše pojistného krytí ve smlouvě mezi stěžovatelkou a cestovní kanceláří, uvedl, že pokud tato pojistná smlouva obsahuje ustanovení, která jsou v rozporu se zákonem, jsou neplatná a nemohou jít k tíži žalobkyně jako spotřebitelky. Přitom obvodní soud dospěl k závěru, že žalobkyně má zákonný nárok na náhradu zaplacené ceny neuskutečněného zájezdu v plném rozsahu.
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem prvoinstanční rozhodnutí potvrdil. Podle jím provedeného výkladu českých právních předpisů má zákazník cestovní kanceláře právo na úhradu celé částky neuskutečněného zájezdu bez ohledu na případná jiná ujednání v pojistné smlouvě mezi cestovní kanceláří a pojišťovnou.
II. Argumentace stěžovatelky
Stěžovatelka namítá, že napadené rozsudky porušily její právo na spravedlivý proces a vlastnické právo, neboť obecné soudy věc nesprávně posoudily a v jejich rozhodnutí je možno spatřovat prvky svévole. Rovněž namítá, že městský soud porušil její právo na zákonného soudce, neboť nepředložil předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské Unie. V ústavní stížnosti detailně rozebírá, proč napadená rozhodnutí mají být nesprávná.
III. Hodnocení Ústavního soudu
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv. Tak tomu bude zejména v případech, kdy jejich rozhodnutí jsou projevem svévole nebo stojí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (viz například nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 či sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000).
Stěžovatelka brojí proti právním závěrům obecných soudů, které vykládaly podústavní právo. V ústavní stížnosti Ústavní soud však neshledal nic, co by věc posunulo do ústavněprávní roviny. Napadená rozhodnutí jsou pečlivě odůvodněna a Ústavní soud neshledává, že by byly projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Do závěrů obecných soudů tedy nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat.
Co se týče namítaného porušení práva na zákonného soudce, tak jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu, je porušením tohoto práva jednání soudu poslední instance aplikujícího normy komunitárního práva, které zcela opomene položit si otázku, zda by měl soud vznést předběžnou otázku k ESD a její nepoložení řádně neodůvodní včetně posouzení výjimek, které vypracoval ve své judikatuře ESD [nález sp. zn. II. ÚS 1009/08 ze dne 8. 1. 2009 (N 6/52 SbNU 57), bod 22]. V nyní posuzované věci však městský soud komunitární právo neaplikoval a nijak se výkladem předpisů práva Evropské Unie nezabýval.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu