ECLI:CZ:US:2014:1.US.2489.14.1
sp. zn. I. ÚS 2489/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. B., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Karviná, zastoupeného JUDr. Janou Fuskovou, advokátkou se sídlem Karviná - Fryštát, Fryštátská 64/9, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 5. 2014 sp. zn. 1 To 263/2014 a proti usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 15. 4. 2014 č. j. 1 PP 34/2013-106, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Průběh řízení před obecnými soudy
1. Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel pro tvrzený zásah do ústavně zaručených práv - na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), na rovné postavení v soudním řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny, na veřejné projednání věci garantované čl. 38 odst. 2 Listiny a na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny - domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 5. 2014 sp. zn. 1 To 263/2014 byla zamítnuta stížnost stěžovatele (odsouzeného) směřující proti usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 15. 4. 2014 č. j. 1 PP 34/2013-106, kterým došlo k zamítnutí stěžovatelovy žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (jenž mu byl za spáchání trestných činů podvodu uložen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2008 sp. zn. 10 T 13/2007, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 11. 2008 sp. zn. 4 To 89/2008; pozn.: konec trestu stanoven na 31. 5. 2019). Obecné soudy uzavřely, že stěžovatel nesplnil všechny podmínky pro aplikaci institutu podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v intencích §88 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zák."). Svým chováním a plněním povinností ve výkonu trestu jednoznačně neprokázal polepšení, ani nebylo možno důvodně očekávat, že v budoucnu povede řádný život.
II.
Obsah ústavní stížnosti
3. V ústavní stížnosti bylo argumentováno nesprávným právním posouzením otázky naplnění zákonných předpokladů pro podmíněné propuštění stěžovatele z výkonu trestu odnětí svobody ze strany obecných soudů. Stěžovatel vyslovil přesvědčení, že splnil veškeré zákonem stanovené podmínky k vyhovění žádosti o podmíněné propuštění. Podklady, které byly užity obecnými soudy při rozhodování o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (starší znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a speciální klinické psychologie; zpráva Věznice Karviná, v obsahu uvádějící stěžovateli již zahlazené kázeňské přestupky; stanovisko Probační a mediační služby ČR), nebyly vypracovány ani hodnoceny v souladu s právem stěžovatele na spravedlivý proces. Stěžovatelem bylo rovněž zdůrazněno porušení práva na projednání věci v jeho přítomnosti stížnostním soudem, který o věci rozhodl bez účasti stěžovatele v neveřejném zasedání.
III.
Právní posouzení
4. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva i jeho aplikace náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy tyto svými rozhodnutími porušily ústavně garantovaná práva či svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod ovšem dosahuje jen taková interpretace a aplikace práva, jež se ocitla ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti.
5. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, neexistuje [viz např. nález ze dne 1. 12. 2005 sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323)]. Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle §88 odst. 1 tr. zák. je i při splnění zákonem vytyčených předpokladů mimořádným zákonným institutem, který otevírá možnost, nikoli však povinnost odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit (k tomu usnesení sp. zn. III. ÚS 1845/09, sp. zn. III. ÚS 1280/08, sp. zn. III. ÚS 590/09, sp. zn. III. ÚS 338/10 aj.). Nejedná se tedy o institut, kterého bude použito automaticky, ale teprve po zhodnocení daných okolností nezávislým a nestranným soudem. Ústavní soud zdůrazňuje, že posouzení zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je plně záležitostí soudcovské úvahy. Je výlučně věcí obecných soudů, aby zkoumaly a posoudily, zda předpoklady pro aplikaci tohoto institutu jsou dány, a aby své názory v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily; o relevantní pochybení zde může jít jen tehdy, nemohou-li soudem dosažené právní závěry z hlediska ústavních kautel vůbec obstát. Obecně pak nelze rezignovat na přikročení k přezkumu v tom smyslu, zda v příslušném řízení byly dodrženy principy spravedlivého procesu, garantované ustanoveními hlavy páté Listiny.
6. Podstatou úvah obecných soudů při rozhodování o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je především možnost učinit závěr o prokazatelném polepšení odsouzeného v důsledku chování a plnění povinností ve výkonu trestu, a o důvodnosti předpokladu, že odsouzený povede v budoucnu na svobodě řádný život s minimalizací rizika jeho recidivy. Pokud bylo shledáno, že popsané podmínky nebyly ve věci stěžovatele splněny, je to záležitostí uvážení obecných soudů [viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2005 sp. zn. IV. ÚS 56/05 (N 7/37 SbNU 715), nebo ze dne 20. 9. 2001 sp. zn. III. ÚS 284/01]. Ty vycházely mj. ze skutečnosti, že stěžovatel se v minulosti dopouštěl obdobné majetkové trestné činnosti i po podmíněném propuštění z výkonu jiných mu uložených nepodmíněných trestů odnětí svobody (riziko recidivy tak u něj bylo se zřetelem k okolnostem případu podle názoru soudů zvýšeno). Z písemného hodnocení Věznice Karviná, poskytnutého pro účely rozhodování o podmíněném propuštění, se rovněž podávalo, že v březnu roku 2014 byly se stěžovatelem vedeny výchovné pohovory z důvodu chování v rozporu s vnitřním řádem věznice. Obecné soudy proto nepovažovaly polepšení stěžovatele za prokázané. Z pohledu těchto úvah nemá Ústavní soud výhrady k napadeným rozhodnutím, když oba soudy se zjištěnými skutečnostmi zabývaly řádně. Závěry, ke kterým dospěly, pak byly odůvodněny ústavně přijatelným způsobem. Ani rozhodování stížnostního soudu v neveřejném zasedání nevykazovalo protiústavní charakter. Právo stěžovatele na dodržení kontradiktorních rysů řízení nebylo zasaženo, neboť rozhodnutí krajského soudu se neopíralo o jiné věcné důvody, než jaké aplikoval prvoinstanční soud [viz nález ze dne 12. 5. 2011 sp. zn. III. ÚS 1735/10 (N 90/61 SbNU 405)]. Porušení ústavně zaručených práv stěžovatele tedy Ústavní soud v řešeném případě neshledal, a nebyl tak oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů.
7. Z výše řečených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. listopadu 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu