ECLI:CZ:US:2014:1.US.2451.13.1
sp. zn. I. ÚS 2451/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jaroslava Studénky, zastoupeného JUDr. Alenou Ježkovou, advokátkou, Advokátní kancelář se sídlem tř. Karla IV. 502, Hradec Králové, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013 č. j. 30 Cdo 792/2013-146 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 12. 2012 č. j. 20 Co 642/2012-114 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel včas podanou ústavní stížností napadl v záhlaví uvedené rozsudky Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové tvrzením, že soudy porušily zejména jeho ústavně zaručené právo na ochranu vlastnictví [(čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")], ve spojení s čl. 36 odst. 1 Listiny (právo na spravedlivý proces). V ústavní stížnosti stěžovatel brojil proti právnímu posouzení (ne)platnosti kupní smlouvy uzavřené mezi ním a Jaromírem Syrovým [dále jen "žalovaný 1)"], resp. mezi žalovaným 1) a Radimem Kijevským [dále jen "žalovaný 2)"]. Stěžovatel navrhoval zrušení obou napadených rozsudků obecných soudů a současně žádal o odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu.
2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba, kterou se stěžovatel domáhal určení vlastnického práva k bytové jednotce č. X1 v domě č. p. X2, X3 a X4 ležící v kat. úz. Slezské Předměstí, obec Hradec Králové (pro bližší specifikaci nemovitosti srov. výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Stěžovatel dne 27. 4. 2010 bytovou jednotku převedl na žalovaného 1) na základě kupní smlouvy za cenu 350 000 Kč. Dne 30. 4. 2010 byla mezi týmiž účastníky uzavřena dohoda o užívání bytové jednotky, na jejímž základě zřídil žalovaný 1) ve prospěch stěžovatele právo jejího doživotního užívání. Dne 14. 9. 2011 prodal žalovaný 1) předmětnou bytovou jednotku žalovanému 2); na základě dopisů ze dne 18. 10. 2011 a 1. 11. 2011 stěžovatel od kupní smlouvy s žalovaným 1) odstoupil pro porušení závazků žalovaného 1) vyplývajících z dohody o užívání bytové jednotky (úhrada plateb a převod vlastnického práva na třetí osobu).
3. Okresní soud v Hradci Králové jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 25. 6. 2012 č. j. 11 C 162/2011-78 rozhodl, že stěžovatel je vlastníkem předmětné bytové jednotky. Dospěl přitom k závěru, že kupní smlouva, kterou žalovaný 1) prodal bytovou jednotku žalovanému 2), je s ohledem na závazky, které měl žalovaný 1) vůči stěžovateli v příkrém rozporu s dobrými mravy a jako taková je neplatná. Žalovaný 2) proto vlastníkem bytové jednotky nemůže být, byť ji koupil v dobré víře a není jím ani žalovaný 1), neboť stěžovatel od kupní smlouvy platně odstoupil.
4. Odvolací soud se se závěry soudu prvního stupně neztotožnil a žalobu zamítl. Konstatoval, že neplatnost nelze dovozovat jen z toho, že žalovaný 1) koupil bytovou jednotku od stěžovatele za nízkou cenu. Dále uvedl, že pokud jde o důvod neplatnosti spočívající v uvedení stěžovatele v omyl při uzavření kupní smlouvy, tento nebyl prokázán. Stěžovatel se svého vlastnického práva lehkovážně vzdal bez toho, aby si zachoval silnější právo než to založené na pouhém obligačním podkladě (například věcné břemeno). Osobní závazek žalovaného 1) umožnit stěžovateli užívání bytové jednotky je vázáno na vlastnické právo žalovaného 1), nezahrnuje však zákaz ji prodat. Současně dodal, že právní a morální závazky žalovaného 1) vůči stěžovateli nelze přenášet do právního vztahu mezi žalovanými.
5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele zamítl. Ztotožnil se přitom se závěry odvolacího soudu, který přihlížel ke všem stěžovatelem tvrzeným okolnostem projednávaného případu. Odkázal též na nález Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 78/06 a dodal, že v případě, kdy nebyla zpochybněna dobrá víra žalovaného 2), nemohl by ani případný důsledek odstoupení stěžovatele od kupní smlouvy uzavřené s žalovaným 1) ovlivnit vlastnické právo žalovaného 2) k předmětné bytové jednotce.
II.
6. Po seznámení s předloženými rozhodnutími obecných soudů dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatele není důvodný.
7. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nástroji ústavněprávního přezkumu vykonávaného tímto soudem jsou vedle materiálních a institucionálních garancí fungování demokratického právního státu zakotvených v Ústavě též základní práva, jejichž katalogem je Listina základních práv a svobod. Listina upravuje vedle obecných a společných ustanovení základní lidská práva a svobody, politická práva, práva minorit, hospodářská, sociální a kulturní práva a právo na soudní či jinou ochranu. Její ambicí tedy není postihnout veškeré právní vztahy, jež vznikají, vyvíjejí se a zanikají v praktickém životě celého právního řádu. Ani Ústavní soud proto nemůže být institucí, jež by dokázala poskytnout univerzální ochranu a tedy i spravedlnost všem subjektům práva, ať již fyzickým nebo právnickým osobám, které na území státu působí.
8. Ústavněprávnímu přezkumu dominuje vertikální linie: ve vztahu mezi občanem a veřejnou mocí musí být dána občanu přednost, jestliže působení mocenských orgánů vykazuje evidentní znaky porušování práva, resp. libovůle nebo svévole. Jiná je však role Ústavního soudu v horizontálních právních vztazích, jimiž jsou v rámci soukromého práva zejména vztahy mezi občany navzájem a vztahy obchodní. V této sféře jsou možnosti ústavněprávního přezkumu výrazně omezeny. Akcentuje se řádná soudní ochrana v podstatě jen v těch situacích, v nichž dochází k "prozařování" základních práv a svobod do soukromého práva. Konkrétně jde o právní vztahy podřaditelné pod ustanovení (jednotlivé články Listiny) o ochraně osobnosti, soukromí, rodinného života. Přezkum Ústavním soudem může též přicházet v úvahu v oblasti ochrany spotřebitele, kde je výchozí pozice spotřebitele objektivně slabší než jeho smluvního partnera a je záhodno dbát, aby tento handicap (vyrovnávaný právní úpravou) nebyl v každodenní praxi zneužíván. Nelze vyloučit ani dopad zásahu do práva na spravedlivý proces na soukromoprávní vztahy - je-li porušení procesní normy natolik podstatné, že ovlivnilo výsledek soudního řízení, jež se stal excesem vůči správnému řešení věci, pak svědčí stěžovateli právo na přezkum Ústavním soudem. Může dojít i k natolik intenzivnímu protiprávnímu zásahu do majetkové sféry jednotlivce, že je třeba přistoupit k ústavněprávnímu přezkumu; nežádoucímu právnímu stavu koresponduje povinnost státu poskytnout porušení základního práva efektivní, zejména soudní ochranu.
9. Kromě těchto případů, jejichž posouzení náleží do výlučné pravomoci Ústavního soudu jako specializovaného orgánu ochrany ústavnosti podle čl. 83 Ústavy, se však ústavněprávního přezkumu nelze účinně domáhat, tím méně pak vést na půdě tohoto soudu pokračující polemiku s obecnými (civilními, trestními, správními) soudy či jinými mocenskými orgány, s jejichž rozhodnutími stěžovatel nesouhlasí. Ústavní soud zdůrazňuje při svém rozhodování, že se cítí vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor.
10. Podstata argumentace stěžovatele spočívá v nesouhlasu s právním posouzením otázky platnosti předmětných kupních smluv obecnými soudy. Ústavní soud si je vědom toho, že stěžovatel se ocitl v nelehké životní situaci. Z pohledu Ústavního soudu však soudům nelze vytknout svévoli v rozhodování ani absenci náležitého odůvodnění; obecné soudy se s námitkami stěžovatele vypořádaly a své závěry přiléhavě zdůvodnily. Poukázaly přitom na svobodnou vůli stran při uzavírání smluv a na oprávnění vlastníka disponovat s předmětem vlastnického práva. Zejména odvolací soud v rozhodnutí zmínil skutečnost, že stěžovatel měl možnost "své" užívací právo k nemovitosti řešit efektivněji, tedy cestou zřízení věcného břemene zatěžujícího nemovitost, nikoliv pouze druhou smluvní stranu, jako tomu bylo u předmětné dohody s žalovaným 1).
11. Nad rámec uvedeného Ústavní soud též poukazuje na svou judikaturu v otázce výkladu smluv [k tomu srov. například nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005 sp. zn. I. ÚS 625/03 (N 84/37 SbNU 157)] a - aniž by se uchýlil k právnímu hodnocení věci samé - též na nález Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 78/06 (N 162/47 SbNU 145; 307/2007 Sb.).
12. Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci nelze dovodit, že by došlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Jeho stížnost je nutno označit za zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 82/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost stěžovatele bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta. Návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí se Ústavní soud s ohledem na časový odstup a výrok usnesení dále nezabýval.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. července 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu