ECLI:CZ:US:2014:1.US.3169.13.1
sp. zn. I. ÚS 3169/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ivany Janů (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Romana Vytejčka, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Spálená 14, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, č. j. 30 Cdo 2057/2013-104, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2013, č. j. 54 Co 34/2013-79, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. 11. 2012, č. j. 15 C 75/2012-50, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 10. 2013, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv zakotvených v článku 11 odst. 1, článku 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod, článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a článku 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Porušení svého práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel ve skutečnosti, že mu byl bezdůvodně odepřen jeden stupeň soudní ochrany, a to z důvodu formálního postupu dovolacího soudu, který odmítl dovolání pro neuvedení náležitostí ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. Stěžovatel má za to, že takový závěr je v rozporu s textem dovolání, ve kterém formuloval své námitky dostatečně určitým způsobem. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu týkající se zákazu přepjatého formalismu při posuzování výkladu právních norem či náležitostí žaloby. Stěžovatel dále uvádí, že v meritu věci soudy porušily jeho právo na odškodnění, neboť ze skutkových okolností případu vyplývá, že stěžovateli mělo být právo na zadostiučinění v penězích přiznáno. Zásah do svého práva na ochranu vlastnictví spatřuje stěžovatel taktéž v rozhodnutí o nákladech řízení, a to minimálně před soudem prvního stupně.
II.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 15 C 75/2012, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. 11. 2012, č. j. 15 C 75/2012-50, bylo konstatováno porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces z důvodu nesprávného úředního postupu, spočívajícího v nepřiměřené délce kárného řízení; žaloba o zaplacení částky 88 590 Kč s příslušenstvím byla zamítnuta, a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 3. 2013, č. j. 54 Co 34/2013-79, tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu odmítnuto.
III.
Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného soudního spisu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv postupem Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze ani Obvodního soudu pro Prahu 2 nedošlo.
Jak Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava") není součástí soustavy obecných soudů, a jeho postavení ve vztahu k obecným soudům je limitováno čl. 83 Ústavy, ze kterého vyplývá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a pokud jde o posouzení rozhodnutí napadených ústavní stížností, ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. To mu dává pravomoc svým rozhodnutím zasáhnout pouze tam, kde došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Pokud stěžovatel napadá výše označené usnesení Nejvyššího soudu, z dovolání, jež bylo přiloženo k ústavní stížnosti, Ústavní soud zjistil, že obsahuje způsob výpočtu zadostiučinění, jak měl být dle stěžovatele proveden a stěžovateli přiznán. Ohledně nákladů řízení má stěžovatel za to, že dovoláním napadená rozhodnutí popírají konstantní judikaturu týkající se nákladů řízení souvisejících s nároky ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád).
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. platí, že v dovolání musí být (mj.) uveden jednak důvod dovolání, jímž může být (jen) nesprávné právní posouzení věci (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.), a ten musí být vymezen uvedením právního posouzení věci, které dovolatel pokládá za nesprávné, a současně musí být vyloženo, v čem má spočívat nesprávnost tohoto právního posouzení (§241a odst. 3 o. s. ř.), a jednak v dovolání musí být uvedeno, v čemž je spatřováno splnění přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. To je třeba chápat tak, že dovolatel musí zformulovat námitku povahy dovolacího důvodu současně vymezenou vztahem k podmínkám přípustnosti dovolání, což sice vyžaduje jisté interpretační úsilí, nejde však o ústavně nepřijatelnou překážku v přístupu k přezkumné instanci [viz usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 2201/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].
V nyní projednávané věci lze z dovolání vyvodit, s jakým právním posouzením stěžovatel nesouhlasí, není v něm však uveden konkrétní důvod, na jehož základě by dovolání mělo být přípustné, a event. ani další skutečnosti, které je třeba v souvislosti s určitým důvodem předestřít. Ústavní soud přitom nemá, co by postupu Nejvyššího soudu z hlediska práva na přístup k soudu vytknul, neboť příčinou, proč stěžovatel nedosáhl věcného projednání dovolání, nebyla "přepjatě formalistická" interpretace a aplikace příslušných procesních norem ze strany uvedeného soudu, ale skutečnost, že stěžovatel nedodržel "stanovený postup", když se na soud obrátil s podáním, jež mělo zásadní obsahové nedostatky. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost v části směřující proti rozhodnutí o dovolání jako návrh zjevně neopodstatněný.
Byť stěžovatel nesplnil svou povinnost (řádně) vyčerpat dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek ve smyslu §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, kterážto skutečnost plyne z napadeného usnesení Nejvyššího soudu, resp. z toho, že Ústavní soud posoudil ústavní stížnost v části směřující proti rozhodnutí o dovolání jako zjevně neopodstatněný návrh, Ústavní soud se přesto rozhodnutím soudu prvního a druhého stupně věcně zabýval. Učinil tak zejména proto, že judikatura Ústavního soudu není v této otázce jednotná. Lze sice nalézt usnesení Ústavního soudu, která ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu odmítla v analogické situaci pro nepřípustnost [tedy bez (kvazi)věcného přezkumu], kupříkladu usnesení ze dne 7. 11. 2013 sp. zn. III. ÚS 3189/13, ze dne 14. 1. 2014 sp. zn. II. ÚS 3625/13 nebo ze dne 26. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 836/14, dostupná na http://nalus.usoud.cz, avšak v judikatuře Ústavního soudu jsou dohledatelná i opačná rozhodnutí, která z takto vadně podaného dovolání nevyvozují ve vztahu k (kvazi)věcnému přezkumu rozhodnutí soudu odvolacího a nalézacího žádné negativní následky (např. ze dne 21. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. 2. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 13. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 3445/13, ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 695/14, ze dne 29. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 99/14, dostupná na http://nalus.usoud.cz). V případě rozporné vlastní judikatury proto Ústavní soud postupoval ve prospěch stěžovatele (tedy jeho právní jistoty), který by se mohl dovolávat té části rozhodovací praxe Ústavního soudu, která je pro něho příznivější (viz podobně metodologicky např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. ledna 2014 sp. zn. III. ÚS 3133/13, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz).
V části ústavní stížnosti, která se týká rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně, stěžovatel vyslovuje kromě nesouhlasu s nepřiznáním peněžitého zadostiučinění (tvrzený zásah do práva na spravedlivý proces) taktéž nesouhlas s nepřiznáním náhrady nákladů řízení obecnými soudy (tvrzený zásah do práva na ochranu vlastnictví).
Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů prvního a druhého stupně, byl u stěžovatele shledán nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce kárného řízení, nicméně nebylo shledáno, že by stěžovateli vznikla nemajetková újma v takovém rozsahu a že by intenzita zásahu daného kárného řízení do osobnostní roviny stěžovatele byla natolik významná, aby toto odůvodňovalo závěr o přiznání peněžitého zadostiučinění. Ze stejných důvodů učinil soud prvního stupně závěr o aplikaci §150 o. s. ř. a nepřiznal žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení. Odvolací soud neshledal závěr o aplikaci §150 o. s. ř. za správný, když odůvodnil jako věcně správný výrok o náhradě nákladů řízení ustanovením §142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že oba účastníci měli ve věci úspěch jen částečný a poměr úspěchu a neúspěchu se dá u obou stran považovat za stejný.
Takto řádně odůvodněný závěr Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování, kterému nemá Ústavní soud z pozice ústavnosti čeho vytknout. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění rozhodnutí obou ve věci jednajících obecných soudů, které se všemi námitkami stěžovatele v míře odpovídající jejich konkretizaci vypořádaly způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, když po přezkoumání napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu dospěl k závěru, že výklad a aplikace §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) i §142 odst. 2 o. s. ř. byly provedeny obecnými soudy v mezích zákona ústavně konformním způsobem. Stěžovatel nepředložil Ústavnímu soudu žádné ústavněprávní argumenty, které by jeho tvrzení o porušení základních práv dokládaly. Argumentace obsažená v ústavní stížnosti, která vychází z názoru stěžovatele na výklad citovaných ustanovení je polemikou s výkladem právní normy učiněným obecnými soudy. I případná nesprávnost výkladu podústavního práva však sama o sobě není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu; tím je až kritérium ústavnosti. To se v daných souvislostech nemůže projevit jinak, než poměřením, zda soudem podaný výklad dotčených ustanovení zákona je (či nikoli) výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně který vybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, a jenž tím představuje výklad extrémní, resp. excesivní. Proto nestačí namítat, že soudy vyložily právo jinak, než jak to odpovídá představě stěžovatele. Tak tomu bylo v nyní projednávané věci, kdy stěžovatel dovozoval, že mu nebylo přiznáno peněžité zadostiučinění a náklady řízení z toho důvodu, že se jedná o bývalého exekutora, tedy "osobu bezectnou". Pokud stěžovatel odkazuje v otázce nákladů řízení na nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 170/99, je nutno uvést, že se v tomto rozhodnutí uvádí, že "přichází v úvahu plná náhrada nákladů řízení". V citovaném nálezu se jednalo navíc o věc, kdy soudy stanovily dokonce navrhovateli povinnost zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení, došlo tedy k situaci, kdy ten, o němž soud rozhodl, že bylo protiprávním způsobem zasaženo do jeho práv, je nucen hradit náklady řízení tomu, kdo do zmíněných práv neoprávněně zasáhl. Poukaz na citovaný nález není tedy v nyní projednávané věci případný.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. září 2014
Kateřina Šimáčková, v.r.
předsedkyně senátu