ECLI:CZ:US:2014:1.US.2562.14.1
sp. zn. I. ÚS 2562/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti Agro Mohelno, s. r. o., se sídlem Mohelno 541, IČ 49450522, zastoupené JUDr. Karlem Holubem, advokátem se sídlem Nerudova 3, 674 01 Třebíč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2014 č. j. 26 Cdo 480/2014-95, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Obsah napadených rozhodnutí
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížností, doručené Ústavnímu soudu dne 4. 8. 2014, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu porušení jejího ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a na ochranu vlastnického práva, zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny. Dále stěžovatelka poukazuje na porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy.
2. Okresní soud v Třebíči jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29. 3. 2013, č. j. 13 C 970/2011-59, uložil stěžovatelce jako žalované zaplatit každému z žalobců do 3 dnů od právní moci rozsudku částku 30.718 Kč s příslušenstvím. Okresní soud vycházel z toho, že právní předchůdce žalobců uzavřel se stěžovatelkou (tehdy působící pod firmou AGROMETAL spol. s r.o.) dne 2. 11. 1993 smlouvu o postoupení pohledávky ve výši 611.308 Kč označené jako "majetkový podíl v ZD Mohelno podle zákona č. 42/1992 Sb. a transformačního projektu ZD Mohelno", že v článku IV. smlouvy se smluvní strany dohodly, že za postoupenou pohledávku uhradí postupník postupiteli dohodnutou cenu ve výši "celého podílu", že tato cena měla být hrazena v ročních splátkách ve výši 10% hodnoty postoupeného majetku (a to vždy do 31. 12. toho kterého roku), že první splátka měla být uhrazena do 31. 12. 1999 a poslední (o níž v řízení jde) do 31. 12. 2008, a že ve smlouvě byl rovněž sjednán úrok ve výši 0,5% za užívání zůstatku nevyplacené pohledávky. Rovněž vzal za zjištěno, že na základě dědické dohody uzavřené po smrti právního předchůdce žalobců, nabyl každý z žalobců polovinu pohledávky za stěžovatelkou, která představuje tři poslední splátky ceny za postoupení pohledávky "z titulu majetkového podílu zůstavitele z transformace ZD Mohelno", a že stěžovatelka je stále v prodlení se zaplacením poslední splátky s příslušenstvím. Na základě těchto skutkových zjištění okresní soud, vycházeje přitom z rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 4. 10. 2012, č. j. 54 Co 500/2012-129, jímž bylo rozhodnuto mezi týmiž účastníky ve skutkově obdobné věci, dospěl k závěru, že ujednání smlouvy týkající se ceny za postoupenou pohledávku je dostatečně určité a srozumitelné, a že smlouva je platná.
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. 10. 2013, č. j. 54 Co 615/2013-78, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, změnil jej ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ve svém rozhodnutí se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a konstatoval, že soud prvního stupně správně převzal závěry vyslovené v rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 4. 10. 2012, č. j. 54 Co 500/2012-129, neboť citované rozhodnutí se týkalo sporu mezi týmiž účastníky o předchozí dvě splátky ceny za postoupení pohledávky. V této souvislosti dále zdůraznil, že Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě se v citovaném rozsudku řídil závěry vyjádřenými v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 33 Cdo 1375/2009, v němž byla posuzována obsahově zcela totožná smlouva (uzavřená stěžovatelkou jako žalovanou s odlišnou osobou postupitele) a šlo tedy o spor téměř identický jak po skutkové, tak i po právní stránce.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl, přičemž odkázal na svůj právní názor vyjádřený v rozsudku ze dne 29. 3. 2011 č. j. 33 Cdo 1375/2009-73. Nejvyšší soud pak uzavřel, že odvolací soud posoudil otázku platnosti uzavřené smlouvy v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces a na ochranu vlastnického práva v tom, že jí dovolací soud napadeným rozhodnutím nevyhověl. Je přesvědčena, že právní závěry soudů všech stupňů jsou v extrémním nepoměru k učiněným skutkovým zjištěním a v důsledku toho jsou krajně nespravedlivé. Ze strany soudů se podle stěžovatelky jedná o přepjatý formalismus, který je v rozporu s právem na spravedlivý proces, i o nespravedlnost odporující smyslu úpravy soukromého práva.
6. Napadeným usnesením Nejvyšší soud beze zbytku převzal právní názor uvedený ve výše citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 3. 2011 č. j. 33 Cdo 1375/2009-73, aniž by měl snahu odlišit zcela jiný skutkový stav. Citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu byl totiž posuzován stav, kdy došlo k postoupení pohledávky ohledně nároku na vydání podílu podle transformačního zákona, zatímco napadeným usnesením mělo být posuzováno vypořádání podílu dle obchodního zákoníku a stanov družstva.
7. Pro právní posouzení věci bylo podle stěžovatelky podstatné zjistit, zda právní předchůdce vedlejších účastníků byl členem družstva před transformací, zda byl členem družstva i po jeho transformaci, jaký složil základní členský vklad nebo další členský vklad, případně jakou měl další majetkovou účast v družstvu. To však obecné soudy neučinily a tím porušily práva stěžovatelky.
III.
Hodnocení Ústavního soudu
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud, jak plyne z judikatury, následuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)], která odráží skutečnost, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy), a jako takový v rámci této soustavy neplní funkci další instance. Z toho důvodu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
9. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal. Naopak v této věci Ústavní soud dospěl k závěru, že v posuzované věci nenastaly žádné okolnosti, které by odůvodňovaly jeho zásah do postupu obecných soudů.
10. Stěžovatelčiny námitky směřují proti rozsahu provedeného dokazování a samotnému posouzení věci dovolacím soudem, přičemž toto posouzení nepodléhá přezkumu Ústavního soudu. Z hlediska dodržení ústavněprávních nároků neshledal v postupu dovolacího soudu Ústavní soud žádné pochybení, neboť rozhodnutí dovolacího soudu je náležitě odůvodněno a je zřejmé, na základě jakých skutkových zjištění učinily obecné soudy své právní závěry.
11. Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatelky podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu