ECLI:CZ:US:2014:1.US.278.14.1
sp. zn. I. ÚS 278/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Roberta Šimarka, zastoupeného Mgr. Petrem Křižákem, advokátem se sídlem Purkyňova 6, Ostrava, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 10 C 150/2002-252 ze dne 29. 7. 2011, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 28 Co 194/2012-301 ze dne 24. 10. 2012 a rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1942/2013-358 ze dne 13. 11. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností ze dne 21. 1. 2014 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to z důvodu porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že Hlavní město Praha jako žalobce se po stěžovateli původně domáhal zaplacení částky 1.516.000 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že stěžovatel v období od 16. 1. 2000 do 15. 1. 2002 užíval bezesmluvně nemovitost ve vlastnictví žalobce, čímž na jeho úkor získal bezdůvodné obohacení, které je povinen mu vydat. Obvodní soud pro Prahu 4 napadeným rozsudkem zastavil řízení o vzájemném návrhu stěžovatele co do částky 255.775,50 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.), stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobci částku 158.113 Kč, co do zbývající částky 225.887 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení z částky 384.000 Kč žalobu zamítl (výrok II.), co do částky 177.557 Kč s příslušenstvím z částky 396.050 Kč pak zamítl vzájemný návrh stěžovatele (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok IV.) i státu (výroky V. a VI.). Po provedeném dokazování vzal soud prvního stupně za zjištěné, že stěžovatel uzavřel s Nezávislou výtvarnou skupinou (jako prodávajícím) kupní smlouvu, jejímž předmětem byla stavba Novomlýnské vodárenské věže v Praze (dále jen "nemovitost"), a to za kupní cenu 480.000 Kč. Následně se (v jiném řízení) žalobce proti stěžovateli domáhal určení vlastnictví k předmětné nemovitosti, přičemž této žalobě bylo (pravomocně) vyhověno s odůvodněním, že prodávající (Nezávislá výtvarná skupina), nemohl vlastnické právo k nemovitosti převést na stěžovatele, neboť nebyl jejím vlastníkem. Na základě tohoto rozhodnutí předal stěžovatel v srpnu 2002 nemovitost žalobci. Dopisem ze dne 5. 6. 2001 vyzval stěžovatel žalobce k uhrazení nákladů, které na nemovitost vynaložil. Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně posoudil nárok žalobce jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení (podle §451 starého občanského zákoníku). Nejdříve se však zabýval námitkami promlčení, jež vznesli oba účastníci. Námitku promlčení vznesenou stěžovatelem neshledal důvodnou. Důvodnou pak neshledal ani námitku promlčení vznesenou žalobcem, jelikož dovodil, že účastníci jsou si povinni bezdůvodné obohacení vydat vzájemně. Nárok žalobce na zaplacení částky 384.000 Kč soud důvodným shledal, protože se zde jedná o majetkový prospěch získaný stěžovatelem na jeho úkor bezesmluvním užíváním předmětné nemovitosti, a to ve výši obvyklého nájemného. Kompenzační námitku stěžovatele pak soud shledal důvodnou toliko do částky 7.390 Kč, kterou stěžovatel vynaložil na daň z nemovitosti. Oprávněným proto soud shledal nárok žalobce ve výši 376.610 Kč, jakož i vzájemný návrh stěžovatele (zhodnocení nemovitosti) v částce 218.497 Kč. Pokud jde o nároky obou účastníků na příslušenství uplatněných částek, shledal je soud v rozporu s dobrými mravy, a proto je nepřiznal. K odvolání obou účastníků přezkoumal napadené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž napadeným rozsudkem odmítl odvolání stěžovatele do výroku I. napadeného rozsudku (výrok I.), ve vyhovující části výroku II. o zaplacení částky 158.133 Kč rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, v jeho zamítavé části ohledně částky 225.887 Kč s příslušenstvím jej změnil tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobci částku 225.887 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení z částky 384.000 Kč, zamítl žalobu na zaplaceni úroků z prodlení z částky 384.000 Kč od 16. 2. 2000 do 9. 4. 2002 ve výši 10 % ročně a od 10. 4. 2002 do zaplacení ve výši 3,5 % ročně, změnil dále zamítavý výrok III. rozsudku soudu prvního stupně o zaplacení částky 177.557 Kč tak, že zamítl vzájemný návrh stěžovatele o zaplacení částky 396.050 Kč s příslušenstvím, současně změnil i výroky V. a VI. napadeného rozsudku o nákladech státu (to vše výrokem II.) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok III.). Hned v úvodu (s odkazem na svá dřívější zrušující rozhodnuli) odvolací soud konstatoval, že stěžovatel nemohl být v rozhodné době (tj. od 16. 1. 2000 do 15. 1. 2002) oprávněným držitelem, jelikož již od roku 1997, kdy byla podána žaloba na určení vlastnictví předmětné nemovitosti, musel mít pochybnosti o tom, že mu nemovitost patří. V rozhodném období tak nemovitost ve vlastnictví žalobce užíval bez právního důvodu a ovládal ji natolik, že to byl pouze on, kdo ji mohl užívat pro svoje potřeby. Odvolací soud se přitom ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že pro určení výše obvyklého nájemného je možné vycházel ze znaleckého posudku, který je stanovil částkou 384.000 Kč, přičemž toto právo není promlčené. K vzájemnému návrhu stěžovatele jako žalovaného soud poté uvedl, že ten nemůže požadovat to, co do nemovitosti žalobce vložil, ale toliko to, oč se těmito investicemi zvýšila hodnota nemovitosti. Jelikož však již v době předání nemovitosti žalobci (srpen 2002) stěžovatel věděl, co do ní vložil a jakou zvýšenou hodnotu tím žalobce získal, avšak svůj vzájemný návrh vznesl až v průběhu řízení dne 4. 10. 2007 s odkazem na svou procesní obranu ze dne 8. 6. 2005, učinil tak až po marném uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby a žalobce se promlčení úspěšně dovolal.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání. Napadeným rozsudkem Nejvyšší soud dovolání stěžovatele v části odmítl a v části zamítl, žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů dovolacího řízení. Plnění bez právního důvodu je podle napadeného rozsudku Nejvyššího soudu jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení založenou na tom, že mezi zúčastněnými osobami chybí od počátku právní vztah, který by zakládal právní nárok na předmětné plnění, jež může spočívat například v tom, že bylo něco dáno nebo bylo ve prospěch někoho konáno. O obohacení lze hovořil tehdy, dostalo-li se takovým plněním majetkové hodnoty tomu, komu bylo plněno, takže v jeho majetku došlo buď ke zvýšení aktiv, nebo ke snížení pasiv, případně se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo. Užíváním cizí věci (nemovitosti) bez platné smlouvy (např. o nájmu) či jiného titulu opravňujícího věc užívat vzniká uživateli majetkový prospěch, bezdůvodné obohacení, které je povinen vydat. Jestliže stěžovateli k užívání nemovitosti nesvědčil žádný právní titul (přičemž stěžovatel ani opak netvrdí), je správný závěr odvolacího soudu, že se na úkor žalobce bezdůvodně obohatil tím, že užíval nemovitost v jeho vlastnictví, a proto je povinen mu obohacení vydat ve výši, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobného předmětu nájmu. K výtce stěžovatele, že soudy měly výši bezdůvodného obohacení stanovit podle rozsahu, v jakém skutečně nemovitost užíval, odkázal Nejvyšší soud na svůj rozsudek ze dne 19. 5. 2004 sp. zn. 33 Odo 291/2002, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2702, svazek 30, ročník 2004, podle nějž z pohledu bezdůvodného obohacení nelze majetkový prospěch stěžovatele vázat výhradně na skutečnost, zda předmět nájmu fakticky užíval. Faktické užívání věci je totiž pouze realizací užívacího práva, jež samo o sobě má majetkovou hodnotu. Pro určení výše bezdůvodného obohacení je tak nerozhodné, v jakém rozsahu stěžovatel nemovitost fakticky užíval. Jestliže odvolací soud posoudil nárok stěžovatele na zaplacení částky 396.050 Kč jako právo na vydání bezdůvodného obohacení, které se promlčelo, je to podle Nejvyššího soudu správný závěr, a to i kdyby stěžovatel svůj nárok uplatnil již 8. 6. 2005, jak uvádí ve svém dovolání. Jestliže tedy odvolací soud právo stěžovatele na zaplacení částky 396.050 Kč, jež má představovat zhodnocení nemovitosti žalobce, shledal promlčeným a stěžovatel odůvodňuje nepromlčitelnost svého práva uplatněného formou kompenzační námitky, nepromlčitelnost takto uplatněného práva z toho dovodit možné není, což je podle Nejvyššího soudu zřejmé již ze závěru, že pouze v případě, že vzájemná pohledávka byla promlčena již v okamžiku, kdy se pohledávky střetly (tj. v okamžiku splatnosti pohledávky), může být námitka promlčení úspěšná. K nároku stěžovatele na vydání zhodnocení nemovitosti Nejvyšší soud uvedl, že nárok na náhradu nákladů, které účelně vynaložil na věc po dobu oprávněné držby, má vůči vlastníkovi jen oprávněný držitel. Stěžovatel však nemohl být (ani) v rozhodné době (tj. od 16. 1. 2000 do 15. 1.2002) oprávněným držitelem, jelikož již od roku 1997, kdy byla podána žaloba na určení vlastnictví, musel mít pochybnosti o tom, že mu nemovitost patří.
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že byl nesprávnými rozhodnutími, které napadá, zasažen ve svém právu na spravedlivý proces. Soudem ustanovený znalec potvrdil, že nemovitosti, o kterých stěžovatel měl za to, že jsou v jeho vlastnictví, zhodnotil o 396.050 Kč. Soud prvního stupně tento nárok neměl za promlčený, ovšem soud druhého stupně a soud dovolací ano. Stěžovatel svůj vzájemný návrh proti žalobci nárokoval 8. 6. 2005. Uplatněný nárok ještě nebyl označen jako vzájemný návrh, neboť stěžovatel nebyl zastoupen advokátem, což však na obsah jeho podání nemá vliv. Stěžovatel je přesvědčen, že tak učinil v rámci obecné tříleté promlčecí doby, tedy včas. I kdyby soudy dospěly k závěru, že nárok na úhradu zhodnocení věci je nárokem bezdůvodného obohacení (podle starého občanského zákoníku by tedy lhůta byla dvouletá, ačkoli dle nového občanského zákoníku je tříletá), tedy i kdyby soudy dospěly k závěru, že promlčecí doba je jen dvouletá, pak vzájemný návrh je promlčen, ale zůstává nepromlčen coby kompenzační námitka (zápočet). Dále stěžovatel poukazuje na to, že se otevírá i možnost shledat námitku promlčení jako rozpornou s dobrými mravy, protože žalobce není subjektem založeným za účelem dosažení zisku. Stěžovatel předpokládal, že mu žalobce vyhoví, když jej žádal o úhradu svých nákladů, protože je samosprávnou korporací, avšak žalobce na stěžovatele podal sám žalobu na bezdůvodné obohacení. Stěžovatel se obával soudit se o svůj nárok s žalobcem, který je mocný. Když byl nárok žalobce poprvé soudem prvního stupně zamítnut s poukazem na dobré mravy, byl stěžovatel spokojen a byl by i svůj nárok oželel a u soudu by ho neuplatňoval. Protože však bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno, z opatrnosti svůj protinávrh 8. 6. 2005 přece jen po poradě se svým advokátem u soudu uplatnil. Stěžovateli se jeví ve sporu mezi žalobcem a jím jako jeho rodilým občanem námitka promlčení jeho nároku jako zneužití práv na jeho úkor a to z důvodu, že jeho nárok byl vyčíslen soudním znalcem a tedy jeho existence je nesporná. Dále z toho důvodu, že žalobce, který je korporací, jejímž účelem není dosahování zisku, by neměl hospodařit s majetkem obce na úkor občanů této obce. V daném případě se jednoznačně obec obohatila na úkor svého občana, a to jen v důsledku vznesení námitky promlčení. Stěžovatel je nad to na tom, kdo námitku vznesl, závislý. Obec, resp. její městská policie rozhoduje o výši pokut např. za špatné parkování stěžovatele, rozhoduje o jím podané žádosti o stavební povolení, odvozu odpadu a tak podobně. To byl také důvod, pro který nechtěl stěžovatel svůj nárok vůbec uplatnit samostatnou žalobou u soudu a i s uplatněním protinávrhu otálel. Stěžovatel polemizuje i s výší bezdůvodného obohacení v částce 384.000 Kč, které má žalobci uhradit. Nemělo by se vycházet z výše obvyklého pronájmu nemovitosti (tím spíše, že znalec vyšel z ceny obvyklé v místě a čase za pronájem garáží a skladovacích prostor, ačkoli nemovitost nemohla být k tomuto účelu využívána). Za dobu držení věže stěžovatelem i nyní za 10 let držení žalobcem je ostatně věž bez využití, pustá. Věž by k nějakému účelu mohla sloužit jen po rozsáhlé rekonstrukci, ale ne ve stavu, v němž byla v období, za které je nárokováno obohacení. Stěžovatel nesouhlasí s právním hodnocením Nejvyššího soudu, že se má bezdůvodné obohacení přiznávat ve výši obvyklého nájmu, nikoli podle skutečného užívání věci.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavnímu soudu ve světle výše nastíněných principů nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014]. V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo. Stěžovatel pouze polemizuje s právními závěry obecných soudů při hodnocení skutkových zjištění a při výkladu podústavního práva a používá ty argumenty, které již byly dostatečně vypořádány v napadených rozhodnutích obecných soudů, zejména v napadeném rozsudku Nejvyššího soudu.
8. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. října 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu