ECLI:CZ:US:2014:1.US.2599.14.1
sp. zn. I. ÚS 2599/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele M. H., zastoupeného JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem se sídlem l. máje 535/50, 460 02 Liberec III - Jeřáb, proti usnesení Okresního soudu v Liberci č. j. 6 T 189/2013-1822 ze dne 6. 5. 2014 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci č. j. 31 To 198/2014-1834 ze dne 28. 5. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností ze dne 5. 8. 2014 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 a v čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále práva na presumpci nevinny podle čl. 40 Listiny.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že stěžovatel dne 27. 4. 2014 podal stížnost na podjatost předsedy senátu Mgr. Skýby ve své trestní věci. Této stížnosti soud nevyhověl a napadeným usnesením ze dne 6. 5. 2014 č. j. 6 T 189/2013-1822 Okresní soud v Liberci rozhodl, že soudce Mgr. Skýba (dále též "soudce") není vyloučen z vykonávání úkonů v trestním řízení ve věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 6 T 189/2013. Proti tomuto usnesení si stěžovatel podal dne 15. 5. 2014 stížnost, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci zamítl napadeným usnesením č. j. 31 To 198/2014-1834 ze dne 28. 5. 2014.
3. Krajský soud své ústavní stížností napadené rozhodnutí odůvodnil tím, že §30 odst. 1 trestního řádu jasně specifikuje důvody, pro které lze rozhodnout o možné podjatosti soudce. Jedná se o takové případy, kdy existuje nějaký poměr soudce k projednávané věci nebo k osobám účastným v trestním řízení. Krajský soud by mohl stěžovateli vyhovět pouze tehdy, pokud by na straně předsedy senátu Mgr. Richarda Skýby byla dána taková objektivní či subjektivní okolnost, která by nasvědčovala tomu, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení, tento nemůže nestranně rozhodovat. Takové okolnosti však zjištěny nebyly a ani nic takového konkrétně stěžovatel neuváděl. Krajský soud dále ve svém, napadeném rozhodnutí odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001 sp. zn. 4 Tz 196/2001, z nějž vyplývá, že: "Projednávanou věcí nutno přitom rozumět skutek a všechny faktické okolnosti s ním související, přičemž poměr vyloučení osoby soudce k věci musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter podmiňující vznik pochybností o schopnosti takové osoby přistupovat k věci a k úkonům jí se dotýkajícím objektivně a nemůže proto postačovat pouze poměr abstraktního rázu, který se promítá v hodnocení důkazu a z něj vycházejícím přístupu k projednávané věci, protože pak nejde o osobní poměr k věci samé, ale toliko o odlišný názor týkající se hodnocení důkazů."
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti poukazuje na to, že soudcovo chování na něj působilo tak, že měl již předem ve věci rozhodnuto. Podle stěžovatele balancoval přístup soudce na samé hranici arogance, protože svévolně rozhodoval o podstatných okolnostech případu, aniž by své názory opřel o konkrétní ustanovení zákona nebo judikát. Jako nejzávažnější konkrétní případ podjatosti soudce, který vedl k podání námitky podjatosti, stěžovatel uvádí situaci z hlavního líčení ze dne 15. 4. 2014, kdy soudce navzdory provedenému dokazování říká: "majetek byl evidentně tímto způsobem vyveden". Na základě této poznámky stěžovatel začal pochybovat o nezávislosti soudu a svých šancích o úspěchu ve věci bez ohledu na právní stránku věci. Soudce navíc na stěžovatele od počátku působí svým arogantním projevem, ve kterém jej omezuje při využívání jeho práv. Soudce totiž nepřipustil stěžovateli celý okruh otázek na svědky. Soudce v průběhu výslechu policejního vyšetřovatele v hlavním líčení ze dne 15. 4. 2014 přerušil obhájce spoluobviněného T. a zakázal jakékoli otázky týkající se správnosti procesní stránky přípravného řízení. Soudce stěžovatele při výpovědi přerušil a v souvislosti se stěžovatelem uváděným judikátem, který se snažil uvést v souvislosti s případem, jej začal zahrnovat dotazy agresivní povahy na vzdělání stěžovatele. Stěžovatel dále uvádí, že si všiml rozdílného přístupu soudce k jednotlivým důkazům, podle toho, zda hovoří ve prospěch obžaloby či obhajoby. Další důvod soudcovy podjatosti vidí stěžovatel v tom, že soudce nepřipustil vypracování nových znaleckých posudků na nemovitosti a vozidla. Ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatel namítá, že s ním nesouhlasí, neboť kolega soudce nikdy nepotopí kolegu soudce a to za jakoukoliv cenu. Stěžovatel ani nevěří tomu, že by mu případné rozhodnutí Ústavního soudu mohlo pomoci, protože Mgr. Skýba se nebude případným nálezem Ústavního soudu a jeho právním názorem řídit, neboť do současné doby nepokládal nálezy Ústavního soudu za pro něj závazné.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavnímu soudu ve světle výše nastíněných principů nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014]. V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo. Obecné soudy naopak dobře vysvětlily svůj postup ve věci, při rozhodování o podjatosti soudce vycházely ze zákonné úpravy i ze známé a všeobecně uznávané judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, že nelze shledat podjatost soudce z jeho procesních postupů či z jeho rozhodování, ale pouze z okolností jeho vztahu k věci, účastníkům, jejich zástupcům apod. Pokud stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 167/94 ze dne 27. 11. 1996, tak i v tomto svém rozhodnutí Ústavní soud vycházel z konkrétní skutečnosti, která objektivně odůvodňovala možnou pochybnost o podjatosti soudkyně, a to ostrý spor mezi soudkyní a právní zástupkyní a podání trestního oznámení soudkyní na právní zástupkyni navrhovatelky, přičemž právě tento vyhrocený spor a existence podaného trestního oznámení by mohly vést k pochybnostem o nepodjatosti soudkyně. Jednalo se tedy o takovou situaci, která skutečně mohla s ohledem na vztah soudkyně vůči právní zástupkyni, tedy na vztah k jedné ze stran řízení, vyvolat objektivní pochybnosti o možné podjatosti. Nic takového však stěžovatel ve vztahu k soudci netvrdil, pouze kritizoval jeho jednotlivé kroky soudce v soudním řízení, jehož je stěžovatel účastníkem. Tyto kroky, pokud jsou nezákonné a neústavní, mohou být stěžovatelem napadeny v odvolacím či dovolacím řízení ve věci samé, není možno je však napadat prostřednictvím institutu podjatosti soudce, určeného pro jiné (výše popsané a zákonem stanovené) případy.
8. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. září 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu