ECLI:CZ:US:2014:1.US.2544.13.1
sp. zn. I. ÚS 2544/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky J. W. zastoupené Mgr. Violou Šiplovou, advokátem, se sídlem Pražská 45, Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 6. 2013 č. j. 12 Co 196/2013-142 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 7. 3. 2013 č. j. 3 P 46/2012-108, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-jih, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-jih, jimiž mělo být porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a též porušen princip právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky. Podle stěžovatelky pak došlo rovněž k porušení práva nezletilých na právní ochranu vyplývajícího z Ústavy a Úmluvy o právech dítěte.
2. Napadená rozhodnutí byla vydána v řízení o zvýšení výživného pro dvě nezletilé děti, zahájeném k návrhu stěžovatelky - matky dětí. Stěžovatelka tvrdila, že od doby poslední úpravy výživného došlo ke změně poměrů na straně její i nezletilých dětí, což odůvodňuje zvýšení výživného z částky 1.500 Kč (pro starší dítě), respektive 1.250 Kč (pro mladší dítě) na částku 2.500 Kč, respektive 2.250 Kč. Okresní soud v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že podmínky pro zvýšení výživného jsou dány, a rozhodl, že otec je povinen platit výživné na nezletilé děti ve výši 2.000 Kč, respektive 1.650 Kč měsíčně. Proti rozsudku okresního soudu podali oba rodiče odvolání a krajský soud následně napadeným rozhodnutím změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se návrh matky zamítá. Podle krajského soudu nedošlo ke kvalifikované změně poměrů ve smyslu §99 odst. 1 tehdy účinného zákona č. 94/1963 Sb., o rodině.
3. Stěžovatelka ve svém návrhu k okresnímu soudu poukazovala na příliš nízkou výši dosavadního výživného, které není schopno pokrýt potřeby nezletilých dětí, a to navíc při zvýšení nákladů spojených s jejich výživou a výchovou; byť si byla vědoma, že od poslední úpravy výživného neuplynula dlouhá doba (cca tři čtvrtě roku). Změnu poměrů na straně své a nezletilých dětí stěžovatelka spatřovala v nástupu dětí do mateřské škody, zvýšených finančních výdajích v souvislosti se zdravotními potížemi dětí a též v tom, že již přestala pobírat rodičovský příspěvek a je nyní vedena v evidenci uchazečů o zaměstnání. Okresní soud po zjištění, že od poslední úpravy výživného došlo k zásadní změně na straně nezletilých dětí, matky i otce (výrazné zvýšení příjmu), rozhodl o zvýšení výživného. Krajský soud doplnil dokazování a poté dospěl k závěru, že od poslední úpravy výživného se sice mírně zvýšily potřeby obou dětí, nicméně zvýšené výdaje v souvislosti se zdravotními potížemi dětí nejsou samostatným důvodem pro novou úpravu výživného. Otcův příjem se sice zvýšil, ale zvýšily se mu též náklady na bydlení; matka sice již nepobírá rodičovský příspěvek, ale pobírá jiné sociální dávky v obdobné výši.
4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že rozhodnutí obou soudů, respektive řízení jejich vydání předcházející bylo postiženo významnými vadami ve způsobu provádění dokazování a byla porušena vyšetřovací zásada ve věcech péče o nezletilé. Stěžovatelka konkrétně upozorňuje, že v řízení vyčíslila náklady nezletilých dětí s ohledem na jejich zdravotní stav a výdaje v souvislosti s nástupem do mateřské školy, odvolací soud však k jejich výši nepřihlédl, stejně jako ke skutečnosti, že otcem hrazené výživné dosahuje pouze 1/4 skutečných nákladů. Stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že odvolací soud zcela svévolně ignoroval změnu poměrů odůvodňujících zvýšení výživného spočívající ve zvýšení nákladů na straně nezletilých dětí i stěžovatelky, snížení jejího příjmu a zvýšení příjmu otce. Stěžovatelka též reaguje na konkrétní argumentaci uvedenou v odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu, a to na pozdější nástup jednoho z dětí do mateřské školky a možnosti svého zaměstnání. Krajský soud, respektive oba obecné soudy podle ní rovněž nesprávně vyhodnotily otcem tvrzené výdaje na ubytování a na vozidlo (splácení kupní ceny a ceny opravy), které nemá oprávnění řídit, stejně jako výši jejích příjmů. V rozporu se zákonem pak nebyla zohledněna výše skutečných potřeb nezletilých dětí, výlučná osobní péče stěžovatelky o ně a povinnost otce se na jejich výživě podílet minimálně stejnou měrou jako stěžovatelka. Navíc v řízení před oběma soudy nebylo vyžádáno stanovisko opatrovníka nezletilých. Stěžovatelka tak závěrem uvádí, že nehledě na zásadu volného hodnocení důkazů nemůže docházet ze strany soudu ke svévoli; přitom právě rozhodnutí krajského soudu není řádně, srozumitelně a logicky odůvodněno, nezakládá se na provedených důkazech, je výrazem interpretační libovůle.
5. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřili též účastníci řízení. Krajský soud ve svém vyjádření toliko odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a navrhl ústavní stížnost zamítnout či odmítnout. Okresní soud pak ve svém vyjádření uvedl, že jeho rozhodnutím nebyla nijak dotčena základní práva stěžovatelky ani nezletilých dětí, jakož ani principy právního státu a zásady řízení ve věcech péče soudu o nezletilé. Vady, které stěžovatelka nalézacímu soudu vytýká, byly řešeny v rámci odvolacího řízení. Nalézací soud bez ohledu na navržené důkazy z vlastní iniciativy vyšetřil skutkový stav v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí a přihlédl ke všem okolnostem případu, jak zákon vyžaduje. Nalézací soud pak po zhodnocení provedených důkazů měl za to, že došlo k zásadní změně na straně nezletilých dětí, matky i otce odůvodňující navýšení výživného pro obě děti. Skutečnost, že nalézací soud nevyhověl návrhu stěžovatelky v plném rozsahu, přitom nemůže sama o sobě opodstatňovat výtky namítané stěžovatelkou.
6. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, vyjádření účastníků řízení i spisu Okresního soudu Plzeň-jih sp. zn. 3 P 46/2012, který si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
8. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů.
9. V projednávaném případě Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance v postupu a rozhodnutích obecných soudů neshledal. Stěžovatelka v zásadě všemi svými námitkami míří proti procesu dokazování, respektive hodnocení důkazů v řízení před obecnými soudy. K tomu ovšem Ústavní soud musí připomenout, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů pak vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, jíž si je ostatně dle svého vyjádření vědoma i stěžovatelka. Obecný soud tedy sám rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní, které z navržených či i nenavržených důkazů provede, případně zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba, atd. Ústavní soud do organizace dokazování zasahuje jen za mimořádných podmínek (například v případě tzv. opomenutých důkazů), o jejichž naplnění však stěžovatelčiny námitky nesvědčí. Ústavní soud zvláště zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do procesu hodnocení důkazů ani tehdy, pokud by mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla až tehdy je dosaženo ústavněprávní roviny problému (srov. například usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 144/06 ze dne 31. 10. 2006, usnesení sp. zn. II. ÚS 3371/10 ze dne 10. 3. 2011 či usnesení sp. zn. I. ÚS 3175/11 ze dne 8. 3. 2012; všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). Stěžovatelka tak sice správně poukazuje na ústavní nepřípustnost svévole či interpretační libovůle, která by odůvodňovala zásah Ústavního soudu, nicméně v dané věci Ústavní soud žádné takové pochybení, jakož ani jiný neústavní exces nalézacího či odvolacího soudu neshledal.
10. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti konkrétně namítá, že obecné soudy, respektive odvolací soud nepřihlédl ke konkrétním okolnostem daného případu odůvodňujícím změnu poměrů dotčených osob - ke zvýšení nákladů nezletilých dětí, snížení příjmů stěžovatelky a její výlučné péči o děti, jakož ani ke zvýšení příjmů otce (jehož některé výdaje stěžovatelka zpochybňuje). Je tak patrné, že stěžovatelka proti napadeným rozhodnutím obecných soudů, a zejména rozhodnutí krajského soudu brojí z důvodu, že je považuje za věcně nesprávné, že s nimi nesouhlasí. Její nesouhlas, respektive skutečnost, že závěry obecných soudů (krajského soudu) se neshodují s přesvědčením stěžovatelky, však bez dalšího nemůže znamenat, že v daném řízení o zvýšení výživného došlo ke svévoli či jinému pochybení ústavněprávní relevance obecných soudů (krajského soudu). Takové pochybení dokonce nemohou založit ani případné skutečné dílčí nesprávnosti obsažené v napadených rozhodnutích (rozhodnutí krajského soudu), stejně jako ani případné přesvědčení Ústavního soudu, že přiléhavější by bylo odlišné hodnocení a rozhodnutí ve věci, jak již bylo shora uvedeno. Jinak řečeno, stěžovatelkou uváděné námitky by snad mohly hrát roli v řízení před obecnými soudy, ovšem nenaznačují porušení jejího základního práva na spravedlivý proces, které negarantuje, že v řízení bude vydáno z pohledu stěžovatelky "správné" rozhodnutí, ale toliko to, že v řízení budou respektována určitá základní procesní pravidla zajišťující jeho spravedlnost. Ústavní soud nicméně znovu opakuje, že není součástí jejich soustavy a není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí.
11. Ústavní soud tak může ve stěžovatelčině případě pouze konstatovat, že obě napadená rozhodnutí, tedy i rozsudek krajského soudu, obsahují uspokojivá odůvodnění, která jsou srozumitelná, logická a celkově pohledem požadavků na spravedlivý proces dostačující (byť zejména odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu je poměrně stručné). Ústavní soud nemá důvod domnívat se, že by soudy nedostály vyšetřovací zásadě uplatňující se ve věcech péče soudu o nezletilé řízení o péči a rozhodly na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu; výsledné skutkové a právní závěry obecných soudů pak Ústavní soud - za situace, že nejsou výsledkem nějakého protiústavního excesu - není oprávněn přezkoumávat.
12. Pokud stěžovatelka poukazuje na nevyžádání stanoviska opatrovníka nezletilých dětí (orgánu sociálně-právní ochrany dětí) v řízení, k tomu Ústavní soud dále podotýká, že tato námitka nezazněla v řízení před obecnými soudy, ale až v ústavní stížnosti, respektive ani stěžovatelka nic takového v řízení před obecnými soudy nenavrhla; tudíž by předmětnou námitku bylo možno považovat za nepřípustnou. Nehledě na to však Ústavní soud konstatuje, že opatrovník dětí nebyl ze strany obecných soudů v řízení nijak opomíjen, naopak byl předvoláván na každé jednání ve věci, z nichž prvního se též účastnil, a to aktivně (a pokud se již neúčastnil jednání následujících, nelze to vytýkat obecným soudům). Předmětná námitka tak není ani opodstatněná.
13. Ústavnímu soudu tedy nezbývá než shrnout, že ani okresní, ani krajský soud se v napadených rozhodnutích ani v řízení jim předcházejícím nedopustily svévole ani jiného pochybení ústavněprávní relevance; nedošlo tedy ani k nepřípustnému zásahu do stěžovatelčina základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny či do principu právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy [ke stěžovatelčinu poukazu na porušení ústavních práv nezletilých dětí Ústavní soud toliko konstatuje, že stěžovatelka je ve své ústavní stížnosti v souladu s §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu oprávněna namítat porušení jedině svých ústavně zaručených základních práv a svobod].
14. Závěrem Ústavní soud považuje za vhodné připomenout, že stěžovatelka může kdykoli podat nový návrh na zvýšení výživného pro nezletilé děti, pokud dojde k závěru, že došlo ke změně poměrů; a to nehledě na délku doby, která uplynula od poslední úpravy výživného. Výživné pro nezletilé děti přitom lze žádat i zpětně za dobu před zahájením daného soudního řízení (§922 odst. 1 část věty za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník; dříve §98 odst. 1 in fine zákona č. 94/1963 Sb.); pochopitelně však nikoli za dobu předcházející vydání posledního rozhodnutí ve věci.
15. S ohledem na shora uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podanou ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu