ECLI:CZ:US:2014:1.US.3091.14.1
sp. zn. I. ÚS 3091/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky L. S., zastoupené JUDr. Petrou Huškovou, advokátkou se sídlem AK v Hradci Králové, Třešňová 521/44, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 21 Co 107/2014-433 ze dne 11. června 2014 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové č. j. OP 570/2010- 405 ze dne 14. listopadu 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 9. 2014 ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se domáhala zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů.
V ústavní stížnosti, shodně jako v podaném odvolání, stěžovatelka tvrdila, že v řízení před obecnými soudy bylo porušeno základní právo stěžovatelky a nezletilého syna D. S. (dále jen "nezletilý D."), na soudní ochranu dle čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále byla porušena práva nezletilého dítěte garantovaná Listinou (čl. 32 odst. 1, 4) a Úmluvou o právech dítěte (čl. 3 odst. 1, 2, čl. 9 odst. 1, 3, čl. 12 odst. 1, čl. 18 odst. 1), čl. 2 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 8 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Odvolací soud porušil její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces, na ochranu majetku, na předvídatelnost soudního rozhodnutí, právo na soudní ochranu a rovněž tak právo stěžovatelky a jejího nezl. syna D. na ochranu jejich rodinného života s tím, že došlo rovněž k porušení práva nezl. D. na jeho řádný, přirozený a klidný vývoj po všech stránkách a právo na ochranu proti všem formám sexuálního zneužívání. Odvolací soud při svém rozhodování postupoval formálně, rozhodl o odvolání, aniž by řádně provedl dokazování (prakticky v témže rozsahu jako v předchozím řízení). Stěžovatelka spatřuje v jeho postupu prvek zvůle a libovůle, neboť měl dokazování v zájmu dítěte doplnit, ale vydal překvapivé rozhodnutí v rozporu s předchozím právním názorem vysloveným v dřívějším zrušujícím rozhodnutí §221, §226 o. s. ř. Dále se ani nevypořádal s námitkami stěžovatelky a ignoroval její návrhy na provedení důkazů (výslechy svědků a znalců, spis Policie o trestním oznámení matky).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti - s poukazem na principy zakotvené v ústavním pořádku, a to i ve vztahu k nezletilému - navrhla, aby Ústavní soud přijal nález, kterým napadená rozhodnutí zruší.
II.
Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, připojenými rozhodnutími, spisem Okresního soudu v Hradci Králové rozsudkem sp. zn. OP 570/2010, spisem Policie České republiky, Krajského ředitelství Královéhradeckého kraje sp. zn. KRPH-8059/TČ-2010-050271, z toho vyplynuly dále uvedené skutečnosti:
Okresní soud v Hradci Králové rozhodl rozsudkem č. j. OP 570/2010-405 ze dne 14. 11. 2013, že J. S. (dále jen "otec") je oprávněn stýkat se s nezletilým D. ve stanovených termínech (výrok neoznačen), výrokem II. rozhodl, že otec nezletilého převezme a předá ve stanovenou dobu v místě bydliště matky. Matka nezletilého ke styku řádně připraví. V době speciální úpravy neplatí běžný víkendový styk. Výrokem III. České republice přiznal právo na náhradu nákladů řízení s tím, že tyto náklady uhradí v plné výši matka. Výrokem IV. žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 11. 6. 2014 č. j. 21 Co 107/2014-433 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně s výjimkou výroku III. a IV. nákladů řízení státu a účastníků řízení. Okresní soud v Hradci Králové usnesením ze dne 29. 8. 2014 č. j. OP 570/2010-442 rozhodl o nákladech, které platil stát za důkazy provedené znaleckými posudky. Stěžovatelce uložil zaplatit 33 676 Kč do 30 dnů od právní moci rozhodnutí (výrok I.) a nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 9. 10. 2014 č. j. 17 Co 296/2014-455 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a ve výroku I. doplnil, že místem plnění je Okresní soud v Hradci Králové. Výrokem II. žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
III.
Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není proto součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen. Ústavní soud tedy neposuzuje rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ve věci nález sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995 (N 5/3 SbNU 17)]. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů, jež má předobraz již ve stanovených pravidlech jejich provádění. Soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba, případně které se zjišťují ve zvláštním režimu.
Obdobně co do námitek proti skutkovým zjištěním, jež byly založeny hodnocením důkazů obecnými soudy, platí, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.
Jelikož taková situace v dané věci podle obsahu soudního spisu nenastala, přísluší Ústavnímu soudu se omezit na úsudek, že důvod k závěru, že obecné soudy pochybily - v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení ze zákonných zásad - při provádění dokazování a při hodnocení důkazů, zde zjevně není; soudy přijaté skutkové závěry, že nenastala taková změna poměrů, v jejímž důsledku by bylo nutno nově upravit rozsah styku nezletilého s otcem, mají věcné i logické zakotvení v provedených důkazech, a není důvod nesdílet úsudek, že tyto důkazy tvořily dostatečný podklad pro rozhodnutí ve věci.
Zároveň je nutno uvést, že k přezkumu soudních rozhodnutí o tzv. statusových věcech (tedy včetně věcí rodinných) přistupuje Ústavní soud velmi rezervovaně. Důvodem je skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných ustanovení aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se odráží i v tom, že ve věcech upravených v druhé části platného občanského zákoníku (dříve zákon o rodině) není proti rozhodnutí odvolacího soudu (až na některé výjimky) přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak v kombinaci s omezeným přezkumem předběžného opatření jako rozhodnutí zatímní povahy velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje na posouzení toho, zda napadené rozhodnutí nebylo založeno na naprosté libovůli, resp. zda by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces (viz např. usnesení ze dne 15. 7. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2700/13, ze dne 30. 10. 2013 sp. zn. II. ÚS 3208/13, či ze dne 28. 3. 2013 sp. zn. II. ÚS 2567/12, vše dostupné na http://nalus.usoud.cz). Uvedené formy protiústavnosti však v daném případě Ústavní soud neshledal.
V řízení před odvolacím soudem bylo postupováno podle §891 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2014 (viz §3028 o z.; dále jen "o. z."), je-li to nutné v zájmu dítěte, soud omezí práva rodiče osobně se stýkat s dítětem anebo tento styk i zakáže. V projednávané věci tak proti sobě stálo právo jak otce, tak i nezletilého D. na vzájemný styk za stavu, kdy byl nezletilý D. svěřen do péče matky (§888 o. z.), a právo obou na ochranu jejich rodinného života ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a na straně druhé zájem nezletilého D. na jeho řádném, přirozeném a klidném vývoji po všech stránkách, jako přední hledisko pro rozhodování soudu ve smyslu čl. 3 odst. 1 a právo na ochranu proti všem formám sexuálního zneužívání ve smyslu čl. 34 Úmluvy o právech dítěte. Již ve svém předchozím zrušovacím usnesení odvolací soud - mimo jiné - zdůraznil, že je třeba vážit i to, aby neprokázané tvrzení jednoho z rodičů o sexuálním zneužívání dítěte druhým rodičem nevyřadilo bezdůvodně tohoto druhého rodiče z výchovného procesu dítěte.
Dle výsledku provedeného dokazování soudy dospěly k závěru, že není pochyb o tom, že oba rodiče jsou osobami způsobilými vychovávat nezletilého D. a vzájemné vztahy mezi oběma rodiči a nezletilým D. navzájem jsou přirozeně pozitivní. V současné době probíhá styk otce s nezletilým D. za asistence občanského sdružení ADRA bez potíží. Opatrovník nezletilého D. svým šetřením nezjistil žádné skutečnosti, které by svědčily o tom, že otec se v minulosti dopouštěl vůči nezletilému D. jednání, které by bylo možné posoudit jako sexuální zneužívání, nebo že by byly zjištěny náznaky takového jednání.
Odvolací soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že z dosavadního znaleckého šetření a zkoumání nelze učinit závěry, že by bylo možné přijmout důvodné, byť podezření, na to, že otec se vůči nezletilému D. dopouštěl sexuálního zneužívání v jakékoli podobě. Dle závěrů znalce je otec přirozeně heterosexuálně orientován, nejeví znaky pedofilie nebo jiné sexuální deviace. Znalec z oboru pedopsychologie dospěl k závěru, že vztahy mezi otcem a nezletilým D. jsou pozitivní a nejsou nijak narušené, v současné době ale není možné zjistit, zda v minulosti k sexuálnímu zneužívání docházelo. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že by bylo nadbytečným doplnit dokazování revizním znaleckým posudkem, včetně opakovaného vyšetření nezletilého D. a výslechy znalců. Odvolací soud přitom nenechal bez povšimnutí běh času, k sexuálnímu zneužívání mělo dle tvrzení matky docházet v roce 2010, kdy byly nezletilému D. čtyři roky a v současné době je nezletilý D. již ve věku osmi let. Je tedy zcela na jiné vývojové úrovni po všech stránkách. Podotkl, že znalci nepřikládali z hlediska jejich odbornosti podstatný význam obsahu zpráv o ambulantním vyšetření nezletilého D. psychiatričkou MUDr. Annou Hanušovou a psycholožkou PhDr. Magdalenou Datkovou zpracované dle popisu události matkou. Lze konstatovat, že odvolací soud se dostatečně vypořádal s obsahem těchto zpráv prostřednictvím důkazu znaleckými posudky (č. l. 437-438). Dospěly-li obecné soudy k tomu, že nejsou dány okolnosti odůvodňující závěr o změně poměrů ve smyslu rozhodných ustanovení zákona, svoje závěry odůvodnily ve shodě s ustanovením §157 o. s. ř., nelze jim z výše naznačených hledisek ústavního přezkumu nic zásadního vytknout.
Stěžovatelka se v ústavní stížnosti též dovolává i porušení čl. 8 Úmluvy, podle něhož má každý právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence; toto právo je však nutno vykládat mj. i tak, že mezi dítětem a jeho rodiči existuje pouto zakládající rodinný život a že "být společně" je pro rodiče a jeho dítě základním prvkem rodinného života (srov. rozhodnutí ESLP ve věci Elsholz proti Německu, Přehled rozsudků ESLP č. 6/2000, str. 275). Právem dítěte je tudíž i právo udržovat pravidelné osobní kontakty s oběma rodiči, pokud jsou v jeho zájmu (čl. 9 odst. 3 Úmluvy o právech dítěte); a takový zájem dítěte je nutno posuzovat z hledisek objektivních (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 464/04 ze dne 15. 9. 2005 http://nalus.usoud.cz).
V té části ústavní stížnosti, v níž se stěžovatelka dovolává ochrany před zásahy do práva na respektování soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 8 Úmluvy i jménem nezletilého, jde o návrh, k jehož podání není oprávněna [§43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu], neboť nositelem těchto práv je přímo nezletilé dítě, a jen on by mohl mít odpovídající aktivní legitimaci [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2019/07 ze dne 5. 12. 2007, nález sp. zn. III. ÚS 125/98 ze dne 24. 9. 1998 (N 105/12 SbNU 87), usnesení sp. zn. II. ÚS 203/02 ze dne 3. 6. 2003, usnesení sp. zn. III. ÚS 2150/07 ze dne 28. 5. 2008 vše dostupné na http://nalus.usoud.cz].
Shrnutím řečeného je tudíž namístě uzavřít, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo. Okolnost, že stěžovatelka tento názor nesdílí, nemůže být důvodem k zásahu Ústavního soudu.
Ústavní soud současně podotýká, že je dle své ustálené judikatury vázán petitem ústavní stížnosti. Nemůže jej sám měnit, proto se nezabýval rozhodnutími o nákladech řízení, které stěžovatelka ústavní stížnosti nenapadla [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 305/99 ze dne 15. 11. 2000 (N 172/20 SbNU 217), nález sp. zn. I. ÚS 129/99 ze dne 13. 6. 2000 (N 87/18 SbNU 243)].
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji v senátu usnesením (bez jednání) odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Složení senátu doznalo změn v souvislosti se změnami v obsazení Ústavního soudu (rozvrh práce dostupný na www.usoud.cz).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2014
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu